2) Nedůvěryhodný příběh rytíře Prdníka z Prdníku, jeho věrného koně Kýblíka, neuvěřitelné hromadě marihuany a co z toho bylo…

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Probral je až policejné povoz, který k nim přijel po polní silnici. Vystoupili dva policisté a namířili si k nim.


„Dobrý den, co tady děláte?“, pronesl ten větší z nich.


„Jak račte vidět, my tady ležíme…“, odpověděl po pravdě rytíř.


„To se tady smí?“, zeptal se tlustší z nich.


„Jo, klidně si lehni…“, opáčil Kýblík.


„Vaše občanské průkazy!“, rozkázal ten větší. Rytíř hmátnul do kapsy a vytáhl občanku.


„Hm, Prdník z Prdníku… dobře. A vy?“, podíval se na Kýblíka.


„Já občanku nemám, jsem kůň…“, nechápavě odvětil.


„To nás nezajímá! Jak se jmenujete?“, tvrdě se zeptal ten tlustší.


„Kýblík…“


„A dál?“, nekompromisně vyžadoval opět ten větší.


„Eh… Kýblík z Prdníku?“, snažil se nechápající hřebec.


„Z Prdníku? Vy jste příbuzní?“, přitrouble se zeptal tlustší.


„Vypadáme na to?“, vložil se do debaty rytíř. „Tak se jmenují všichni, co žijí na Prdníku…“


„Pojedete s námi. Necháme si zjistit vaši totožnost!“, řekl nacvičeně ten větší policista.


Rytíř s Kýblíkem neochotně nasedli do policejního vozu a byli odvezeni do města na policejní stanici, kde byli usazeni do malé místnůstky se zářivkou a hlídačem.


„No tohle? Co s námi teď bude? Moji totožnost určitě nezjistí, co když mě nechají namlít do salámu?“, řekl smutně Kýblík a propadl depresi.


„Neboj se, Kýblíku, já tě nedám, určitě se…“


„Co jste mi to sem přivedli, vy hovada?!“, přerušil rytířovo uklidňování náčelníkův řev z vedlejší místnosti.


„Ale šéfe, vždyť ten kůň neměl občanku…“, snažil se vymluvit jeden z policistů.


„Vy gumy, kde by kůň vzal občanku?!“, pokračoval v řevu náčelník.


„Okamžitě se jim omluvte a pusťte je!“


„Ano šéfe…“ Otevřely se dveře a do místnůstky vešli oba v obličeji rudí příslušníci.


„My… my se vám moc omlouváme, my jsme nevěděli, že koně občanku mít nemusí…“, soukal ze sebe ten vyšší. Ten tlustší raději mlčel a šel otevřít dveře na chodbu.


„Pan náčelník říkal, že můžete jít…“, a mávnul rukou směrem ven ze dveří. Rytíř i Kýblík s úlevou odešli.


„A nashledanou!“, ozvalo se za nimi ze dveří.


„Doufám že ne, koni…“, pronesl potichu Kýblík. Když vyšli před policejní stanici, zjistili, že jsou v úplně neznámém městě.


„Víš, Kýblíku, že vůbec nevím kde jsme?“, pronesl rytíř.


„Co budeme dělat?“


„Zeptáme se někoho jak se dostaneme zpátky na Prdník…“, napadlo rytíře. Jenže kolem bylo spousta lidí a oni nevěděli, koho se zeptat jako prvního, proto jen tak bloumali ulicema s tím, že až dojdou někam, kde je míň lidí a tudíž nebude tak složitá volba, zeptají se. Nakonec vlezli do úzké uličky, kde právě drobný trhovec vykládal z bryčky krabice s falešným textilem světoznámých značek. Když je uviděl, zalekl se a zůstal překvapeně stát.


„Co tady dělá rytíř sousedního království?“, pomyslel si.


„Pane, můžeme se vás na něco zeptat?“, pronesl přátelským tónem Kýblík. Trhovec zbledl a praštil sebou na zem.


„Co jsem udělal špatně?“, zeptal se nechápavě.


„Asi vypadáme moc nápadně. Vezmeme si nějaké hadry z těch krabic a budeme dělat jakoby nic.“, napadlo rytíře. Navlékli se tedy do oblečení z krabic a dělali jakoby nic. Značkově oblečeni vyšli opět na hlavní ulici, kde zastavili prvního člověka, kterého potkali.


„Dobrý den, pane, můžeme se vás na něco zeptat?“, pronesl co nejvlídněji Kýblík. Pán okamžitě zbledl a praštil sebou na zem.


„Víš, Kýblíku, ne že by ti to neslušelo, ale takhle asi vypadáš ještě nápadněji…“, řekl opatrně rytíř.


„Myslíte, pane rytíři? Já se teda vysvleču…“, odpověděl a stáhnul ze sebe triko a tepláky se čtyřmi proužky.


„Jé, paní, paní, můžete nám pomoct?“, křičel Kýblík, když cválal k procházející starší paní. Babička se chytla za srdce a padla k zemi.


„Kýblíku, víš co? Příště se zkusím zeptat radši já…“, navrhnul rytíř. Jenže na ulici už nebylo ani živáčka a měli hlad, tak se usnesli na tom, že se pokusí najít nějaký hostinec, kde se nají a rovnou i zeptají. Bloumali dál ulicema dokud nenašli restauraci. „Hostinec u přecitlivělého sedláka“, zněl nápis na ceduli pohupující se nad vchodem. Vevnitř bylo prázdno, jenom jeden sedlák seděl u zdi zády do místnosti a za pultem stál hospodský, co právě dopíjel pivo.


„Co to bude?“, zařval ne ně s těžkým jazykem přes celou hospodu když se posadili ke stolu.


„Dvě pivka a… máte něco k jídlu?“, zakřičel na něj zpět rytíř. Hospodský natočil dvě piva a spolu s jídelním pergamenem je vratkým krokem přinesl rytíři a Kýblíkovi. Nahlédli do něj, rytíř si objednal vepřový guláš a Kýblík dušenou mrkev.


„Hned to bude…“, zabručel hospodský a vrávoravě odešel.


„Na zdraví, Kýblíku!“, pozvedl krýgl rytíř.


„Ať žijí děti našich rodičů a ať jsme živí až do smrti!“, pronesl přípitek Kýblík, ťukli si a napili se.


„Hospodský je pěkně nalitý, co? Ani mu nepřišlo divné že umíš mluvit, Kýblíku.“


„Vůbec je to divná hospoda… už ten název… a něco mi tu stejně nehraje…“, zauvažoval Kýblík a rozhlídl se. Byla to docela obyčejná středověká hospoda. Těžké dubové stoly a židle, hrubě nahozené zdi, podlaha z neopracovaných fošen, výčep, jukebox.


„Jukebox tu nehraje!“, odhalil rytíř. „Kýblíku, nemáš prosím pětistříbrňák?“ Kýblík pokrčil rameny jakože neví, chvíli prohmatával kapsy a jeden našel.


„Výborně, Kýblíku, pustíme se nějaký pěkný gothic rock, co říkáš?“


„To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“, radostně souhlasil. Rytíř se zvednul, hodil do jukeboxu pětistříbrňák a pustil gothic rock. Mezitím hospodský s námahou přinesl guláš a mrkev. Rytíř s Kýblíkem poděkovali a s chutí se pustili do jídla. Protože Kýblík už měl veliký hlad a ládoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že mlaská hlasitěji než obyčejně, každou chvíli se sedlák sedící na druhé straně místnosti znechuceně otáčel na Kýblíka a probodával ho nenávistnými pohledy. Když se otočil asi po sedmnácté, povolily mu nervy a rozbrečel se. Zvedl se, namířil si ke Kýblíkovi a začal mu mezi vzlyky hubovat.


„Jak si to představuješ… copak… copak nevíš že ve společnosti se… ve společnosti se nemlaská? To tě doma neučili? Okamžitě toho nech! Nebo… nebo uvidíš!“, utřel si slzy do rukávu a vysmrkal se.


„Promiňte, omlouvám se, pronesl kajícně Kýblík…“


„Tak zkus alespoň žvýkat se zavřenou pusou…“


„Dobře, pokusím se, ale nic neslibuji.“, řekl Kýblík, sedlák se znovu vysmrkal, naposledy popotáhl a šel si sednou zpět ke svému pivu. Kýblík si vzal další sousto mrkve a pokusil se jej žvýkat se zavřenou tlamou, avšak jak mlel pantem vypadal tak vtipně, že rytíř smíchy vyprsknul guláš, sedlák se znovu rozbrečel a utekl na záchod.


„Taky už jste, pane rytíři, pochopil název hospody?“, zeptal se Kýblík a dál žvýkal s otevřenou tlamou, jinak by se rytíř samým smíchem nenajedl. Rytíř jen kývl.


Když dojedli a dopili, zamával rytíř na hospodského, jakože platí.


„Stodvacetsedm stříbrných.“, s námahou sečetl sumu na podlouhlém kusu pergamenu hospodský když se dopotácel ke stolu.


„Nechejte stotřicet…“, řekl lhostejně rytíř a podával mu sto a padesáti stříbrňákové pergamenovky. Ten mu těžkou rukou vrátil sedmdesát stříbrných… Rytíř se tomu samozřejmě nebránil.


„A mohl byste nám prosím poradit jak k hradu Prdníku?“, zeptal se ještě.


„K Prdníku? To je docela dálka. Je to v sousedním království. Nejdřív musíte jet koňskou dráhou do Zelenína a odtud pěšky asi patnáct kilometrů po červené a přes hranice k Prdníku.“, složitě vzpomínal hospodský.


„A jak se dostanem na nádraží?“, zeptal se ještě rytíř.


„Vyjdete na ulici, půjdete doprava a pak pořád rovně, nemůžete to minout…“ Poděkovali a šli. Rytíř si nasedl na Kýblíka a brzo byli na nádraží. Koupili si lístky do Zelenína a na peróně se posadili na lavičku.


„Zelenín… to zní hezky, co, Kýblíku?“


Kýblík přitakal.


„Tak si trošku navodíme zelenou náladu, ne?“, řečnicky se zeptal rytíř a vytáhnul svůj sáček s marihuanou. Když zahulili, napadlo Kýblíka:


„Ale pane rytíři, vždyť jsme se přece chtěli podívat na kraj světa!“, a začali se nehorázně smát. Asi po pěti, možná dvaceti minutách křečí v bránici rytíř přitakal:


„Ano, Kýblíku! Máš pravdu! Tak pojď, jedem!“


„A kam, pane rytíři?“


„Cože?“


„No, kam jedem?“


„My někam jedem, Kýblíku?“, zeptal se nechápavě rytíř.


„Cože?“ a opět nastal výtlem.




Pokračování...

---