Schůzka

Slunce se přibližovalo k horizontu, kde se potkalo s mraky. Spálilo je, těžce zranilo a rudá krev zalila oblohu nad celým městem jako příslib kruté noci. Kráčel jsem ulicemi, které  přiváděly unavené lidi do hospůdek, restaurací, kaváren, kin a nočních klubů, odtamtud do domovů a ráno, opět čerstvé, do práce a za běžnými denními starostmi tak jako žíly přivádějí krev do srdce, plic a znovu do těla. Město tepalo životem. Já však měl namířeno jinam. Opustil jsem hlavní proud a vykročil mezi opuštěné domy. Mé kroky směřovaly k předem určenému cíli a myšlenky se zaobíraly jediným tématem - jestli moje dnešní cesta bude mít smysl. Minul jsem bezdomovce schouleného v opuštěné čekárně dávno zrušené autobusové linky, aniž bych mu věnoval sebemenší pozornost a pokračoval další, ještě smutnější ulicí. Den plíživě vystřídala noc a přinutila k práci lampy sporadicky rozestoupené mezi domy.
Konečně jsem dospěl k cíli mé dnešní výpravy a stanul před odsvěceným kostelem, který i přes své stáří a neustálé prohrávání šarvátek s drápy času vzdorovitě stál na svém místě a vytrvale budil respekt. Těžké dvoukřídlé dveře byly pootevřené a vystupoval z nich téměř hmatatelný chlad. Bojovnost a odhodlání se najednou kamsi vytratily a já stál před tímto reliktem starých časů ve společnosti nových průvodců - bázně a pokory. V jejich doprovodu jsem vzal za kliku masivních dveří a vynaložil nemalou námahu k jejich otevření. Nářek pantů ostře prořízl ticho a vyrušil ze spánku holuby kdesi vysoko nademnou.
Vstoupil jsem dovnitř a okamžitě mne zalil charakteristický chlad dávno opuštěného domu. Ještě pár kroků a zastavil jsem se před chrámovou lodí zalitou modravým měsíčním světlem, pronikajícím skrz velká rozbitá okna. Chvíli jsem počkal, až oči přivyknou šeru , a rozhlédl se kolem sebe. Odpadky a rozbité lavice lemovaly uličku vedoucí odemne až k místu, kde kdysy stával oltář. V celém kostele nezůstala jediná socha a po obrazech také ani památky. Jen vysoko na stropě jsem vytušil oprýskanou malbu. Jemný prach se vznášel všude kolem a v měsíčním světle se třpytil jako jediná ozdoba této majestátné stavby. Bázeň zůstala u dveří a já se jistým krokem hrdě vydal středem chrámu k pomyslnému oltáři, teprve tam jsem se zastavil a otočil. Celý kostel mi teď ležel u nohou.
Čekal jsem. Kde je? Toto je  jeho stánek! Nebudu přeci chodit ve dne do normálního kostela a žadonit o jeho pozornost! Našel jsem si k němu cestu, věnoval svůj drahý čas. Tady je klid, tady si můžeme všechno vyříkat. KDE JSI?! Zbabělče! Když jsem tě potřeboval, neměl jsi pro mě ani chvilku a nejsi schopen si ji najít ani teď, kdy jsem přišel já za tebou zeptat se, proč na mě kašleš? Anebo tu jsi, schovaný všude kolem mě, pochechtávajíc se pod fousy? Možná tady někde tůníš na rozlámané lavici a  povýšeně mne se zadostiučiněním pozoruješ. Ale spíš ne. Sedl jsem si na zem. přitáhl kolena k bradě a obejmul je rukama. Chlad se zase přihlásil.
Nakonec jsem vstal  a odešel, ale má duše tam zůstala ještě dlouho. Schoulená v opuštěné boží zastávce.