Duše a jiné orgány

„Je člověk sám, když osamí?“

(Vladimír Holan)¨

Záleží na tom, jestli máte mysl kamarádskou, co vždycky najde svého slepeckého psa, když je opuštěná ve tmě. Já jsem sobec, alespoň pro tuto chvíli, nemám žádného průvodce, co by mě protáhnul temnými kouty mé mysli. Ani štěknutí někde v dáli. Mám jen sebe. Dnes jsem sama i v třídě plné lidí. Jediné, co mi dělá společnost je hučení zářivek. Chtěla jsem napsat, že člověk je sám kdykoliv se mu zachce. Ale to bych fakt lhala. Občas nám někdo rozhodne, ať chceme či ne.

Toto byly plíce, skrz které dýchám.

Srdce a žlučník

Občas nám někdo ukradne našeho slepeckého psa. V záchvatu sadismu ho upeče na prudkém ohni pěkně do křupava a s kůrčičkou. A ještě nás pak pozve na bezva vypečený oběd.

Srdce okysličené

Přemýšlím…Kdo to je samota? Vím určitě, že samotou je žena. Protože nikdo neumí přicházet s takovou grácií a elegancí jako ona. Zaslouží si být Samotou s velkým S. Také nikdo jiný než žena neumí tak zlomit ducha, oslepit mysl, poblouznit oči a nechat být.

         Kdyby se Samota vtělila do skutečné ženy, nebyla by oslnivá kráska, ale něco živočišného by z ní čpělo. Ale hlavně by to byla Kamarádka. Ptáte se proč? Přece přítel je ten, kdo přijde jak první, když už všichni odešli, jak řekl kdosi moudrý (jehož jméno jsem s úspěchem ve své tmě zapomněla.) A slečna Samota přijde vždy první, když vám odejde někdo ze života.

Žluč a filtrování pomocí Jater

Jsem na ní nasraná! Dnes…Dnes bych vydala příkaz ať jí dají na pranýř a první bych hodila kamenem. „Chcípni! Mrcho!“ „Já ti dělám společnost a ty mě opustíš?“ „Zabitě jí!!“

         A přece by to byl nejsmutnější den dějin, kdyby se to opravdu povedlo. Už by jsme nikdy nepřemýšleli sami. Stále by nám někdo vstupoval do myšlenek.

Žaludek (co mi v něm leží)

Samota má fakticky mnoho podob. Je to nudná účetní, dělá revizi v mé paměti. Sčítá sloupce, co život dal a vzal. Je to rohatý zvíře, co bučí.

         Když řeknu samota…Schválně, zkuste si to taky.

SA-MO-TA. Cítíte to? Ten samet na jazyku? To pohlazení struhadlem? Závan zatuchlého vzduchu, když se staré myšlenky připomínají. No, chuť roku by to nebyla. Ale ten samet… Ta jemnost mě nutí polknut. Slintám jako Pavlovův pes.

         Thomas Tracy měl Tygra. Já má samotu. Máme mezi sebou vodítko. Ale kdo koho vede? Nevíme. Občas jsou věci, co je lepší nevědět. Samota má jméno.

Jak mi Srdce bije

U mě ano. Říkám jí Locika. Zní to divně, co? Locika je strach, co mi nakukuje přes rameno. Stín, který mě přerostl. Locika je má nevlastní sestra, má múza. Jedna druhou vykrádáme. Ona se živí mnou. Já čerpám sílu z ní. Žijeme na úkor té druhé. Jednoho dne se ručičky začnou naklánět na druhou stranu. Začne sílit, a já se budu ztrácet. Bude to trvat tak dlouho dokud nebudu vypadat jako útlounký srpeček měsíce. A ona jako měsíc jemuž do úplňku chybí jediný den. Ten jeden den…až nastane, když ona bude v úplňku, zemřu. Obě zemřeme. Protože jedna bez druhé neexistujeme. Náš souboj je vlastně sebedestrukce. I když radši místo toho souboje bych jí poplácala po rameni a pozvala na pivko, že to zapijeme…

Ledviny

Co je to opustit? Zasadit ránu  milosti. Strhnutí mostu před nepřátelskou armádou. Je to ticho v davu. Vůně moře, které jsem nikdy nepoznala. Je to sedmý den, kdy Bůh odpočíval. Temný hvozd, kde stromy mají strašidelné masky.

Poslední orgán je duše…

Naposledy, když mi odešel ze života člověk, zapomněl, že má v kapse schované slunce mého života a odešel…