Zážitek trapasu se obávajícího a nezdravě, až životě nebezpečně zvědavého jedince

To si takhle za jednoho teplého slunečného jarního odpoledne stojím na kopečku za naší vesnicí a kochám se výhledem na místní zemědělské družstvo. Když se vynadívám na krásnou novou střechu loni na podzim vyhořelého kravína, spočine můj zrak na nepochopitelném patvaru betonového pomníku bůhvíčemu pocházejícímu z dob naštěstí už dávno minulých, připomínajícímu kus ementálu o rozměrech zhruba šest krát tři na dva metry s jednou šišatou dírou v příčné horizontální ose. Díra je velká asi tak, že bych se jí při troše snahy mohl protáhnout, a to mě taky napadá. Nejdřív si říkám že je to asi pitomost, ale táhne mě to pořád víc. Přibližuji se k pomníku a díru si pozorně prohlížím, dokonce do ní i opatrně houknu. Rozhlížím se a když zjišťuji, že jsem na kopečku sám a nikdo mě nesleduje, počínám se do díry soukat. Ze začátku to jde poměrně těžko, ale postupně vychytávám styl lezení
a nořím se do díry celý.

Když jsem přesně na půli cesty, takže mi na obou stranách zbývá ke kraji asi deset centimetrů, napadá mě, jaké by to asi bylo být zalit v kusu betonu. Po zvážení všech pro a proti docházím k závěru, že by to nepochybně byla zajímavá zkušenost, ale asi by to nebylo nic příjemného, zejména z důvodu akutního nedostatku ženských a chlastu. Z přemýšlení mě vytrhly hlasy evidentně se blížící k mé, pro tuto příležitost zcela nezpochybnitelně nezáviděníhodné
a o těžký trapas si říkající pozici. V prvotní vidině potupného posměchu mě napadá rychle se vysoukat ven nežli si mě příchozí všimnou, avšak tato snaha je korunována pouze roztrženými kalhotami a odřenou dlaní. Spásně se tvářící myšlenka nehybného, tudíž snad
i nenápadného setrvání na místě je to poslední co mě napadá před tím, než se mi do uší zařízne nechápavý a snad i trochu pobavený dotaz týkající se mé obuvi trčící z pomníku. Zdá se, že zvolená strategie nezafungovala a jsem odhalen, tak volím taktiku mrtvého brouka a na dloubání do podrážek nereaguji. Za chvíli na druhé straně následuje dloubání do čela, poté potahování za vlasy. Neodpovídám, protože si neumím představit ten trapas. Čekám až to vyzvídaní oba muže přejde a odtáhnou pryč, což se za chvíli také stává. Radši ještě chvíli počkám, co kdyby pořád stáli někde poblíž. Když už se chystám že konečně vylezu ven, uslyším přijíždět nějaké auto. No to snad ne, zase to nestihnu… Doufám že si mě nevšimnou. Zase slyším povědomý hlas vyzývající mě abych vylezl, na což opět nereaguji, protože nechci zažít ten neuvěřitelný trapas. Tentokrát se přidává i další hlas říkající něco o mrtvolách. Pak cítím tahání za nohy a dření o beton, což mi trhá kalhoty ještě více a vcelku mě to nasírá.

Vytáhli mě ven, celého odřeného od betonu a položili na zem. Myslí si že jsem mrtvý? Pořád mě vyzývají ke komunikaci, na což stále nereaguji. Otevření očí a promluvení by dozajista bylo v tuto chvíli vcelku trapné a potupné, a tak i když nevím jak tohle skončí, ležím nehybně dál, pokouším se zadržovat dech a nechávám věci plynout dál a doufám, že už se na mě konečně vykašlou a nechají mě na pokoji, i když mě napadá – proč by to vlastně dělali? Myslí si že jsem mrtvý, určitě je to bude zajímat… Tohle by mohlo být ještě trapnější, takže začínám uvažovat o projevu života. Cítím že mě někdo zvedá a následně ukládá do něčeho vypolstrovaného. Stále ještě nejsem plně rozhodnut, ale asi bych si měl pospíšit. Pozdě. Zavřelo se nade mnou nějaké víko.

V tuto chvíli konečně otvírám oči a vidím že nic nevidím, vůbec nevím, kde jsem. Když vezmu v úvahu, že jsem se asi veskrze úspěšně tvářil jako mrtvola a rozvzpomenu se kam se takové věci ukládají, přicházím na to, že asi budu v rakvi! Přestanu hrát tuhle hru. Nezbývá než se teda potupně vystavit trapné situaci, už mi to nepřipadá moc vtipné. Snažím se ťukat na stěny futrálu ve kterém jsem uložen, ale jsou obložené něčím měkkým, což mi tuto snahu znemožňuje. Křičím, ale zdá se, že onen měkký materiál má vcelku obstojné zvukově izolační vlastnosti, tudíž opět nedosahuji úspěchu. Ani pokus o nadzvednutí víka vzepřením se nohama a rukama není korunován úspěchem. Holt zase jednou musím uznat že jsem blb…