Základní nezdary

  Je s podivem jaké maličkosti dokážou ovlivnit budoucnost a obrátit naše kroky naprosto jiným směrem. Na základní škole jsem měla mnoho snů a příležitostí a stejně tolik nezdarů a krachů. Z postupně zvětšujících se lavic jsem si odnesla umění geometrie a vyjmenovaných slov, naučila se noty a cévní soustavu, poznala mnoho chemických prvků a mořských zálivů. S povinnou školní docházkou ovšem souvisely i akce přidružené a neméně důležité, jež měly za důsledek mé fantazírování o tom ,co ze mě  bude až já budu velká. Vždy se ale našla nějaká malá skoba na jinak hladkém povrchu, která můj zářný vzestup zatrhla a pozdržela.

  Ve třetí třídě jsem složila báseň o modrém telefonu a přednesla ji na Pražském vajíčku. Do obvodního kola jsem nepostoupila, obdržela jsem ovšem cenu za účast. Nikdo mi tenkrát neřekl, že jí logicky dostali všichni zúčastnění a já si jí hrdě postavila na poličku. K svátku jsem si přála blok se zámkem a snila o kariéře básnířky. Mohla ze mě být uznávaná osobnost literatury, jejíž díla by se publikovala nejen před smrtí, dokonce před maturitou. Pak se mi ale od zámečku ztratil klíček a já se rozhodla stát hasičkou.

  V páté třídě jsem byla pověřena komentářem k reprezentační nahrávce pro budoucí prvňáčky. Jednalo se o jakýsi dabing a já si připadala strašně důležitě. S tajemným úsměvem jsem na pokyn učitele češtiny odcházela uprostřed hodiny pronásledována závistivými pohledy spolužáků, abychom se posléze uchýlili do jeho kabinetu a diskutovali nad úpravami textu. Dnes by možná toto počínání vyústilo ve vyšetřování mravnostní policie, tenkrát z toho vnikl jen půlhodinový sestřih záběrů všech zákoutí našeho ústavu, doprovázený mým mluveným slovem. Mám v živé paměti ,jak hrdá jsem byla, když se poprvé můj hlas rozlehl vstupní halou. Ještě víc se mi do mozku zařízla věta jedné maminky ,doprovázející své dítko k zápisu.. Nezachytila jsem celý její rozbor dokumentu,  konečný ortel jsem ale slyšela až příliš dobře. „A stejně to ten chlapeček povídá hezky co?“ Zajisté se to dalo brát jako lichotka, pokud by byl člověk extrémní optimista, já se však naprosto realisticky rozhodla, že v dabingu má budoucnost netkví. A chtěla jsem být letuškou.   

  V šestém ročníku mi třídní kolektiv svěřil do rukou zinscenování divadelní hry ku příležitosti výročí naší školy. Nebyl to ani tak třídní kolektiv jako třídní učitelka, která na to sama neměla čas ani nervy. Naprosté vnitřní souznění s jejími obavami jsem pocítila ve chvíli,  kdy se o nápis „Nastudujme společně krásné představení pro naší krásnou školu!“, vytvořený krasopisně mou rukou na tabuli, rozplácla mokrá houba a ohodila mě od hlavy k patě. Přilétla od všemi uznávaného propadlíka X (pro případ že by tuto povídku v budoucnu četl) a on touto povedenou trefou vyjádřil názor všech zbylých chlapců ve třídě. Kluci odmítli hrát divadlo a holky odmítly hrát kluky. Po malém hysterickém záchvatu plném beznaděje a odporu nad omezeností vrstevníků jsem znovu vložila naděje do svých schopností a vyřešila vše v pravdě geniálně. Veškeré mužské role ve zvolené pohádce Princ a Večernice jsem nahradila rolemi ženskými. Podle očekávání to naprosto změnilo nejen název, ale i podstatu tohoto milostného příběhu. Výsledný dramatický kus Marjánka a Večernice samozřejmě nebyl o nadpřirozené bytosti, která zahořela láskou k pozemské dívce, či nalezla oblibu v omamných látkách, což by mohlo být jasné už díky věku autora. Vyprávěl o snaze prosté švadleny chrabře zachránit první noční hvězdu před zlou čarodějnicí, aby k ní následně mohla jít do služby. Nenáročnost děje byla zapříčiněna malým časovým úsekem, jež nám byl v oslavné výroční estrádě plné scének a písniček vymezen. A tak se škrtalo a přepisovalo, zkracovalo a zhušťovalo, zjednodušovalo a pozměňovalo.  

  Nakonec však bylo dílo hotovo, veškerou vrchností ( včetně ředitele) schváleno a mohlo spatřit světlo světa. Já sem se rozhodla vstoupit na prkna znamenající svět v hlavní záporné roli kruté černokněžnice. Navíc jsem se stala vypravěčem, co ony vyhozené pasáže shrne v několika verších.  

  Generální zkouška se povedla. A jak to tak bývá, premiéra se nepovedla. Příliš okaté přeřeky doprovázené smíchem nejen v zákulisí, ale také na jevišti by se ještě daly přejít mávnutím ruky. Co se ale přejít nedalo byl rozsypaný perlový náhrdelník, dar pro Večernici. Větrná paní ho bohužel přešla a vyvrkla si kotník. Další smích. Ten se po chvíli přenesl i na doposud statečné obecenstvo, to když nám po scéně začali pobíhat papundeklové stromky. Jejich podpěry, druháčci, které jsme unesli a využili ihned po skončení jejich scénky, totiž dostávali křeč do nožiček. Jako vyvrcholení ohromného sukcesu hlavního představení večera jsem přišla já se svou shrnující básní. A to příliš blízko k mikrofonu. Sálem se rozlehl neidentifikovatelný zvuk podobný jelenímu troubení. Přes záře reflektorů jsem naštěstí nezahlédla ty vyděšené obličeje zírající na mě z hlediště. S rudou tváří jsem naprosto zbytečně vychrlila smršť slov. Neshrnuly naprosto nic, protože jsem jim nerozuměla ani já ,ani nikdo jiný. Když jsem pak odcházela zadním východem zaslechla jsem hodnocení mé dramatické pohádky z úst rodičů propadlíka X. „ No jako bláznivá komedie docela dobrý.“ „Jo, jenom sem nepochopil, proč to nemělo konec“

  Chci být divadelním kritikem.