Avdij Smokrew Nikiforojevicz

Poslední den

Vítr si pohrával s černými větvemi téměř bezlistých stromů, co se táhly v řadách podél nekonečných chodníků, a na šedý sníh tloukly kapky deště, zapichovaly se a dělaly v něm dírky. Když Avdij otevřel oči, padla na něj opět ta známá tíseň dne, dne který se přes noc narodil, dne, který včera zemřel, ale dnes je tu zase znova, a je na vlas stejný jako den předešlý a jako den, který přijde, i minulý.

I když foukal vítr, ucpávala ulice velmi hustá mlha. Nenechala skrze sebe nikoho projít. Lidi pohlcovala stejně snadno jako auta a vůbec všechno, co se do ní, jedno jakým způsobem, dostalo, nechávala v sobě bloudit a zakopávat. Všem tato skutečnost byla známa a tak se tomu mraku, co se plazil v ulicích, snažili všemožně vyhnout. A když už toho měli dost, tak jednoduše zavolali hasiče, kteří ji vcucli do několika cisteren a převezli. Pak škodolibou mlhu vystřikovali do výšky nad chatrné zbytky hnijících skupinek stromů, které asi ze zvyku nazývali les, nebo nad moře. Chvíli trvalo, než se posbírala a dala dohromady. Na pár hodin dala pokoj. Ale stejně se vždycky se zvláštním potěšením vracela do ulic města, kde se bavila pohlcováním chodců a svítících automobilů, a pak jejich zmatenému pobíhání. V tomhle počasí měli hasiči plné ruce práce.

Bylo ráno, starý a velmi vytrvalý budík kovově a hlasitě tikal, asi aby bylo vidět, že ještě jde, že nezrezivěl tak docela, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když každým úderem, každou vteřinou z něj rez jen odletovala, jako rudý prach. Teď se právě snažil svými těžkými ručičkami za poškrábaným, poněkud vypouklým sklem, ukázat šest hodin a asi tři minuty. Budík vypadal nehybně, a nebýt toho kraválu, řekl bych, že je dávno po něm. Působil až monumentálně, jak stál sám uprostřed nočního stolku s chatrnými zbytky stříbrné barvy, zdál se obrovský a nadčasový. Žil sám pro sebe, tikal a bylo mu to jedno.

Avdij ležel na posteli a hleděl do stropu na místy opadanou omítku, na odhalenou nahotu šedých betonových panelů. A taky na nebe a černé tečky vran co byly v okně. A věděl, že musí vstát a že dokud leží, tak vlastně má jenom tu jedinou starost-že musí vstát. Teď ale pořád ještě leží a nic z toho kolem se ho netýká, jakoby ještě spal, ale nespí. Slyšel jak dýchá i srdce budíku slyšel, a pak to své krysí, jak slabounce tluče a nadzvedává mírně pokrývku v pravidelných intervalech. Vlastně nevěděl ani co je za den. Úterý, nebo čtvrtek. Nejspíš bude středa.

Jakmile vstane, bude muset někam jít a zastaví se zase až tady, tady na tomto místě v šest hodin a asi tři minuty, bude to jako dnes, jako včera. Bude to zítra. Každé ráno to samé, mlha v ulicích a nebe za oknem. Rozmáčená šedá barva a chuť rzy.

Když konečně vstal, otevřel okno do ulice. Pokoj pak okamžitě naplnil chladný a vlhký vzduch. Avdij bydlel v sedmém poschodí, v jedné z těch šedých betonových krabic. Měl malý byt, dvě místnosti, dvě okna a chodbičku, která vedla ven ke schodišti a k  výtahu. Letmo se dotkl čárového kódu za krkem, byl tam. Jeho jméno.

A nevěděl, když tak stál na tom studeném a vším odporném vzduchu nasáklého smogem a sírou z továren, když se právě teď v tomto momentě díval na ty šedé chodce v uniformách civilu, nevěděl a přemýšlel, kolik z nich se zajímá o nicotu, o tu šedou vlhkou prázdnotu, co kape, kdo pozvedá hlavu pod svým křížem v klobouku a dokáže se rozhlédnout, nebo zastavit se a otočit. Ti chodci jsou jen rychle se pohybující tečky, co se stanou jedině prachem a nicotou, co přijmou jen jinou formu toho, co jsou už od samého začátku. Stanou se prachem svých cest, šlápotou, otiskem své boty v prachu. Otisknou se do sebe.

Zavřel okno.

Kvapně se oblékl a ještě když sestupoval po schodišti k výtahu zapínal si kabát. Cesta výtahem byla krátká, ale trvala věčnost. Žlutá žárovka blikala a tlačítka označující jednotlivá patra se neomaleně hyhňala když stiskl to poslední s písmenem P. Výtah rychle sestupoval a zpíval staré odrhovačky. Jediná jeho chyba je, že si za ty roky co jezdí nahoru a dolů neudělal svůj názor. Ta plechová krabice všechno, i ty obhroublé písničky, přebrala od domovníka. A když výtah konečně s cuknutím zastavil, přivítalo Avdij přízemí. Sotva sestoupil po pár ještě vlhkých schodech, zacvakly se za ním těžké vchodové dveře a už ho neodvratně počala pohlcovat ulice, chodců přibývalo, i on se stal chodcem, tou tečkou bez významu, tečkou která jde. A šel, nebloudil ulicemi, za rohem na hlavní silnici mu jel za pár minut autobus. Pro jistotu přidal do kroku.

Ze hnijících černých stromů vytrvale padaly zbytky listí a hromadily se, řadily se jeden vedle druhého, aby se jim hnilo lépe, na promáčený trávník, na ten nepatrně zelený pruh mezi chodníkem a silnicí. Rozpršelo se a během pár minut se ulice změnila, protože zmizel všechen sníh a zůstaly obrovské mastné kaluže. A mlha.

...