Gesta

Kůže se loupe a zmírá v závějích
suchých jako poušť a bílých jako sníh.

Mé tělo se proplétá s kostmi mých činů
a má duše vězněná je v jejich mřížoví.

Miliony bodů se spojují a rodí hmotu.

Ta se pak rozdělí na světlo a na temnotu.

A všechny střepy odráží tohle rozdvojení
v ostrohranné touze po spojení.

Miliony molekul v pokušení hynou.

Sklo se tříští do závratě času
a všechny střepy v jednu hmotu zase splynou.

Kůže se loupe a padá v šupinkách,
hořím a hořím a zbývá jenom prach.

Mé dlaně jsou ústa –líbají se spolu.

Jedna drží se druhé, když padají dolů.

Není? Tak není žádná z cest,
která tě k cíli může vést?

Tak se ptáš těch úst, těch dlaní,
které jsou prázdné plných gest.

Tak se ptáš a čas se sklání,
topí se v nebi beze hvězd.