Moje malé tranzy

U snídaně zaměstnávám oči novinami. Čtu ale pouze nadpisy, z časových důvodů. V nich je totiž většinou shrnuto vše důležité a další text  to pak jen rozpatlává a přibarvuje. Tak proč se tím zdržovat. Jeden novinový titulek postrádající jakýkoli problém mne opravdu pobavil. “Značka nebo cena?” tázal se dotěrně. Prostá otázka, prostá odpověď. Značka. A právě díky této mé automatické odpovědi jsem rozlila ranní kávu a její aroma souznění se vsáklo do ubrusu. Znepokojující zjištění ,jak mocně s mými prioritami zacvičily ty věčné a všudypřítomné reklamní hody mi přineslo nejen skvrnu na stole ,ale také zamyšlení nad onou bezprostřední reakcí. Bylo mi to hned jasné, bohužel mě přesně vystihuje.  Jsem oběť dobře vymyšlených vysoce návykových sloganů, které si člověk stále notuje jako melodii vtíravé odrhovačky. Panzani-nikdy se nelepí, tralala. Že se dobrá značka rovná  šílené ceně zjistím vždy až po příchodu domů a pominutí tranzu. Ten však přichází periodicky několikrát do měsíce. Ve finále mám čistoskvoucí prádlo, pleť batolete a finanční krizi. Avšak hurá, nejsem v tom sama! Stačí jen u pokladny v markovacím mezičase otočit hlavu také jednou směle vzad.. Po překonání prvotního šoku z mrtvolných pohledů spolunakupujících (tranz) zahřeje našince u srdce obsah jejich košíků, všude nevysvětlitelně podobný. Místo aby si ti narkomani zvedli adrenalin nákupem věcí, jež jim nedoporučilo devět lékařů z deseti (toho posledního se pravděpodobně nepodařilo podplatit), zapadají jako já znovu a znovu do stereotypu stejných  značek, které „známe z obrazovky“. Ať to stojí co to stojí.  Svědomitá hospodyňka či muž v domácnosti by se mohli bránit. Záměrně zmiňuji obě pohlaví, jelikož zastávám názor ,že je přežitek uvádět jako spotřebitele potravinářského průmyslu pouze ženy. Chce to ovšem vymyslet jiné označení pro muže starajícího se o oheň rodinného krbu ,než to co jsem právě použila. Je velmi dlouhé a neohrabané. Navrhuji například „hospodyňák“, „domácák“ či světově „houseman“. Pravda, musí se to doladit. Ať ale dotyčná osoba nosí zástěru růžovou nebo modrou , bude dozajista do krve bránit výhodný nákup. Kam pak na ní (stále osobu) s reklamou. Nic proti tomuto chválihodnému názoru, samozřejmě ani u nás není lednička permanentně přeplněná vybranými pochoutkami. Do této hrůzné reality je však zasvěcen pouze úzký okruh rodiny. Klíšťovitě se držíme přísloví “host do domu bůh do domu”. Proto když se božstvo nečekaně dostaví ,vždy někdo z nás odběhne kamsi a z tohoto místa se posléze vrátí s taškou přeplněnou dobrotami zvučných jmen a drahých cen. Kdyby byla jména nezvučná cena by bývala netučná. Takové faux-pass bychom však nepřežili. Vždyť všem vzorným hostitelům se dělá mdlo při pouhém pomyšlení na to, že by místo Pravých českých brambůrek, které jdou „z ohně rovnou k vám“, servírovali nějaké bezejmenné o kterých nevíme kde se vzaly a už vůbec ne kde skončí. Jistota je jistota. A tak s přáteli otvíráme láhev a zjišťujeme ,že „tady žije Jack“ ,aniž by ho kdokoli zval, či že bychom si měli jít zabruslit, protože nápoj je údajně „nejlepší na ledu“.

  Má reakce mne vystihuje. No a co? Nestrácím čas čtením novin a při otvírání lahve vím s kým pít, co přitom dělat a kdo se ke mě může nastěhovat. A jestli nepřiletí Palmexman tak ta skvrna od kafe nepustí.