Dumínův spoluvězeň - Kap.7

„Oběd! Vstávejte, prašivci, nese se krmě!“ rozhlašoval žalářník a rachotil lžící o mříže. Do každé cely vhodil z pytle na zádech pár krajíců chleba. „Á, kohopak to tu máme?“ podivil se, když se zastavil před Dumínem. „Další řadovkář do počtu. Už je vás tady jako psů! Copak jsi proved, hm? Počkej, neodpovídej, zkusím hádat. Podle tvého zakulaceného pupku bych tě odhadoval na užírání ze spižírny. Určitě je to tak! V poslední době tam prý ubývá rybízová zavařenina. Páni, rybízovou jsem neměl už dlouho. Ještě, že tě chytli, mlsoune. Jistě ses nacpal, než tě sem přivedli, takže myslím, že obědvat nebudeš,“ rozhodl žalářník a pokračoval k další cele. „Pěkně děkuji,“ odfrkl Dumínův spoluvězeň a tvrdě dosedl na kupku slámy, „kvůli tvému vybíravému jazýčku teď budeme o hladu!“ „Ale já jsem ve spižírně vůbec nebyl, natož abych ujídal zavařeninu. Žalářník se spletl, já jsem Dumín z kuchyně.“

„Moc mě těší, ale to na věci nic nemění. Obědvat se nebude...Co jsi tedy provedl, že jsi tady?“ Dumín skřítkovi vylíčil svůj příběh a ten jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pěkný kamarád, ten Tydlín, takhle tě udat. A ještě dostane lepší bydlení. Říkal jsi ve spižírně? Kdoví, jestli to není právě on, kdo užírá rybízovou zavařeninu. Chceš vědět, proč jsem tu já? Můj dědeček mi svěřil tajemnou listinu, kterou jsem směl otevřít až po jeho smrti. Když umřel, rozlomil jsem pečeť a četl. Byl to nějaký recept, dědeček byl totiž skřítek z lékárny. Nerozuměl jsem ale ničemu, bylo to napsáno starotrpasličinou...“

„Starotrpasličinou?“ přerušil ho Dumín, „ To je přece zapovězený jazyk! V Řádu se praví: Ten, kdo jazykem starotrpasličím hovoří či píše, jest za čaroskřítka považován a bude okamžitě poterstán. Tvůj dědeček byl snad čaroskřítek?“ zeptal se Dumín.

„Cože? Tohle jsem v Řádu nikde nečetl. Kdo to je čaroskřítek?“

„Je to napsáno v odstavci o zakázaných řemeslech. Přesně je to takhle: Skřítek, jenž všeliké lektvary či mastičky vyrábí, by jich k účelu čarování používal, nazýván jest čaroskřítkem a okamžitě bude potrestán.“

„Zajímavé. Teprve teď mi některé věci začínají dávat smysl...“

„Povídej dál,“ prosil Dumín.

„Byl jsem samozřejmě zvědavý, co se tam píše, a tak jsem navštívil starého skřítka z knihovny. Říká se o něm, že ví úplně všechno. Když jsem mu listinu ukázal, chtěl ji ode mě okamžitě koupit. Nabízel mi hory doly, ale já bych přece neprodal jedinou věc, kterou mi dědeček zanechal. Odmítl jsem tedy všechny jeho nabídky a zeptal se ho, co tam vlastně je napsáno. Nejdřív mi to nechtěl říct, ale nakonec, když jsem mu podstrčil kousíček karamelu, mi vyjevil tajemství listiny. Byl to skutečně recept. Recept na lektvar, který dokáže zmenšit člověka do podoby skřítka.“