Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh ženatého muže
Autor
JazROY37
Budík mě probere ze snění. Slyším šustění peřiny vedle svého těla. Pak se něčí rty něžně dotknou mé tváře. Neotevírám oči. Předstírám i nadále spánek, protože vím, že polibek na tvář mi dala má žena a tuším, že vrátit jí jej na rty, začali bychom naše výročí slavit dřív než by bylo vhodné. Manželka musí do práce, a tak si jen představuju jaké by to bylo, ji teď obejmout, dotýkat se a cítit. Je dvanáctého února, na den přesně dva roky od okamžiku, kdy jsem ji vzal za ruku a rozechvělým hlasem vyřkl své „ano“ jí a naší budoucnosti. Nevstávám, dnes mi začíná dovolená, budu mít tedy dostatek času, abych své milé připravil překvapení nejen k výročí, ale i k Valentýnovi. Poslouchám, jak se sprchuje a přemáhám se, abych nešel za ní. Dělá snídani. V hlavě se mi místo snů míhají vzpomínky na náš první polibek, snídani v posteli, poznávání. Tolik ji miluji.
Nevím, kolik je hodin. Zmateně pohlížím na budík na nočním stolku. Nemyslel jsem, že ještě usnu. Jedenáct. To není zlé, manželka chodí z práce kolem páté, mám tedy dostatek času na to, abych uklidil a připravil vše na večer. Vyskočím z postele a hrnu se do koupelny, jídlo odsunu na později. Nechávám stékat po svém těle proudy teplé vody a v duchu plánuju, jak co nejlépe rozvrhnout čas, aby vše vyšlo, jak má. Holit se teď nebudu, nechám to na později. Už oblečený vyrážím do sychravých ulici únorové Prahy. Naproti přes ulici zahlédnu auto manželky, stojí na špalcích. „Sakra“! Asi jí den nezačal zrovna nejlíp, budu se snažit, aby alespoň jeho pokračování, závislé na mně, bylo co nejkrásnější. Nasednu na svou Hondu 650, nasadím si přilbu a vyrážím. Nejdříve obstarám nejdůležitější pochůzku, malý medajlonek jsem nechal vyrobit u klenotníka už před několika týdny, originál mezi všemi, s vyrytými monogramy a datem naší svatby. Líbí se mi, zlatník je na svou práci právem hrdý. Zaběhnu do čístírny, která stojí skoro vedle. Nechal jsem si vyčistit svůj nejlepší oblek. Žena miluje, když se hodím do gala. Nechci nikam vyrážet, večeři uvařím sám, ale chci se jí co nejvíce líbit, i když nesnáším škrtící kravatu. Pro ni to udělám. Doma ho budu muset ještě malinko vyvěsit, aby nebyl pokrčený. Teď už jen nakoupit potraviny a květiny.
Růže miluje. Tucet by mohl stačit. Pohledem zabloudím k hodinkám, ještě není ani jedna, všechno stíhám s přehledem. Vyrážím k domovu. Co kdybych jí zavolal? Jen tak, popřát jí krásný den, aby věděla, že na ni myslím. Vytáčím popaměti číslo do kanceláře. „Není tady, poslal jsem ji domů“, oznamuje mi její šéf, nerudný starý chlap. Musím spěchat, zkazily se všechny mé plány. Nevadí, co jsou plány oproti času stráveným se ženou, kterou miluji. Ve výtahu se převléknu do obleku. Mám štěstí v neštěstí, nikdo nenastupuje a sako ani kalhoty na motorce moc neutrpěly. Třeba už je doma. Vezmu za kliku a dveře povolují. Kyticí napřed, aby viděla, že jsem nebyl venku jen tak, že jsem nezapomněl. Odkládám nevyužité klíče na skřínku u dveří a nákup na zem vedle. „Miláčku!“, zakřičím do prostoru bytu. Najednou mi zezadu někdo zakryje oči hedvábným šátkem a zaváže na uzel. „Miláčku, co se děje?“ Tápu rukama kolem sebe jako slepec. „Pšššš!“ slyším naléhavý pokyn. Pak cítím lehký polibek na tvář a podmanivou vůni parfému, který jsem jí daroval na Vánoce. Vychutnávám ten kratičký okamžik doteku, usmívám se. Zdá se, že má drahá polovička si vymyslela vlastní scénář oslavy výročí. Mlčky mě vede bytem do jídelny, usadí mě, jsem v pokušení sundat si šátek, ale nechci jí zkazit její hru. Navíc, bez zraku vnímám všechno nějak zostřeně – vůně i chutě. Krmí mě jako malé dítě. Pokouším se jí dotýkat, ale vždy mi v tom jemně, ale naléhavě zabrání. Konečně je čas na dezert. Udělala nějaký pohár se šlehačkou. Nabídne mi dvě lžičky, to už ale nevydržím a vztáhnu ruce tam, kde tuším její boky. Uchopí mě za ně, přinutí vstát a odvádí mě do ložnice. Po ničem netoužím víc, než se jí dotýkat. Nemotorně usedám na postel a chci si sundat šátek, abych se mohl dívat, jak se svléká a pomáhat jí. Opět jsem zadržen. Chci protestovat, ale prst na mých rtech jasně signalizuje, že všechno teď bude, jak chce ona. Nechám se. Pomalu mě vysvléká. sako, košile… Hladí mě, líbá na hrudi, ramenech. Pak už na zápěstích cítím dotek hedvábí. Usměju se, když mi dojde, že dnes budu v roli oběti. Přivázaného k posteli mě dráždí, připravuje o rozum doteky a polibky. Chtěl bych cítit její nahou kůži, ale ruce mám pevně připevněny k čelu postele. A tak mohu zešílet, když do naší milostné hry zapojí šlehačku. Miluji její chuť oslazenou polibky. Předehra brzy přechází do vášnivého milování. Přestávám vnímat okolní svět, jsem jen já. V ní.
Prásk! Jediným hlasitým bouchnutím jsem zpátky. Přes tmu šátku nic nevidím, ale snažím se uvolnit zápěstí. „Co to bylo?“ pátrám po původu zvuku, který mě vrátil ze světa milování do reality. „Nic, asi průvan,“ slyším nepřítomně šeptat neznámý hlas zastřený touhou. Nepoznávám ho. Roste ve mně panika a vztek. „Sundej mi ty šátky!“, poroučím nekompromisně. Slyším cizí ženu, jak se směje, ale šátky přece jen povolují. Sotva se mi uvolní jedno zápěstí strhávám si hedvábí z očí. „Sakra!“ Vykřiknu, když v jediném okamžiku pochopím, co se stalo, při pohledu na nahou kamarádku mé ženy. „Mrcho!“ syknu směrem k smějící se ženě a co nejrychleji se oblékám. Ještě boty a vybíhám do ulic.
Rozhlížím se, ale nevím, kam se vydat, nikde svou manželku nevidím. Kam bych šel, být na jejím místě? Netuším. Bezmyšlenkovitě probíhám ulicemi, nahlížím do krámů a restaurací. Není. V hlavě mám zmatek, paniku, ale hlavně strach. Nemohu svou ženu ztratit. Čím bych byl bez ní. Hodiny ubíhají, do nohou jsem posbíral desítky kilometrů, ale po ní jako by se slehla zem. Třeba jela domů, snad si bude chtít promluvit, bleskne mi hlavou, když už nemám sílu ani nápady, kde ji hledat. Zoufale se podívám na hodinky. Za dvě minuty jede poslední metro, musím si pospíšit. Vběhnu do podchodu, abych ho stihl. Už jen schody a jsem tam. Slyším ho přijíždět. Běžím po schodech s metrem o závod, když koutkem oka zahlédnu známou postavu. Je to ona! Na vteřinu ze mě všechno spadne. Našel jsem ji, vysvětlí se to. Nepřijdu o ni. Běžím jí vstříc. Usmívám se a nastavuju náruč.
Ona si mě ale nevšímá, zlákalo ji jiné objetí.