kóma!

tento příběh je samozřejmě fiktivní a nerealisticky vykonstruovaný. v praxi byste bohužel našli dost událostí, které se mu svojí brutalitou, zbytečností a nesmyslností minimálně vyrovnají.

už v tolika končících nocích

jsem sám šel domů

mezi černými okny spících

a mezi stíny pouličních stromů,

 

ale zatím jsem vždycky došel.

tentokrát se už skoro rozednilo,

něco jsem za zády slyšel

a trochu mě to překvapilo,

 

protože většinou nikoho nepotkávám.

ale neměl jsem důvod se obávat

- už dávno jsem se vyhnul holým hlavám

a nikdo jiný mě snad nechce rozsekat -

 

než jsem se stihnul ohlédnout,

cítil jsem tupý úder do zátylku

a do očí mi vytryskl barevný proud,

jako bych právě zapálil sirku.

 

neexistuje tu žádná bolest!

na silnici něco zadunělo

- bylo to moje vlastní tělo!

neměl jsem čas na žádný protest,

 

na rtech cítím chuť města

a z čela mi stéká krev do očí.

i stará známá nudná cesta

tě, kámo, občas něčemu přiučí,

 

tak si dej pozor a nikdy nechoď sám!

je to běs, pocit že umírám

a cizí ruce mi sahají do kapes,

za nějakým plotem vyděšeně štěká pes

 

a já se nemůžu ani hnout.

vnímám, ale začínám někam plout.

nesmím své tělo nechat vychladnout!

nesmím se zapomenout nadechnout,

 

protože úplný konec je stále blíž.

ale já budu ze všech sil bojovat!

neboj se,až budeš cítit, že odcházíš!

slyším někoho vulgárně nadávat

 

- těch zmrdů je hned několik!

chtěli fet a chtěli ho hned.

slyším jejich agresivní povyk,

protože jsem skoro švorc.

 

ale ještě můžou prodat mobil.

nějak se mi nechce uvěřit,

že někdo může někoho udeřit

a železnou trubkou by ho i zabil

 

kvůli několika zkurvenym drobákům!

mozek mám plný snímků života,

dávám sbohem svým prožitým dnům

a nikdy mě nečeká žádná odplata,

 

nikdy už neudělám co jsem nestíhal,

nikdy ti neřeknu, jaký to s tebou bylo,

a jak rád bych tě ještě zulíbal

- ale ani to se mi nepodařilo!

 

s nikým se nikdy nerozloučím

a nikd nevyrovnám své dluhy.

na dlažbě poblíž domova ležím

a vědomí mi obkličují krvavé kruhy.

 

slyším vratce se vzdalující kroky

a padám do propasti bezvědomí.

před 18 zasraně zbytečnými roky

jsem se vyhříval pod červnovými stromy,

 

o násilí a umírání jsem nevěděl nic

a teď ležím a do kanálu krvácím!

mám výhled na špinavé boky popelnic

a skoro bych věřil, že nic neztrácím

 

- to je tou stále silnější slabostí.

jsem otupělý, už mě sere jediná věc:

stanu se objektem policejní hlouposti

(jen další zavražděný opilec),

 

ale viníkům zústane fet a svoboda,

nikdo je nikdy neobviní

- nikdo z těch ostatních sviní,

z celého zkurveného českého národa!

 

konec! mám halucinace:

vířící skvrny světel, tóny sirén,

ohmatávají mě silné ruce,

blekotá na mě nějaký kretén...

 

neexistuje tu žádná bolest,

čas utíká a na mě nečeká!

neexistuje tu žádný protest

a z žádného vstupujícího člověka

 

tu nezbyde víc než tělo

- nehybná uvězněná hmota.

do hajzlu! kdysi se něco dělo

a vyšouplo mě to ze života!

---