Takhle ne!

Topím se v tvých očích, tvůj hlas mne spoutává, mámí a zbavuje svobodné vůle. Slyším tě, ale neposlouchám, tvoje přítomnost potlačuje vnímání okolního světa. Dávno jsem ti propadl. Láska k tobě potlačila všechny moje potřeby, tužby po čemkoliv, co by mne nutilo vzdálit se od tebe byť jen v myšlenkách. Vteřiny, minuty, hodiny jsou naprosto rovné dnům, týdnům a rokům. Můj život našel smysl.

Nebo ztratil.

Každá chvíle jako je tato, kdy pro mne neexistuje nic než ty, rozhovor, který nemá jiný důvod, než melodii, slova která neslyším, ale přesto, jakoby v hypnose, formují moji osobnost jako kostičku plastelíny. Stal jsem se díky tobě lepším člověkem.

Nebo horším.

Vše jsem podřídil lásce k tobě, zvířatům, lidem. Vím, co na mě miluješ a neudělal bych nic, co by mohlo toto pouto v nejmenším narušit. Nemocného a trpícího psa neutratím, ale místo toho obětuji vše proto, aby mu veterinář prodloužil život. Kolem žebráka už nedokážu projít bez toho, že bych zapřemýšlel o trpkosti jeho osudu, aniž bych nenašel po kapsách všechny drobné mince a nevtisknul mu je do natažené, zkřehlé ruky. Miluji bližního svého.

Nebo nenávidím.

Každé ráno trpím, když tě opouštím a pracuji usilovně, bez přestávky, plně soustředěn na svěřené úkoly jen abych byl co nejdříve hotový, abych neměl ani okamžik na vzpomínku na tebe. Jsem nejlepší pracovník. Kolega roku, pětiletky. Nezajímá mě to. Jen kvůli tobě. Pouze proto, abych se k tobě mohl co nejdříve vrátit. Svatořečím chvíle s tebou.

Nebo zatracuji.

Nikdy jsi po mě nic nechtěla, nic nevyčítala. Jen ten záblesk bolesti ve tvé tváři, když jsem provedl něco, co jsi ode mne nečekala, co tě zranilo. Jen stín zklamání, který jsem snad ani neměl vidět. Přesto bych jej zaznamenal i kdybys byla otočená zády. Raději bych snesl sto ran, kdybych takové chvíle mohl vzít zpět. Nemohu bez tebe žít.

Nebo musím.

Pokládám ukazováček na tvá mluvící ústa, natahuji kohoutek, mačkám spoušť. Prázdnota. Uvolnění. Pohrdání. Osvobození. Padlý anděl.