Anděl

Co je to prolog?

Procházel jsem se tak loni o Vánocích po ulicích města a hledal někoho, komu bych mohl říct to, co si myslím, co mě trápí. Hledal jsem spřízněnou duši, hledal jsem bytost, která je andělem, která je vrbou, která … vlastně jsem ani neměl představu, kdo by to měl být, jen jsem tak někoho hledal. Nebyl totiž už nikdo mezi mými přáteli, kdo by byl andělem, kdo by byl vrbou, kdo by mi rozuměl. Oni mě znají, ale jen můj povrch, vidí jen černou skříňku na které si pamatují každý šrám, ale co je uvnitř, to jim zůstane navždy skryto. A je to tak lepší, kdo by se chtěl otevřít lidem, co pak potkává každý den a bude se cítit jako nahý. Proč. Ne, ne, najdu si někoho, kdo mě může vyslechnout a přitom zůstanu anonymní. Kdysi k tomuto účelu sloužili dámy provozující nejstarší řemeslo, ale dnes by byla taková zpověď trochu drahá a krom toho, anděl má trošku, aspoň trošičku rozumu a od blondýn ukládajících svoji energii do rozkroku nelze čekat nic než chichot po každém mém slově. „A opravdu tohle děláte, hi, hi.“ Pak by mě pohladily, vzaly můj pyj do úst a řekli: „tak jdeme na to, brouku.“ A já bych se cítil jako ten brouk, co leze po asfaltové, rozpálené cestě zrovna ve chvíli, kdy zlobivé dítko dostalo nové boty s tou nejtvrdší podrážkou a já se stanu jeho první obětí. Už ho vidím, jak skáče nad broukem, z něhož valí krev a hnis. Ne, to už nejsou dámy co pomáhali mužům utéct ze stereotypu všedních dnů. Jsou to kurvy se vším všudy, co toto tvrdé slovo znamená. Přestal jsem myslet na veřejné domy a zapadl do jedné ze starých hospůdek, kde musíte rukou rozehnat dým cigaret, aby jste spatřili kde je výčep a kde stoly. Ještě jsem ani neseděl a už se přede mnou objevilo pivo a cech s jednou čárkou. Tak to má být. Pomalu jsem srkal brněnskou desítku a koukal po hostech v lokále. Co obdivuji na těchto hospodách je, že vedle se v rušné debatě sedí univerzitní profesor, protivný důchodce, dělník z místní továrny, účetní, culící se na všechny okolo a odhalující své odporně tlusté nohy, cikánský zedník, který je popatlaný od malty stejně jako vedle něj umělec od barvy. Bez rozdílu pohlaví, pleti, postavení a vzdělání všichni společně nadávají na politiku, na ekonomickou situaci a vůbec jim nevadí, že je deset hodin dopoledne, protože jejich šéfové sedí naproti v restauraci s obsluhou nahoře bez. „Kamaráde, nemáš cígo?“ zeptal se mě chlápek v rozervaném kabátě a objal mě kolem ramen. Vytáhl jsem jednu lehkou petru a dal mu ji. „Dík,“ a sedl si vedle mě a na ex vypil panáka rumu . „Všechno je na hovno!“ Asi tím myslel i svoje ústa, protože smrad, co zněj táhl měl sílu uragánu. „Ty seš ale dobrej kluk, to já poznám. Podle vočí, víš? Ale ti vostatní, to sou svině. Máš starou?“ Krátce se mi podíval svýma prasečíma očkama do tváře, ale dlouho to nebylo. Zrak mu sklouzl na prázdnou sklenku a začal mávat na vrchního a významně do ní ťukat. „Ne.“ „Co, ne?“ „Nemám nikoho, ani starou, ani mladou.“ „To seš šťastnej kluk.“ Vrchní mu donesl rum a ten okamžitě zmizel v jeho chřtánu. Následovalo krknutí doprovázené nepopsatelným zápachem. „Včera sem došel dom a stará nikde. V pokoji bordel, v kuchyni bordel, posranej hajzl, no na hovno. Nikde nebyla. Kdo mě vypere? No? Ty, kup mě ruma.“ Nevím proč, ale koupil jsem ho. Snad mě ho přišlo líto, snad to byl ten anděl, ta vrba, co jsem hledal. „Před tejdnem taky nebyla doma, asi mě chce nechat chcípnout hlady, ne? Ženský sou svině. Nikdy mě neviděla vožralího, to je výjimka, jako dneska. Klidně si vodejde, bez rozloučení.“ Tentokrát se významně díval na mě a opět ťukal do prázdné sklenky. Objednal jsem rovnou dva, původně jeden pro mě, ale on se zkušeně chopil obou. „Ty seš dobrej kluk, jo, jo, to já poznám. Podle vočí, víš? Ne jak moje stará, ta byla dobrá, když byla se mnou. Pak vodešla. Nevíš proč?“ Věděl jsem, ale co mu na to říct. „Ženský jsou svině,“ zkusil jsem použít jeho vlastní slova, ale to byla chyba. Chytil mě pod krkem, zvedl mě s nebývalou silou do výšky a řval: „co si vo sobě myslíš, ty hajzle?! Jaká svině?! Tys ju neznal, kdo ti dovolil takle vo ní mluvit, co?!“ Hodil mě do kouta hospody a kdyby ho vrchní nechytil ze zadu za kabát, nevím jak by to se mnou dopadlo. „Tak Karle, dneska to stačilo, sbalte si svých pět švestek a jděte se z toho vyspat.“ Vyvedli ho ven, já si oprášil špinavé tryčko a vypil rum, co po něm zůstal stát na stole. Tak jsem si svoji zpověď nepředstavoval a neměl jsem už ani chuť někoho dalšího hledat. Mávl jsem na vrchního cechem. Ten mi ho spočítal a po placení povídá: „na starýho Karla se nesmíte zlobit, před rokem pochoval ženu a trošku se z toho pomát.“ Poděkoval jsem a vypadl ven. V té chvíli mi přišly všechny mé problému úplně maličké, povrchní a zanedbatelné. Pochopil jsem, že on vlastně byl ten, koho jsem hledal. Svoji tragedii mi pomohl víc, než vrba, než anděl.

---