Krásná polyglotka Evička

„Dehet na nehet!! Dehet na nehet!!“ křičel malý zarostlý mužík, připomínající babylonského krále Nabuchadonosora, v době kdy stižen šílenstvím pobíhal po lesích, maje sám sebe za ptáka.
Jakoby za tím byla neviditelná síla nutnosti, objevil se ve dveřích velké místnosti s krbem slabomyslný tanečník Jožin. Jeho komunikace s okolím spočívala ve více nebo méně divokém vlnění těla. Magická síla úplňku nadto jednou měsíčně Jožinovi nutila malovat si ústa rudou dětskou rtěnkou a podtrhovat tak gloriolu bizarelie pableskující kol jeho šílené tváře hodné Munchova oleje. Náhodný, neseznámený divák při setkání s tímto bláznem, dalece přesahujícím místní formát, obvykle zaznamenal nebezpečnou ataku srdeční arytmie. 
„Kdo pozval Lamželeza?“ procedil skrze věkem zašlé škvíry svých vepřových žebírek, suplujících úlohu chrupu, kovář Luboš. Vojta, zvaný Lamželezo, byl muž pověstný kančí silou svých paží. Krom rozpučelých bicepsů Vojtu ovšem prozrazovaly - už takzvané „věčné“ - skvrny v rozkroku. Tato stigmata samolásky se Vojtovi třpytila na kalhotách a dodávala lesku jeho bezelstnosti. Kovář Luboš byl okamžitě za svou drzost po zásluze potrestán – Vojta neúprosným úderem nateklou pěstí roztančil jeho pokleslou mandibulu.
„Již dávno neurčuji směr myšlenek v betonové strouze své hlavy,“ otevřel unyle stavidla úst v hypnotickém pohroužení Arbi. Tento muž pískově světlých vlasů balancoval od doby, co JÍ spatřil, na pokraji zhroucení. „Neklamné vědomí zmaru staví se rozhodně do cesty energetických toků v mém těle,“ potáhl Arbi další vlnu slov ze svého raněného nitra. „I ona je odsouzena k věčné samotě, Arbi,“ vepsala dohořelá sirka šedavým dýmem do tváře liliputa, provázejícího celou společnost cestou napětí.

Vtom se v místnosti objevila ONA. Krásná polyglotka Evička. Cukrová panenka bosých nohou. Bohyně přicházející z olivového hájku. Modla unavené karavany táhnoucí se exotickým krajem. Jožinovo tělo vibrovalo o závod. Luboš se probíral z narkózy a z úst se sypaly polámané šavle žebírek. Jejich klepání o podlahu podnítilo malého zarostlého mužíka k ptačímu zpěvu. Co dělal Lamželezo bylo raději neviděti.
Arbi, jediný lucidní tvor z oné čeládky kreatur, poklekl k nohám ženy a tiše se modlil. Věděl, že to musí být právě on, kdo bude rozlámán v kole jejích vlhkých pohybů. Vítal tu krásnou exekuci své duše a přál si, aby trvala celou věčnost.