Primus in orbe deos fecit fides

Máme v budoucnosti šanci?

Šla. Horký vzduch kolem ní už jí dávno nevadil. Recyklátory bzučely, ale samy pro sebe. Celý svět se jí zhroutil v jediném okamžiku. Celý život snila o tom, co bude, když ... Zemře. A teď se konečně objasnily spekulace o tom co je po smrti. Nic. Prostě nebytí. Je to skoro nepředstavitelné. Vědci dokázali vpravit jednomu člověku do mozku maličkou sondu, která přesně mapovala jeho emoce, představy, pocity, ale i to co jako člověk vnímá. A ten člověk teď zemřel. I Calysta se na tomto výzkumu podílela, ačkoliv věřila v posmrtný život... A teď se všechno změnilo, jakmile ten člověk zemřel, objevil se na obrazovce v přijímacím oddělení pohled na operační stůl a lidi kolem něj jakoby zezhora. Potom se ve středu objevil černý bod, který se rychle zvětšoval. Za chvíli byl tak velký, že Calystě došlo, co to je: Tunel, na jehož konci se mělo objevit světlo. Ještě než to stačila domyslet, světlo se objevilo. A pak se to stalo. Ten člověk došel na konec tunelu, do jasného, zářivéhoobdélníku ostrého světla, ale než do něj vstoupil, uslyšela Calysto hlas, o kterém si později myslela, že ho slyšela jen ve své hlavě. Ten hlas prostupoval všechno, ale než pochopila co říká, vnikal do ní všemi póry. Calysto byla později ochotna tvrdit, že měl tmavě modrou barvu, vůni růží a chuť skořice, byl krásně chladivý a rozesmíval. Calysto potom měla ještě dlouho pocit, že takové štěstí, jako slyšet Ten Hlas, už nikdy nezažije. A přitom ten hlas říkal věc, která se zdála být nesmyslná. Říkal: "Víra dává život i smrt. Bez ní nemůže nic vzniknout, ani zaniknout". A potom nebylo nic, nebo spíše bylo NIC. Ani světlo, ani temnota, ale NIC. Calysto se musela přidržet stolu, aby neupadla. Bylo to něco nepředstavitelného. Protřela si oči, ale nezdálo se jí to. Nebylo tam nic co čekala, ani krásná zahrada, plná květin, ani ti které milovala. Prostě nic. A proto se rozhodla. Nenapadal ji žádný důvod, proč žít. Teď na konci 24. století, kdy volná příroda již naprosto vymizela, přežívala snad jen v maličkých rezervacích. Lidé ji už napotřebovali. Ve vesmíru, kam se vydávali už skoro 400 let, objevili nový zdroj kyslíku a energie. Je to malá planetka pojmenovaná Victoria. Význam tohoto slova si už nikdo pořádně nepamatoval, ale objevitelům se líbilo. Na této planetce je tolik kyslíku, že vystačí lidstvu na dalších dva tisíce let. I přesto je planetka Victoria neobyvatelná. Vědci zde také nalezli náhradní zdroj energie, která nahradila uhlí, kterého zbylo na Zemi tak málo, že dosáhlo ceny dvacet tisíc frolarů za tunu. A když uvážíme, že za stejnou cenu se dnes létá s celou rodinou na Měsíc\dots Ale pro ni to už nemělo smysl. Už ji netěšilo, že lidstvo má naději na dalších dva tisíce let. Už neměla pro co žít. A tak se rozhodla pro smrt. Rozhodla se skočit z Velikého Oblouku. Říkala si, že když to má být to poslední, co se jí stane, tak ať je to aspoň zajímavé. Už byla na místě. Nemusela se ani odhodlávat, k tomu jí už nezbyly síly. Koutkem oka zahlédla pohyb, ale nechtěla se otáčet. Věděla, kdo to je, ale už jí to bylo jedno. "Calystegio, prosím tě, nedělej to. Nevím, proč to chceš udělat, ale nedělej to!" ozval se za jejími zády tichý hlas. "Nemůžu, odpusť." Nepřítomě se usmála na vzduch před sebou. Pokusil se ji zastavit, ale bylo pozdě. Skočila. Pád se jí zdál nekonečně dlouhý. Svět kolem se jakoby zastavil. Když dopadla, čekala bolest, ale ta se nadostavila. Calysta vstala. Potom si uvědomila, že její vlastní tělo jí leží u nohou, které však neměla. V tu chvíli se před ní začal rozšiřovat tunel, který viděla tehdy v přijímacím oddělení. Prošla tímto tunelem až na konec a zalapala po dechu, nebo se spíše pokusila. Jenže už neměla ústa ani plíce a tak se jí to nepovedlo. Kolem ní byla zahrada. Rostly v ní ty nejnádhernější květiny, jaké kdy viděla. Kousek od ní stála její maminka. Ne taková, jakou ji Calysta viděla naposled: pobledlá, prošedivělá a ustaraná. Byla to mladá žena s úsměvem na rtech a rozesmátýma očima. Vlasy měla zlatavé a rukou kynula na pozdrav.

                     *       *        *  

Finster seděl za svým stolem a mračil se. Finster se mračil vždycky. Teď zrovna se mračil na svůj malý projektor. Písmena, která se jakoby vznášela nad obrazovkou ho zřejmě znepokojovala. Už pátá sebevražda a všechny z jeho oddělení. Věděl, že všechny měly podobné důvody. Všech pět lidí vidělo ten pokus. A sakra, pomyslel si Finster. To znamená\dots

                     *       *        *  

"To znamená, že už jsme přišli o pět neobyčejně schopných lidí. No a teď mi laskavě vysvětlete proč? Proč tak najednou?" Ředitel Telling sevřel své pečlivě pěstěné ruce a tázavě se podíval na své podřízené, shromážděné před ním. Mezi ním a jimi stál dubový stůl, zašlý léty. Je to zvláštní, pomyslel si Telling, studujeme lidské myšlení, létáme do vesmíru, ale spolehlivou ochranu pro starý stůl jsme stále ještě nenašli. "Pane," odvážil se věčně ustaraný pan Worm, "myslím, že ten poslední případ, víte, ta dívka, Calystegia, to udělala, protože, jak bych vám to\dots, prostě žila pro smrt jestli mě chápete. A když zjistila, že po smrti je, no, však vy víte co, tak se z toho zhroutila." Worm byl nervózní. Byl to malý človíček, kůži měl hnědou a vysušenou a na očích měl veliké brýle. "Nechápu", pravil Telling nespouštěje z něj pohled, "proč by se snažila smrt, které se bála, nebo spíše toho co je, nebo řekněme není po smrti, urychlit?" "Myslím," prohlásil po chvíli pan Pondére, "že ta dívka se smrti nebála. Ona se možná i těšila. Znáte to: veliká zahrada a všichni vaši blízcí. A ona žila ze dne na den jen proto, že věřila, že pokud bude žít dobrý život, tak se tam dostane." Pondére se maličko pousmál. Dlouho o tom přemýšlel, napadlo Tellinga. Mile se na něj usmál a jeho zářivě bílé zuby se zaleskly. "Chápu," řekl po chvíli. "Máte, pánové, ještě nějaké připomínky?" Teď se ozval Venimeux. "Jestli se to dostane ven, tak nevím jestli z toho budou mít lidé radost. A jestli se to doví vláda tak nám určitě přijedou osobně předat diplomy za nejhorší instituci roku."

                     *       *        *  

Thymovi se zhroutil svět a se světem i žebříček hodnot. Jeho dívka se před týdnem předávkovala. Jeho sestra se včera zastřelila. Thym věděl proč to udělaly, možná by i on sám udělal něco podobného, kdyby nebyl takový slaboch. Neměl nikdy moc snadný život. Otce nikdy nepoznal, ale to už nebylo žádnou výjimkou. Matka se podruhé vdala, ale po dvou letech zemřela. Thym se nikdy nedověděl jak. Tehdy mu bylo pět let. Otčím ho svěřil své sestře, která žila na venkově. Byla to docela milá paní se spoustou peněz, za které mu kupovala spoustu sladkostí. Nikdy se nedozvěděl,jak si vydělávala. Jednoho rána ji našel nahou a pořezanou ve vaně. Vykrvácela. Thym, tehdy osmiletý utekl do města. Žebral, kradl a občas i pracoval. O osm let později našel svého otčíma, zjistil, že má nevlastní sestru a až už rok žil s nimi. Pozítří mi bude osmnáct, uvědomil si. Přece si nezničím život, když ho mám ještě celý před sebou! A navíc, kdo by věřil vědcům, nebo novinářům? Stejně je to všechno úplně jinak. "A hele nějaká pošta," podivil se Thym při pohledu na projektor. "Jé, píše mi Heiter. Ale to snad\dots píše, že ho vyhodili ze zaměstnání. Chudák!" Thym se zamyslel a začal vyťukávat rytmus nejpopulárnější skladby tohoto času. "Heiter přece pracoval v tom výzkumném ústavu, kde zjistili, co je po smrti. Výborně. Budu se ho muset zeptat na to, jak se věci mají".

                     *       *        *  

Porada se už táhla přes hodinu. Sideritis se už ani nenamáhal předstírat, že poslouchá. Mluvilo se stále o tom stejném: O podivných sebevraždách všech účastníků posledního promítání v přijímacím oddělení. Jeden z nich před tím než vyskočil z okna, napsal zprávu a dopis na rozloučenou. Zpráva popisovala celý pokus i jeho výsledky. Na tom nebylo nic špatného, jenže tento dopis se dostal do rukou tisku. A tisk z toho udělal aféru. V dopise se tato osoba pouze zmiňovala o podivném hlasu, který slyšela během posledního pokusu. Nemohla ale odpřisáhnout, jestli ho slyšela, nebo se jí to jen zdálo. Sideritis se už od začátku nudil. Tohle už znal zpaměti. Zaujalo ho snad jen to, co ten hlas říkal. Podle dopisu začal jakousi cizí řečí, takže to musel být mimozemšťan, protože na Zemi se přece mluví pouze angloruštinou. Přesto si autor dopisu zapamatoval i toto, protože měl výjimečně dobrou paměť. Ten hlas říkal: "Primus in orbe deos fecit fides. Nejen bohy stvořila víra. Víra dává život i smrt. Bez víry nemůže nic vzniknout ani zaniknout." Jak si to teď znovu procházel najednou mu to došlo. "Poslouchejte mě", zařval, a když se k němu všichni udiveně otočili, pokračoval, "Je to jasné. Lidé nesmí přestat věřit. Nejen v bohy, v posmrtný život, ale hlavně sami sobě a v to, že má smysl žít dál.

---