Artuš aneb Touha po nových zážitcích

Slunce se na dobro schovalo za  paneláky a první hvězdy se začaly rýsovat na obloze. Sotva barák trochu ztichl a naši zasedli před televizi, kocour seskočil ze svého křesla kde odpočíval. V mžiku na jeho místě stál Artuš a oči se mu podezřele leskly.

„Artuši!“ zašeptala jsem nervózně. „Co blbneš, naši jsou vzhůru!“ Ještě nikdy se neproměnil, dokud všichni nespali. Kromě mě.

Přešel k oknu a zamyšleně se zadíval ven.

„Dneska jdu ven.“

„To chodíš normálně.“

„Takhle“ zdůraznil a ve velkém nástěnném zrcadle si prohlédl svou vysokou postavu v otrhaných plátěných kalhotách. Prohrábl si rozlítané šedomodré černé vlasy a zvědavě na mě mrkl.

„Tak co myslíš?“

„Já myslím, že nikam nepůjdeš! Je to moc nebezpečný a riskantní!

„Pche.“

„Pořád jsem tvoje panička a prostě ti to zakazuju.“

„Můžeš mě zamknout jako kočku, ale řekl bych, že teď toho moc nezmůžeš!“

Chvíli jsme se oba zlostně měřili, až řekl smířlivě:

„Tak pojď se mnou!“

„Já na rozdíl od někoho nemůžu pak celej den vyspávat! A zejtra jdu do školy.“

„A já,“ přistoupil ke mně a rysy mu ztvrdly, „si na rozdíl od někoho můžu zajít do města jenom v noci.“ Vzdychl a jako kocour se procpal při otevřeným oknem a  zmizel na střeše.

Ráno jsem v šest vylítla z postele. Artuš spal na svým místě. Uf, ulevilo se mi. Tak si to zkusil a konec. Chyba lávky.

Tentokrát zůstal až do půlnoci, smáli jsme se nad dopisem od bratrance a jeho zážitky z výletu do Německa. Pak sebou začal nervózně šít.

Přitulil se až těsně ke mně. „Víš, já dneska půjdu zase ven…“ Věděl, že se mnou jde všechno líp po dobrým. „Uvidíš, že do svítání budu doma jako na koni… musíš mi taky dopřát trochu radosti…“

„Tak zmiz!“ řekla jsem s těžkým srdcem. Ráno jsem zase jako první věc zkontrolovala jestli se vrátil… Vrátil.

Další dva pokračovaly jeho výlety. Do půlnoci byl se mnou, aby se zbavil pocitu viny ale pak už nedočkavě utíkal ven. Ani mi nechtěl říct, co tam vlastně dělá.

Ale pak najednou konec. Celý večer byl nějaký skleslý.

„Dneska nikam nejdeš?“

„Ne… ani dneska ani zejtra…“

„Dala ti kopačky?“ napadlo mě. Co jinýho by zatím bylo?

„Ne… ne tak úplně… No, já jdu spát, dobrou.“

Bylo mi ho upřímně líto, ale pomoct jsem mu nemohla.

Všemu jsem přišla na kloub později. Ráda brouzdám na internetu po různých seznamkách a vzkazech. Jeden mi hned padl do oka.

„Hledá se pohledný kluk jménem Artuš! To jsem já, Jitka. Těch pár večerů, co jsme spolu strávili byly skvělý, náš vztah se tak skvěle rozvíjel, věřím, že bysme mohli být více než přátele. Artuši, prosím ozvi se!“

Sám se rozhodl zkusit život tam venku, mohl čekat, že se tam s někým seznámí. Ale udělal správně, akorát by oboum způsobil bolest.

Najednou mě napadlo, že by mu třeba bylo pomoci. Každá kletba se dá přece zlomit… aspoň v pohádkách. Musím se ho na to ještě dnes v noci zeptat!