Artuš - Nový člen domácnosti aneb I princové žárlí

Za poslední rok a půl jsem si ani nevzpomněla na svou touhu mít psa. Však mi Artuš bohatě stačí. Když mi ale naši nedávno nabídli, že by možná byli ochotni mi ho koupit, znova mě to chytlo.

Stačilo málo. Pár dní nadšeného a horlivého přemlouvání a štěně bylo zamluveno. Fenka. Byla jsem tak nadšená! Hned jsem tu skvělou zprávu musela říct Artušovi, mému věrnému posluchači.

Sdílel se mnou nadšení pro každou blbost, teď se však ani neusmál.

„Psa?“ ptal se nevěřícně. „Máte to za potřebí?“

„Pes je skvělej Artuši, lítá s tebou po procházkách a je nejlepší přítel člověka!“

„Kočky snad taky nejsou tak špatný.“

„Jistě že ne! Nemusíš se vůbec rozčilovat, ty si tady dýl, pořád seš hlava rodiny, ne? A navíc to bude jenom malej pejsek.“

Konečně se přestal mračit a usmál se, jak to jen umí. „Jo to jo,“ zapejřil se. „Však ještě uvidí kdo je tady hlava rodiny.“

Slavný den přišel. Přinesli jsme malý štěně. Sedělo uprostřed kuchyně a třáslo se strachy. Stačilo jen nepatrně zvýšit hlas z šepotu na polohlas a hned začalo kňourat. Prostě Armína.

První den se od mě nehla. Seděla mi na klíně a vypadala, že by v životě nemusela dělat už nic jinýho. Jen se mazlit.

Večer se odvážila přiblížit se k Artušovi, nevraživě sedícímu pod židlí. Zvědava natahovala čumák a šup! Dostala pohlavek a s pláčem běžela za mnou se pomazlit.

První noc odmítla spát v drahém pelíšku, ale nacpala se mě do postele. Artuš tudíž odmítl vstoupit ke mně do postele a spal v koupelně. Odmítal se mnou mluvit.

„Artuši!“ klečela jsem u jeho pelechu. „Artuší!“ Dál zarputile předstíral, že spí. S povzdychem jsem se musela vrátit do postele s nepořízenou,

Trvalo dva dlouhý dny, než se Armína odvážila jít z kuchyně do obýváku a z obýváku do ložnice. A ode mě se nehla na krok.

„Je neuvěřitelně hloupá.“ Řekl mi Artuš, když po pár dnech přestal trucovat.

„Mile hloupá!“ doplnila jsem ho. „A ty jenom žárlíš“

„Nežárlím!“ vyskočil z postele, na tváři nanejvýš uražený výraz. „A vůbec, o tomhle se nehodlám bavit!“ a bez jediného otočení odešel z pokoje.

Hořká pachuť hádky mi nedala spát, půl noci jen poslouchala spokojený oddychování Armíny, spící na mém polštáři.

Byl to jeden z těch teplých jarních dnů. Sedla jsem si před barák na zápraží a nastavila tvář už hřejícím paprskům. Armína seděla natisklá hned vedle mě. Vyhřívat se přišel i Artuš, seděl však s náležitým odstupem. Kochala jsem se probouzející se přírodou.

„Máme návštěvu!“ všimla jsem si. Blížil se k nám sousedův podvraťák, chtivý nových známostí se vrhl na seznamování s Armínou. Typicky stáhla ocas a ustrašeným naříkáním se schovávala za mě. Než jsem stačila cokoliv udělat, zasáhl Artuš. S nahrbeným hřbetem a širokým ocasem se postavil v celé své velikosti a síle, a stačilo to bohatě, aby pes zklopil uši a co nejrychleji upaloval z dosahu.

„Artuš je náš hrdina!“ shodla se poté celá rodina, div  se nepohádali kdo si udatného ochránce pohladí dřív. A Armína jen tiše přihlížela.

Začala škola a  do týdne se situace radikálně změnila. Nestačila jsem se divit. Dva dny strávený ve škole do tří odpoledne a Armína si zvolila novou paničku. Mamku. Ta jako žena v domácnosti se jí jevila jako ideální objekt její neustálé přízně. Přestěhovala se mamce do postele a mě zůstal zase Artuš.

Na večer za mnou zase přišel.

„Vlastně jsem ráda, že to takhle dopadlo,“ řekla jsem mu. „Armína se hrozně roztahovala.“

Usmál se. „Armína… Zdá se, že bude potřebovat moji ochrannou ruku, co myslíš?“ Slastně se natáhl na druhou stranu postele. „Možná si měla pravdu..“ lezlo z něj neochotně. „Je sice hrozně hloupá, ale… celkem i milá!“