6) Nedůvěryhodný příběh rytíře Prdníka z Prdníku, jeho věrného koně Kýblíka, neuvěřitelné hromadě marihuany a co z toho bylo…

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi a kam zmizel rytíř Honza. Probudila je až série zoufalých výkřiků linoucí se někde zpoza lesa ze severovýchodního směru..


„Kýblíku, slyšel jsi to?“, zeptal se vyplašeně rytíř Prdník.


„Ano, pane rytíři. Jedeme se tam podívat?“, navrhnul Kýblík.


„Ano, jedem!“, a naskočil Kýblíkovi na hřbet. Když došli k lesu, potkali usměvavého pana krále s košíčkem hub.


„Á, tady jste, Prdník, kam máte namířeno?“


„My jedeme…“


„Pojedete k vesnici Kyžlířov nedaleko hranic! Vojsko krále Helmuta vtrhlo do vesnice. Místní milice se bez boje stáhly, počítá se s vaší prací. Skočte si do skladu marihuany a vezměte si jí kolik potřebujete.“


„É, dobře pane král. Večer bude vesnice zase naše.“


„Hodně štěstí, Prdník.“


Rytíř Prdník si nabral celý pytel marihuany a vyrazili směrem ke Kyžlířovu.


„To by mě zajímalo, pane rytíř, kam zmizel Honza a co to bylo za řev, u toho lesa.“, začal cestou rozebírat poslední zážitek Kýblík.


„Myslíš, Kýblíku, že to mělo nějakou souvislost s Honzovým zmizením?“


„Ano, pane rytíř.“


„Ale Kýblíku, co když se šel třeba jenom vyčůrat nebo dívat na tu televizi, jak říkal před tím?“, vyvracel Kýblíkovi paranoidní představy rytíř Prdník.


„A co když se šel taky podívat na kraj světa, jako ten nepřátelský rytíř? Co když se mu za tím lesem něco stalo? Třeba šlápl do pasti na medvědy, nebo do medvědího lejna, to by bylo dozajista nepříjemné!“


„Ale Kýblíku, vždyť je to blbost. Každé malé dítě ví, že Zeměkoule je kulatá, tudíž nemůže mít kraj…“


„To je pravda, ale ví to taky ten nepřátelský rytíř a rytíř Honza?“


„No, když vycházíme z předpokladu, že nejsou malé děti, tak by to teoreticky vědět nemuseli, to je pravda, Kýblíku…“


„Pane rytíři, my taky nejsme malé děti a víme to.“


„Aha, nenapadlo mě, že každý si fází malého dítěte prošel. Já zastávám názor že se Honza šel vyčůrat.“


„Já si, pane rytíř, myslím že…“


„Ruce vzhůru!“, ozvalo se Kýblíkovi za zadkem. Oba sebou leknutím trhli. Rytíř zvednul ruce.


„Říkám ruce vzhůru!“, zněl opakující se požadavek.


„Vždyť mám!“, nedal se převézt rytíř Prdník.


„Ale ten kůň ne!“


„Sakra, vždyť já ruce nemám! A kdybych zvednul nohy tak padnu na hubu…“, bránil se Kýblík.


„Dobře, tak ty nemusíš. Neotáčejte se a hoďte za sebe ten pytel s marihuanou!“


Rytíři se samozřejmě nechtělo.


„Tak bude to? Nebo to oba schytáte hamburgerem!“


To se rytíři už vůbec nechtělo, tak pytel radši odhodil dozadu. Ozvalo se žuchnutí a zoufalý vzdech. Rytíř Prdník se otočil a uviděl rytíře Helmutova vojska válejícího se na zemi zavaleného obrovským pytlem.


„Ha, a co teď budeš dělat?“, zeptal se ho se smíchem rytíř Prdník.


„To jsem ještě nestihl vymyslet, je pravda že jsem touto situací značně zaskočen…“, přiznal barvu nepřítel. „Co třeba si tuto akci zopakovat? Vy si ten pytel vezmete, a já vás znovu přepadnu!“


„To zní jako férová nabídka!“, souhlasil rytíř Prdník.


„Pane rytíř, nemyslím si že by to znělo dvakrát rozumě…“, snažil se Kýblík rytíři Prdníkovi domluvit.


„Ale nejdřív si dáme práska, pak si to líp užijeme!“, věděl kam míří rytíř Prdník.


„Tak dobře, hlavně když kvůli této trapné situaci nebudu mít u našich ostudu…“


Rytíř Prdník nacpal šlukovku a strčil ji zavalenému rytíři do pusy. Když si třikrát potáhl, chystal se Prdník sám si šluknout.


„Pane rytíř, nedělejte to, když se zhulíme, nesplníme úkol, protože na něj zapomeneme! Zhulíme se až po té vesnici…“, napadlo Kýblíka.


„Zase máš pravdu, Kýblíku!“, uznal Prdník a zvedl pytel ze zavaleného rytíře, který se okamžitě otřepal a začal utíkat pryč.


„Počkej! Chtěl jsi přece zopakovat to přepadení, ne?“, křičel za ním rytíř Prdník.


„Chtěl, ale už nechci! Kromě toho mě právě napadlo, že Zeměkoule by mohla placatá, tak se jdu podívat na kraj světa!“


Rytíř Prdník s Kýblíkem zpozorněli.


„A víš kudy se tam jde?“, zakřičel za ním Kýblík.


„Přece severovýchodně!“, odpověděl rytíř zahazující brnění, protože jej brzdilo v běhu.


„Ty, Kýblíku, na tom asi fakt něco bude…“


„Tak se tam pojedeme podívat taky, ne?“


„Ale… stejně se mi to nezdá… Proč by pak někdo pojmenovával Zeměkouli Zeměkoule, když je to vlastně Zemědeska? Já tomu nevěřím. Víš co, Kýblíku? Splníme úkol, pak zahulíme a uvidíme.“, rozhodl rytíř Prdník.


„Dobře. Daleko už to není. Támhle je cedule: Kyžlířov – 1 km!“, všiml si Kýblík. Rytíř Prdník přes něj přehodil pytel s konopím, naskočil mu na hřbet a jeli dál. Když dojeli k vesnici, naskytnul se jim hrůzný pohled. Okupanti přebudovávali kyžlířovskou hospodu na McDonald!









„Kýblíku, vidíš to? Musíme jednat rychle! Honem vysypme marihuanu!“


„Ale pane rytíř, to bysme si moc nepomohli! Schválně, všimněte si, kterým směrem fouká vítr!“


Rytíř Prdník si olíznul prst a zkusil kterým směrem fouká vítr.


„Kýblíku, opravdu! Fouká opačným směrem! Nezbývá nic jiného, než zase uznat jak jsi chytrý a dostat se na druhou stranu vesnice!“


„Ale jak to uděláme? Když ji budem obcházet, tak už může být pozdě! Podívejte, pane rytíř, už sem táhnou obří M!“, zděsil se Kýblík.


„Budem muset projet vesnicí. Když budeme dělat jakoby nic, třeba si nás ani nevšimnou…“, zauvažoval rytíř Prdník.


„A co když jo?“, myslel na nejhorší Kýblík.


„Pamatuješ si co jsi našel dneska ráno nahoře u hradu když jsme byli zhulení?“


„Ne-e…“, přiznal Kýblík.


„Když si nás všimnou, budeme po nich cvrnkat kuličky z ušního mazu!“, přednesl spásnou myšlenku rytíř Prdník.


„No vida! To by mohlo fungovat! Tak jdeme na to!“, odsouhlasil Kýblík a jakoby nic vyrazili do vesnice.


Na druhé straně si pogratulovali.


„Teď jste měl, pane rytíř, pravdu vy. Vyšlo to a ani jsme nemuseli nic cvrnkat! Tak už to můžeme zapálit!“, pravil radostně Kýblík a shodil ze hřbetu pytel. Rytíř Prdník jej vysypal a pravil: „Jsme, Kýblíku, v prdeli. Já jsem ztratil zapalovač!“


„Co s tím, pane rytíř, budeme dělat?“, zeptal se Kýblík.


„Nevím. Chvilku počkáme, třeba začne bouřka, uhodí do nějakého stromu a ten začne hořet!“, navrhnul rytíř Prdník.


Chvilku počkali, jenže bouřka nezačala.


„Asi na to, pane rytíř, budeme muset jít jinak.“


„A co, Kýblíku, navrhuješ?“


„Já vyrazím do vesnice a zkusím se někoho zeptat, jestli nemá zapalovač.“, zapřemýšlel Kýblík.


„A nebude to, Kýblíku, moc nápadné?“


„Máte, pane rytíř, pravdu. Zeptám se jestli nemají cigaretu a zapálenou ji sem pak přinesu. Pak už to nějak rozfoukáme.“, vymyslel Kýblík plán.


„Dobře, Kýblíku. Počkám tady a budu ti držet palce!“


Kýblík vyrazil do vesnice a po dvaceti minutách se vrátil s hořící cigaretou v tlamě.


„No konečně, kde jsi byl tak dlouho?“, zeptal se nervózně rytíř.


„Promiňte, pane rytíř, jí jsem se tam zakecal…“, omlouval se Kýblík, „…to byste se divil, co všechno jsem se tam dozvěděl! Úplná senzace!“


„No tak povídej!“, naléhal rytíř když rozfoukával oheň v hromadě konopí.


„Všimli si nás, ale vůbec jim to nevadí! Naopak, už na nás čekali a těší se až je zhulíme! Tohle není opravdová vojenská akce a oni nejsou opravdoví rytíři! Jsou to převlečení hippies, kteří se dozvěděli o tom, co se stalo v Řeporyjích, tak předstírají vojenskou intervenci abysme je přišli vyhulit! A ten McDonald co tam staví není opravdový McDonald, to je jenom taková léčka abysme si jich co nejdřív všimli, ve skutečnosti tam večer bude bigbeatový koncert!“, chrlil ze sebe překvapený Kýblík.


„No to je, Kýblíku, bomba! Tak to tady zapálíme a skočíme tam! To se dozvíme věci!“, a snažil se kopec marihuany rozfoukat co nejdůkladněji.


Když se mu to podařilo, naskočil na Kýblíka a vyrazili na náves k falešnému McDonaldu. V ulicích zahalených v konopném hávu tancovali, zpívali a vedli volnomyšlenkářské debaty skouření hippies převlečení za rytíře znepřáteleného sousedního království. Rytíř Prdník s Kýblíkem vešli do hospody maskované na žluto-červené monstrum, ve které probíhala zvuková zkouška přizvané kapely a naplno jela zábava.


„No tohle! Kýblíku, podívej se na toho kytaristu!“, vykřikl rytíř Prdník.


„Vždyť je to náš pan král Rosťa!“, neušlo Kýblíkovi.


„No to mě, Kýblíku, podrž! Já jsem říkal, že se tu dozvíme věci!“


Pak začala kapela hrát a protože to byl neskutečný nářez, všichni, i rytíř Prdník s Kýblíkem, začali pogovat.




Pokračování...

---