Poslední chyba

            Měl jsem sto chutí napsat příběh. Příběh, který by se dal číst, příběh, který by něco znamenal, který by Tě za srdce vzal. Víš, nikdy není lehké vzít do ruky tužku, pod ní vložit papír a psát. Možná stačí jen pár tahů sem a tam a objeví se čára. Ovšem bez směru a cíle vůbec nic neznamená, pořád to bude jen čára na kousku papíru, který je snadné chytnout a vhodit do koše takovým způsobem, jakým basketbalista vhází rozhodující koš svého života.

            A když tak přemýšlím, tak ten kousek papíru můžu přirovnat k něčemu, co se snažíš udělat a nevíš, jestli to uděláš, nebo necháš jít. Co když to je ta rozhodující chvíle ve tvém životě a když to neuděláš, tak Ti uteče a podruhé ji už nenajdeš. Nepřichází tak člověk denně o věci, chvíle, přátele, kteří pro něj mohou znamenat více, než si v dané chvíli myslí? Člověk se denně rozhoduje co udělá, často ale nepřemýšlí a dělá věci prostě tak, jak ho napadne. Tomu se říká spontánní reakce. Reakce, která občas vyjde, ale také tě dokáže pěkně zradit a ublížit. A když se rozhodneš přemýšlet nad tím, jak to udělat a k tomu ještě správně, tak se může stát, že Ti to opět nevyjde. Tak jak vyzrát na život? Používat spontánní reakci nebo přemýšlet?

            Víš, asi na každou věc je nutné použít různý způsob, první nebo druhý, či kombinace obou. Zkus si představit život jako cestu. Cestu, kterou chceš jít, cestu, kterou půjdeš, cestu, která Tě nezradí. Náhle však objeví se před Tebou most. Most může představovat problém, záleží na úhlu pohledu a na tom jak je starý, či v jakém je stavu. Musíš přes něj projít ať už chceš nebo ne, protože zpět už vrátit se není kam. Vcházíš na most a čekáš, co bude dál. První krok. Srdce se Ti roztluče, ruce roztřesou a nohy málem podlomí. Přichází krok druhý, stojíš na mostě. Držíš se zábradlí. Zábradlí jako přátel, kteří Ti pomohou. Jde se Ti lépe, krok za krokem. Co když ale zábradlí praskne, přítel zradí a nastane pád. Pád někam, kde to neznáš a nevíš, co bude dál. A pokud se Ti náhodou podaří přejít most bez obtíží, začneš si myslet, že je vše za Tebou. Jdeš svojí cestou dál, pískáš si svoji oblíbenou melodii. Náhle však objeví se před Tebou nový most. Cítíš znovu úzkost, strach a obavy. Víš, že opět musíš udělat první krok, potom druhý. Budou opět stát všichni při Tobě, nebo někdo zradí  a v pádu z mostu Ti začne před očima probíhat dosavadní  život. Takový, jaký jsi si ho udělal, takový, jaký opravdu byl, takový jak jsi ho prožil.

            Možná budeš padat dolů spokojený, s úsměvem na tváři a klidem na duši. Už to nebude pád, ale let. Let někam, kam ani sám netušíš. Jinému se může zdát, že hodně věcí udělal špatně, chtěl by zatáhnou za  záchranou šňůrku. Šňůrku, která by mu otevřela padák a umožnila mu tak možnost návratu na most. Dát mu šanci pokračovat tam, kde udělal chybu. Chybu, která mu byla osudná. Chybu, která ho shodila z mostu. Chybu, kterou by chtěl napravit … tu poslední.