Pecka

Hmm, koukám, že od doby, kdy jsem do Písmáka naposledy něco posílal, se to tady pěkně rozjelo. Ale povídek je málo. Tak sem pošlu alespoň jednu sci-fi. Nebojte se, je krátká, nezdrží vás dlouho.

"Hrabej, hrabej," pobízel mě tlusťoch a mířil mi pistolí rovnou do ksichtu. Jeho obličej mi v tu chvíli připomínal rozzuřeného buldoka. Rukama jsem drásal vlhkou hlínu, tlustí bílí hnusočervi se vystrašeně zavrtávali do stěn prohlubující se jámy. "Jseš blázen," zachrčel jsem. "Nikdy to nevyroste, nic už nikdy nevyroste, rozumíš?" "Hrabej, hrabej," mlel to svoje tlusťoch. Jeho pistole mi nepřestala mířit do tváře, na chvíli ale rozevřel taky druhou dlaň a zase mi ukázal tu zatracenou věc, co ho nutila, aby se choval jako šílenec. "Blbost," dodal jsem si odvahy a vztyčil se nad jámou. "Neporoste to, nikdy z toho nebude strom. Dřu se tady úplně zbytečně. Zahoď ten krám a pak se můžeme společně nacpat těma hnusnejma červama." "Hrabej, hrabej." Tlusťoch snad ani žádný jiný slova neznal. Chtěl prostě zasadit švestku. Idiot. Jako spousta jinejch magorů zřejmě pořád doufal, že se Země jednou znovu zazelená. K práci mě přiměl až výstřel. Kulka se zaryla do země pár centimetrů od mojí nohy. Svoji nohu mám rád. Svůj život taky. Takže jsem znovu poklekl a hrabal dál. "Bude z tebe výborný hnojivo," objasnil mi pistolník můj další osud. Ani jsem se nezmohl na nějakou vtipnou poznámku. No skvělý, pomyslel jsem si. Takže já tady kopu svůj vlastní hrob. Super. Jak z toho, kurník, ven? Proč jenom musím zrovna já narazit na takovýho kreténa? Hrabu, hrabu, po očku ale pořád koukám na tlusťocha. Pistolí mi furt míří na hlavu, ale větší pozornost než mně zřejmě věnuje svému bůhvíkde nalezenému pokladu. Švestková pecka, no bóže, to je toho. Ale on si ji prohlíží tak obdivně, tak zamilovaně. Jako kdyby ji snad chtěl vošukat. Pecka ho ovšem zřejmě nechtěla. Švestkový pecky už dneska nejsou to co před válkou. Prostě se mu v dlani najednou rozzářila takovým jasným zeleným světlem. Tlusťoch zařval bolestí a s náhlou ochotou chtěl pecku pustit. Nedala se. Věřte mi nebo ne, obalila celýho toho magora svýma přízračnejma zelenejma chapadlama a jednoduše ho rozpustila. Tlusťoch řval, to se ví. Jenže mu to bylo houby platný. Zbyla po něm jenom pistole, kožený boty a moje velká úleva. To víte, že jsem ho nelitoval. Byl to prostě příliš velký idiot na to, aby v našem světě zůstal naživu. Zelený světlo zajelo zpátky do pecky, ta se přitulila k opuštěný botě a zase dělala jako by nic. Čekala na dalšího hlupáka, ale já na ni kašlal. Blbá pecka. Blbej tlusťoch. Jo, pecky po válce už holt nejsou to co dřív. A mnoho jinejch věcí taky. Zůstal jsem klečet u svý jámy. Dlouhými drápy na rukou jsem ji ještě víc prohluboval, tahal z ní svíjející se hnusočervy, cpal si je do tlamy jako makaróny a měl se fajn. Nezáleželo mi na pecce, nezáleželo mi na tlusťochovi, bylo mi jedno, že rozmáčená zemina špiní moji hustou hnědou srst. Měl jsem prostě hlad a nic jinýho než červi v těchhle pustejch ruinách jednoduše nebylo. Země novýho tisíciletí už není to co dřív. Nic na ní nevyroste, nikdy. Ale drtivý většině lidí je to fuk. Přizpůsobili se. Stejně jako už mnohokrát předtím. A vůbec, k čemu byly naším předkům blbý švestky?

---