Žužová květinka

Žila jedna žužová květinka. Protože žila na slunci, dlouho nevydržela. Slunce totiž strašně pálilo a pálilo, až se upálilo a spadlo z nebe. Leželo na zemi vedle květinky, té krásné žužové a vzdychalo a mělo na sobě modrý svetr.

„Ahoj, květinko, ty jsi ale krásně žužová…“ zavzdychalo slunce. Žužová květinka se zasmála a celá se zavrtěla. Spadlo z ní pár suchých žužových kvítků. Z toho vedra  z toho slunce v modrém svetru skoro chcípla.

„Ach, slunce, nepal tolik. Máš krásný modrý svetr, ale ten nechce zabránit tvému žáru. Umírám!“ zavzdychala teatrálně květinka. Slunce zčernalo. Jeho svetr shořel. Zhluboka zabrečelo. Litovalo svůj nádherný modrý svetr se spirálou. Vedle žužové květinky se zjevila obrovská oliheň. Otevřela svou ohromnou bez zubů tu hubu, ze které se linul hrozná smrad. Žužová květinka zaplakala. Slzy jí po okvětních lístcích stékaly ve velkých spirálách. Oliheň dostala záchvat smíchu.

„Ach, ty obludo, odstup od nás!“ vykřiklo slunce bez modrého svetru a pokřižovalo se. Obludná oliheň se chechtala dál. Žužová květinka se krčila v křečích a vyděšeně vřískala. Slunce zaútočilo na hnusnou, obludnou a naprosto ponižující oliheň. Oliheň upláchla na stranu a slunce spadlo do vody. Zasyčelo to a rybníček zmizel v kostkovaném oblaku. Žužová květinka zakvílela. Oliheň po ní vyrazila a snažila se tu žužovou květinku zabít. Květinka se snažila uhýbat, jak jí to jen žužový stonek dovoloval. Oliheň byla čím dál tím vzteklejší. Ta pitomá květinka! Ona jí snad uteče! Oliheň zavrčela. Skroutila se k poslednímu skoku. Květinka zaječela, ale ještě, než dokončila svůj výkřik, oliheň jí pozřela. Tak skončila žužová květinka olihni v žaludku. Jenže pak si oliheň něco uvědomila. Něco velice obludného! Jaktože se tady takhle prochází po zemi, po souši, když je vlastně mořský živočich?! Začala se dusit a dávit, svíjela se v křečích, umírala. Po chvíli začala dávit i žužovou květinku. Vyblila jí spolu se spoustou ohavných zvratků. Spousta malých olihní se válela kolem žužové květinky. Takže oliheň byla kanibal! Jaká hrozná věc. Černé slunce se zatvářilo zakysle, když květinka dopadla přímo na něj. Najednou ho napadlo, že když žužovou květinku vyčerpá, získá z ní spoustu energie, a pak se bude moct vrátit na nebe. Tak slunce vysálo květinku. Po chvíli začalo stoupat na nebe a svítit. Žužožvá květinka byla úplně vysátá k smrti. Takhle to dopadne s každou žužovou květinkou. A tak si pamatujte: Nestaňte se žužovou květinkou, ať vás nesežere obludná oliheň, ať vás pak nevyblije, a nakonec, ať vás nevysaje chamtivé černé slunce v modrém svetru!