Nádražní bufety

Nádražní bufety
blues


v černých bufetech na nádraží
už toho po sedmé večer mnoho není
gothaj s cibulí sušenky a arašídy
snad ještě možná tak salát bramborový

podivný čas smráká se nad nádražím
vestibuly se žlutým světlem plní též lidmi nehmotnými lidmi z páry
divný čas bufety se loučí
pivo dávno rozpěněné po místnosti
a oblak kouře? chudák mezi hosty!

tři kamarádi na nástupišti
vidím Karáska
ve fialové bundě se po perónu klátí
na lavičce si balí tlustou cigaretu
Eliáše jak do sebe háže
tu prapodivnou krmi
den prošlý salát bramborový ještě se k tomu usmívá
ztracené slunce mu vaťák zlatí
tak se ten podivný večer zalyká

žluté lampy červené dobytčáky pod uhlím
převážejí prý diamanty píše o tom Choroba
tak se začínají podivně ty doby
kdy ještě můžem kouřit cigarety
a můžem být snad chvilku sami
opřít se o oprýskanou zeď
lehnout si na dvoukolák zírat do tmy
být a bytovat říká kdosi
víš v tom je velký rozdíl
můžeš zároveň být
a v bytí bytovat víš
tak se věci mají

možná noc uprostřed noci
žádný bufet jen temné pláty na slepém skle
světélkující kandelábry

ale černé zaplivané bufety mají černou poezii
říká mi Karásek
Eliáš s podepřenou hlavou pod odpadkovým košem leží
ach tak se věci mají tak pěkně to začíná
tak pěkně se to skončí

snad sejdeme se ještě někdy na nádraží
snad oprýskané vestibuly
vyjeví šedé tajemství
snad k ránu bude možné sníst ten prošlý ortel bramborový
který nás čeká ráno v kantýně

večer být a k ránu už jen bytovat
chodí to věru podivně
člověk to v hlavě musí
dlouze dlouze zpytovat

---