Nesmrtelní

   
| první citát (o čaji)
    "Ani trochu se nestarám o nesmrtelnost, zajímá mne jen chuť čaje."
                                                                                                                                                   Lu Tchung

    -
| prolog
    Přišel listopad, doba bláta.
    Kdysi fauvisticky barevné stromy odhodily v reji pastelových tónů veškeré listí a teď jejich nahé pahýly trčely bez ostychu směrem k nebi. Ulicí tiše dul podzimní sychravý vítr, někde v dáli zatroubilo auto (a jeho troubení se jemně mísilo do zemité - někdo by možná řekl až zatuchlé - vůně čaje pu-erh).
    Odkudsi přilétl malý pouťový balónek - snad opuštěný nepozorným dítětem - a ťukl o sklo; Daniel seděl u okna, pozoroval ho a pohrával si s ocelovým revolverem.
    Usrkával horoucí tekutinu a přemýšlel.
    Jsou chvíle, kdy je vhodné držet v rukou pistoli, a naopak - jsou chvíle, kdy to vhodné není. Daniel se natáhl a zamířil balónku přímo doprostřed pomyslného obličeje.
    "Prásk," řekl. A zmáčkl kohoutek.
    Neozvalo se nic, jen zvuk otočení bubínku. Už před rokem vyndal náboje, uklidil je do nedobytného šuplíku, zamkl na oba západy a klíč vyhodil do kontejneru. Pro jistotu.
    Daniel měl své problémy a - přece jen - jsou chvíle, kdy je vhodné držet v ruce pistoli; vždyť pokud mozek nesnesitelně trpí, není to sebevražda. Ne, euthanasie nepokojné mysli není vražda (alespoň Daniel se tak utěšoval), nemůže být. Nemůže být.
    Balónek se zhoupl ve vzduchu - a se silným prásknutím prohrál svou válku s povrchovým napětím. Světle modré cáry umělé hmoty padly k zemi.
    Daniel je zamračeně sledoval. Pantha rei.
    Rychle vstal, oblékl se a vyběhl z bytu do jemného mrholení.
   
    -
| druhá postava přemítá při sledování televize
    Eva vytáhla pizzu z mikrovlnné trouby a posadila se na rozvrzanou  židli ke stolu.
    Tohle byly těžké časy. Ačkoliv pracovala jako psycholožka (a jako taková si uměla věci duše jasně zdůvodnit), nevlídné listopadové počasí na ni nalehlo jako těžká a chlupatá deka. Zakousla se do večeře a povzdechla - vždyť i ta pizza chutnala hůř něž v létě!
    Přesunula se do obývacího pokoje a dálkovým ovladačem pustila televizi (satelitní vysílání); obrazovka se rozzářila a na Evu vyskočil obraz žvýkající Britney Spearsové, který vysvětloval, proč jen dal v amerických volbách svůj hlas Georgi Bushovi.
    Eva se zamračila - či to snad nebyla Britney Spearsová? Podívala se lépe - a skutečně, byla to nějaká jiná blonďatá zpěvačka (jen s podobnou tváří).
    Psycholožka s nadhledem zavrtěla hlavou, ukousla kus pizzy a pokrčila rameny nad pomíjivostí slávy: stejně na ni všichni za pár týdnů - snad měsíců - zapomenou a z televize bude žvýkat někdo jiný (přetrvá jedině ona žvýkačka - jako památníček aktu buranství a nevkusu).
    Dojedla pizzu a posadila se vedle okna.
    S těžkým srdcem pozorovala večerní oblohu; mraky běžely jako splašené stádo fantomů.
   
    -
| úvod do druhé vlny
    Muž přistoupil k lesknoucímu se keramickému pisoáru a rozepnul si poklopec. Daniel rychle zaujal pozici.
    Schylovalo se k půl desáté večerní, malým okénkem veřejných toalet dovnitř prosvítala jemná záře měsíce a lampička na stěně nenuceně protahovala všechny stíny v místnosti.
    "Poslyšte, musíte stát právě za mnou?"
    Daniel neodpověděl.
    Muž v golfovém postoji natočil hlavu tak, aby na něj jedním okem viděl. "Víte, dost mě to znervózňuje."
    Ani nyní se nedočkal odpovědi.
    Pán si opatrně zapnul kalhoty a otočil se, Daniel na něho vyplázl jazyk. Muž vytřeštil oči, několikrát němě otevřel ústa - a rozběhl se k východu.
    Daniel se rozesmál. "A nezapomeňte si umýt ruce!" vykřikl.
   
    -
| Eva a nesmrtelný
    Eva se protáhla ve vypolstrovaném křesle, pustila rádio a opřela si hlavu. Za pár minut přijde další klient-pacient a jeho táhnoucí se litanie nářků nad zlým světem. Povzdechla si.
    Avšak když se podívala na složku před sebou, bezděky se usmála: á, pan Daniel.
    Tohle bude jejich třetí společné sezení. Zajímavý člověk. Tvrdí, že ztratil (nebo téměř ztratil) schopnost prožívat emoce. Milovník čaje.
    Občasné myšlenky na smrt.
    Rychle pohledem přelétla složku, aby si lépe připomněla údaje - a pak se pokusila srovnat si v hlavě, o čem se budou bavit, pokud nezačne sám.
    Pročítala papír a z malého rádia na stole potichu vyhrávala krásná skladba The Best Thing For You Would Be Me od Diany Krall.
   
    -
| Evina první otázka
    "Pane Danieli, dokážete popsat, co přesně je váš problém?" zeptala se Eva.
   
    -
| Danielův monolog o nesmrtelnosti
    "Víte, paní doktorko, je mi třicet pět let," pravil Daniel. "Rodiče už nemám, necítím k nikomu na světě lásku a nevím o nikom, kdo by cítil lásku ke mně. Kdybych umřel, teď a tady, před vámi, v téhle ordinaci, kanceláři či pracovně (nebo jak téhle místnosti říkáte), jediný problém by byl, jak dostat moji mrtvolu pryč dřív, než začne smrdět."
    Natáhl se na pohovce a po obličeji se mu z kdovíjakého důvodu rozlil úsměv.
    "Neumím malovat, zpívat, neumím psát knihy, sportovat a nejsem žádný zvláštní krasavec," (vypočítal na prstech a jeho úsměv se převalil po rtech jako karamelka), "a jako takový jsem - samozřejmě - odsouzen k zapomnění stejně jako je k zapomnění odsouzen obyčejný průměrný mravenec mezi ostatními průměrnými mravenci."
    (A tady natočil hlavu a podíval se Evě přímo do očí:) "Jenže, paní doktorko, já se vzpírám." Zúžil oči. "Ano, rozhodl jsem se bojovat."
    Všiml si jejího pobaveného pohledu (který se snažila profesionálně ukrýt za skly brýlí). "Nevěříte?" Neodpověděla.
    "Ano, bojovat," navázal tedy. "Ačkoliv mi příroda odepřela prostředky."
    Zavřel oči. "Všichni ti slavní velikáni, státníci, vojevůdci, vědci, spisovatelé, básnící! Obdivuji je, ano, jistě; vždyť dokázali překonat zapomnění minulosti (byť z nich často zbyly pouhé karikatury)! Jdou nehledě na čas, dál na cestě do budoucna, přestože z nich opadávají kusy a jejich nástupci ty kusy doplňují svými představami; jdou nehledě na to, že už to pomalu nejsou oni, kdo jdou, jdou nehledě cokoliv.
    Oni jsou první vlna nesmrtelných, pro mě nedosažitelná."
    Otevřel oči a rozkošnicky se zavrtěl.
    "Jsou velcí, nezapomenutelní ve své slávě. Jenže já, jakožto obyčejný člověk, toužící po nezapomnění, kašlu na to, jaké nezapomnění to bude - i kdyby mělo být k smíchu."
    Danielův úsměv se rozšířil a jeho hlava připomněla naříznutý citrón. "Paní doktorko, účel světí prostředky," pravil. "Začal jsem si stoupat za muže na veřejných toaletách."
   
    -
| Evina druhá otázka
    Eva potlačila chichot, jež se jí dral na rty, a posunula si brýle na nose.
    "Zajímavý koníček, skutečně," řekla. "Poslyšte, pane Danieli, a opravdu jste se od počátku věnoval...vaší zálibě...s takovým záměrem?"
   
    -
| Daniel odpovídá
    "Zprvu ne," odpověděl Daniel. "Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal poprvé. Bylo to nedlouho po tom, co mě opustila žena - a já na tom nebyl moc dobře. Často mě napadalo že jsem tady na zeměkouli zbyl úplně sám...a že nemá smysl, abych tady zbýval dál. No, uvažoval jsem o sebevraždě.
    A pak jsem jednoho večera trochu pil v baru a ještě více pak zabloudil na veřejný záchod, zaplatil tři koruny a koukal se na tu krátkou řádku močících mužů."
    Daniel pokrčil rameny. "A napadlo mě, jaké by to asi bylo, jen tak, z legrace, stoupnout si za jednoho z nich. Jestli by dokázal...pokračovat, rozumíte?
    Tak jsem si stoupnul za něj a stál a sledoval, jak postupně nervózní. A on se zapnul, otočil a já viděl, že se mě bojí."
    Daniel se znovu doširoka usmál. "Nikdy dřív se mě nikdo nebál, paní doktorko. Já vím, že si myslel, že nemám všech pět pohromadě (a to říkám vám, psycholožce), ale... on se mě bál, rozumíte? Díval se na mě a já si uvědomil, že jsem se mu vryl do paměti.
    Tak jsem vypláznul jazyk - a on utekl."
    Tentokráte už psycholožka smích zadržet nedokázala. "Omlouvám se," omluvila se, ale přesto sebou její ramena trhala v tlumeném hihňání.
    Daniel ji zamyšleně pozoroval. Pak vytáhl z aktovky revolver.
   
    -
| balónky
    Eva nastoupila do tramvaje a po celou cestu vrtěla hlavou. Pan Daniel byl zjevně opravdu nemocný, duševně chorý; případ pro psychiatra, ne pro ni, psycholožku. Je snad normální chtít po komkoliv něco takového? Zajela rukou do nezvykle těžké kabelky a dotkla se prsty chladné oceli. Není.
    Tramvaj zastavila a Eva se v zamyšlení vydala tmavým parčíkem směrem ke svému domu.
    Nedaleko vchodu narazila na vysokého hubeného muže, držícího svazek provázků, na jejichž koncích se vznášely různobarevné balónky. Když si všiml, že se k němu Eva blíží, zastoupil jí cestu a smekl staromódní klobouk. "Dobrý den, slečno," pozdravil a napřáhl k ní ruku. "Vypadáte smutně. Tu máte, vezměte si balónek."
    Eva se zarazila. "Promiňte?"
    "Vezměte si ho, prosím. Třeba vám pomůže."
    Eva se vystrašeně odvrátila a rychle přeběhla ke vchodovým dveřím. Muž ji nepronásledoval. Odemkla a než vešla dovnitř, vrhla na něho ostražitý pohled.
    Jen tam stál a usmíval se.
    Evidentně nějaký blázen. Patrně mají dneska svůj den.
   
    -
| nesmrtelný vyhrožuje smrtí
    Daniel seděl pohodlně uvelebený v křesle, v pravé ruce držel misku s horkým Darjeelingem a zase jednou hleděl jen tak z okna. Cítil se zvláštně - nervózní, ale plný očekávání (podobně jako kdysi dávno - ano, tak dávno! - před prvním rande).
    Pahýly stromů venku mu ve studeném větru tiše přikyvovaly na jeho rozhodnutí a Daniel se natáhl pro telefon. Vytočil číslo přesně podle vizitky, jíž držel v ruce, dopřál si lahodného srku svíravé tekutiny a zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl.
    "Haló?" ozvalo se z telefonu.
    "To jsem já, paní doktorko, Daniel."
    Chvíli bylo ticho. "Podívejte, řekla jsem vám přece jasně, že ne. Nic takového neudělám. A nevolejte na tohle číslo, pokud to není naléhavé, rozumíte mi? Sbo-"
    "Jestli to neuděláte, zabiju se," (řekl Daniel a upil čaje.)
    Opět chvíle ticha. "Cože?"
    "Slyšela jste dobře. Jestli to neuděláte, zabiju se. Ještě dneska." (slíbil Daniel a usmál se - dozvuk chuti ho pošimral na jazyku).
    Eva se odmlčela. Nenechat se vydírat, ozvalo se jí v hlavě. Nenechat se vydírat. Nenechat se vydírat. Nenechat se vydírat.
    "To byste přece neudělal, pane Danieli."
    "Myslíte, že ne? Paní doktorko, všichni jednou umřeme; a dnes je stejně dobrý den jako každý jiný. Vlastně - dokonce lepší, je hnusně a mrholí."
    Eva rychle přemýšlela. "Mám vaší pistoli."
    "Já vím, dal jsem vám ji přece. Jsou i jiné způsoby, jak se zabít; koupil jsem si o tom knihu. Nevěřila byste, o čem všem lidé píší knihy. Přijdete?"
    Nenechat se vydírat.
    "Ale pane Danieli, to přece nejde... Hlavně se uklidněte, ano?"
    "Přijdete?"
    Nenechat se vydírat.
    "Já...nemůžu."
    "Budete mě mít na svědomí, jestli nepřijdete."
    Nenechat se vydírat.
    "Tak přijdete?"
    Chvíle ticha (další). "Ano. Ano, já k vám přijdu. Jen se uklidněte, dobře? Uklidněte se."
    Daniel se v křesle zavrtěl. "A přijďte sama, nevolejte policii, hasiče (nebo já nevím koho). Jinak umřu - a bude to na vaši zodpovědnost, vaše vina."
    Zavěsil. Dýchal rychle a mělce. Citrónově se usmál a zaklonil hlavu.
    Bylo to stejné jako na veřejných toaletách - Daniel upil čaje a zavřel oči, aby si plně vychutnal banální (a přesto posledních několik let tolik skomírající!) vědomí faktu, že stále ještě žije.
   
    -
| druhý citát (o nesmrtelnosti)
    "Nesmrtelnost nezajišťuje život - jen oddaluje smrt."
                                                                                                                                             neznámý autor
    -
| na cestě
    Tramvaj se kodrcala po kolejích a Eva u okénka neklidně poposedávala.
    V hlavě se jí stále dokola opakovala slova pana Daniela (která vyslovil už v pracovně při sezení); cítila se jako porouchaný gramofon.
    Přijdete do mého bytu ve večerních šatech a namíříte na mě revolver.
    Proč já tam vlastně jedu, ptala se sama sebe - ale hned si také odpovídala: protože on by se opravdu mohl zabít. A to si na svědomí nemohu (a nechci) vzít.
    Pak se budete chovat svůdně, ale přitom dávat najevo, že o mě nestojíte.
    Nejen, že je to blázen, ale navíc i úchylný blázen. Vždyť kdo by si mohl přát něco takového?
    Prsty se jemně dotkla chromované oceli pistole v kabelce a nahmatala i pepřový sprej (ten si vzala, když zjistila, že v revolveru chybí náboje).
    Budete se chovat, jako když se neznáme.
    Jak se tramvaj pohupovala večerní Prahou, v Evě pomalu rostl vztek. Pan Daniel zacházel příliš daleko. Bylo ji to jasné - snažil se jí vrýt do paměti, stejně jako všem těm mužům na veřejných toaletách. Nesmrtelnost, pche! Když má nutkání bránit někomu v močení, prosím - ale tohle už je opravdu moc.
    A tak když dojela na výstupní zastávku, byla už rozhodnuta. Když to pan Daniel, chce, tak to také dostane. A pořádně.
    Rázně vykročila k ulici, v níž stál jeho dům..
   
    -
| dialog
    Seděli proti sobě, pan Daniel s úsměvem na tváři a na židli, slečna Eva s nohou přes nohu a žvýkačkou v ústech v pohodlném křesle, ruku s revolverem ležérně položenou na opěrce.
    "Nikdy bych s vámi nemohla nic mít," (prohodila a pohladila se na břiše). "Je na vás něco divného."
    Daniel přikývl. "Ano, jsem citový invalida."
    "Vážně?" (svůdné pohlazení lýtka)
    "Už je to tak. Emoční kripl."
    Beze slova si ho prohlédla (hlavní revolveru ho přitom nakrájela na vertikální plátky), potom hlasitě žvýkla. "Mohu se zeptat, jak se to stalo?"
    Pokrčil rameny. "Nešťastná láska."
    Kývla pistolí. "Zlomené srdce?"
    "Hm."
    "Nezahojilo se?"
    Daniel zavrtěl hlavou. "Psycholog to odfláknul."
    "Parchant."
    "Nevyčítám mu to."
    "Ani nemůžete."
    "No jo."
    Chvíli mlčeli.
    První přerušil ticho Daniel. "Víte...vy jste moc krásná," řekl.
    Psycholožka se usmála. "Zato vy jste moc nádhery nepobral, viďte? Chytrý se mi také nezdáte...mám čím dál tím větší pocit, že tu jen ztrácím čas." Předklonila se a nabídla tak panu Danielovi letmý pohled do výstřihu svých šatů. Polkl.
    "Ano, neměla jsem sem chodit. Je to ztráta času. Nejste zajímavý; myslím, že zítra si na vás ani nevzpomenu"
   
    -
| splněné přání
    Daniel, podoben příliš těžkému Slunci, se na své židli poněkud zhroutil do sebe, zatímco Eva pokračovala dál a dál (zdálo se, že v onom prazvláštním monologu našla jakési podivné zalíbení).
    "Tenhle byt vlastně ani není moc hezký... Je tu dost zima, copak vám nefunguje topení? Žijete tu jako nějaký vězeň." Rozmáchla se rukou kolem. "Není divu, že vás žena opustila."
    Daniel sebou cukl. Všimla si toho - a v duchu se ušklíbla, byla na správné stopě.
    "Proč by taky s vámi zůstávala, že ano. Co byste jí asi mohl nabídnout..."
    Daniel (na jehož tváři tkvěl křečovitý úsměv) zavřel oči.
    "Nic než tohle, viďte? Jenže to není dost, tohle nemohlo být dost a proto-"
    "Přestaňte..." skočila jí do řeči tiše umírající hvězda proti ní.
    "Aspoň něco kdybyste uměl pořádně, ale vždyť ani to vaše zaměstnání nestojí za nic! Určitě už na vás dávno zapomněla a-"
    "Přestaňte!"
    Psycholožka se zarazila. Seděla v křesle, lehce předkloněná, se zářícíma očima a hleděla kamsi mimo (až někam daleko za svého partnera v trýznivém monologu).
    "Dost, už dost, konec hry," řekl Daniel tiše. "Děkuju vám. Sebevražda nebude. Ne dneska. Možná vůbec." Pousmál se. "Pomohla jste mi, opravdu, ani nevíte jak. Ale teď už jděte."
    Eva mlčela. Seděli tiše, ale ticho mezi nimi nebylo klidné; naopak, bylo jako rozbouřené moře: tohle nebyl konec hry, ještě nemohl být!
    Eva si olízla rty a velmi nahlas žvýkla.
    "Kdo říká, že je konec?" Podepřela si ruku s revolverem a pečlivě zamířila svinutému Danielovi na břicho. "Víte, pane Danieli, moc jste mě dneska rozzlobil," řekla. "A já nejsem ráda rozzlobená."
    Daniel si těžce povzdechl. "Nechte toho. Je konec. A vy ani nemáte náboje."
    Eva se zle usmála. "Myslíte? A co když jsem je po tom, co jste odešel a nechal mi tuhle...věc...na stole, koupila v obchodě? Určitě víte, v tom obchodě na rohu, o dvě ulice dál? Jen tak, pro jistotu?"
    Daniel se rentgenově vpil pohledem do hlavně pistole (přes ocel však nemohl nic vidět).
    "To jste neudělala."
    "Ne?"
    "Ne."
    "Víte, není jednoduché dělat psychologa," zavrtěla Eva hlavou. "Všichni ti lidé, co ke mně chodí, mají nějaké problémy; a já je pořád dokola poslouchám. Opravdu, není to jednoduché."
    Pomalým pohybem palce natáhla kohoutek. Daniel ztuhl.
    "Vlastně - dalo by se říci, že je to dost ubíjející. Všichni ti lidé a jejich problémy ...stačí počkat třicet čtyřicet let a ty problémy už nebudou. Napadlo vás to někdy?
    Počkejte, vlastně ano, napadlo! Proto jste přece přišel do mé pracovny," usmála se zářivě. "A proto já jsem teď tady. Zvláštní, viďte?
    Ale zpět: malicherné problémy! Za těch třicet čtyřicet let ti lidé nebudou, upadnou do zapomnění, prázdnoty, nezbude po nich nic!" (a tady Eva zabořila pohled přímo do Danielových očí) "Tak jaký je v tom rozdíl, když se právě vy změníte v takové nic už dnes?"
    Daniel si olízl suché rty. "Ale-"
    "Ale no tak, pane Danieli, chtěl jste se přece zabít, když nepřijdu, ne?"
    "Já..."
    "Mohu vám přání splnit," zašeptala psycholožka a oči jí přitom prapodivně svítily. "Podívejte." Ukazováčkem začala pomalu tisknout spoušť.
    Daniel křečovitě zavřel oči. "Ne!" vykřikl.
    Neozvalo se nic, jen zvuk otočení bubínku.
    "Sbohem, pane Danieli," řekla Eva a zvedla se z křesla.
   
   
    -
| pantha rei
    Čas ubíhal jako splašené mraky na obloze.
    Listopad odešel stejně rychle, jako přišel. Bláto na cestách se proměnilo v klouzavý led a svět nadále lhostejně splýval v tmavě modrém vesmíru.
   
    -
| nesmrtelný volá
    Eva vytáhla pizzu z mikrovlnné trouby a posadila se na židli u stolu, když se bytem rozezvonil telefon. Zvedla sluchátko.
    "To jsem já, paní doktorko, Daniel."
    Usmála se. "Dobrý večer. Už jsem vás dlouho neviděla; vlastně od toho večera, co jsme... no, vždyť to je ostatně jedno. Jak se máte? Cítíte se lépe?"
    Chvíle ticha.
    "Víte, chtěl jsem vám poděkovat. Opravdu jste mi pomohla."
    "To jsem ráda."
    "Už se nechci zabít."
    "To je dobře."
    Další chvíle ticha; Eva se nadechla. "Víte... vlastně bych možná mohla chtít poděkovat i já vám, pane Danieli."
    "Skutečně?" podivil se hlas v telefonu. "Za co?"
    "To bych vám asi nevysvětlila."
    Poslední chvíle ticha (ta nejdelší, prodlužovala se a prodlužovala, ale žádný z nich neměl vůli zavěsit; tedy dokud Daniel neřekl: )
    "Podívejte, mně je jasné, že to není dobré, paní doktorko..."
     Eva si povzdechla. "Pane Danieli-"
    "Ale víte - zaplaťpánbůh za to."
    Eva se usmála. "Je dobře, že to vidíte takhle," odpověděla.
    "Sbohem."
    "Sbohem."
    Položila sluchátko a podívala se z okna.
    Pan Daniel na ni už nezapomene, tím si byla jistá. Usmála se - a v tom úsměvu bylo možno nalézt něco z kvality citrónu. On se jí tehdy bál.
    Ten jeho pohled! Ten jeho pohled!
    Opřela se v židli a zavřela oči. Ten pohled!
    Rozkošnicky se protáhla a plnými doušky si vychutnávala ten nový vzrušující pocit. Po chvíli dostala zvláštní, ale zároveň ohromně silnou chuť na čaj; zvedla se a odešla do kuchyně nalít vodu do rychlovarné konvice.
    Chromovaný revolver odpočíval v poličce nad televizí.
   
    -
| třetí citát (o životě)
    "We live in the hope of deliverance from the darkness that surrounds us."
                                                                                                                                                                Paul McCartney
   
    -
| Quis custodiet ipsos custodes?
    Naposledy si upravila fialové večerní šaty a krátce se opřela o zvonek. Když zpoza obyčejných dřevotřískových dveří uslyšela kroky, lehce se rozkročila a zatvářila co nejsvůdněji.
    Kukátko potemnělo, jak se k němu z druhé strany přisálo oko. Chvíli počkala - oko na druhé straně si upravilo vlasy a zkontrolovalo dech - a pak se dveře otevřely.
    "Mohu vám nějak pomoci?" zeptal se muž ve středních letech.
    Zářivě se usmála a udělala krok vpřed; přimáčkla se k mužovu břichu. Okamžitě ucítila, jak se jí dotklo mužovo nabíhající přirození.
    "Jistě," řekla a zaryla mu revolver do slabin. "Ano, jsem si naprosto jistá, že mi můžete pomoci."
   
    -
| epilog
    Přišel únor, doba největších mrazů.
    Kdysi bezostyšně holé stromy nesly bělostnou sněhovou pokrývku, zatímco ulicí vanul ledový vítr odkudsi z Ruska.
    Eva seděla u okna a pozorovala balónek, který tiše poletoval vzduchem - snad ulétl nějakému nepozornému člověku, možná dítěti.
    Pohrávala si s lesklým revolverem.
    Přemýšlela.