Anděl a naděje

Život jako takový je dostatečně odporná záležitost. Znáte to všichni: vraždy, rozchody, školní obědy a levicová vláda. Prorazit skrze berlínskou zeď životních nástrah a hnusů do západní části města Štěstí je takřka nemožné. Je proto logické, že člověkův mozek – občas celkem chytrý chlapík – volí promyšlenou sebeoblbovací metodu: omílání magické formulky: “Zas bude dobře!” Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tuto konkrétní lež nazýváme nadějí. Iracionální vize dýchání bez daňových přiznání. Je jako hrnec zlata na konci duhy, dokážeme se za ní hnát věky. A proto je tak mocná.

Naděje je cenný artikl. Být ho dostatek, obešli bychom se beze slova beznaděj. Ti, kteří ji roznášejí a rozdělují, jsou vysocí. Opravdu jsou. Rozšířeným omylem je představa, že jsou blonďáci. Není mezi nimi více plavovlasých než v naší obyčejné společnosti. Mají rádi dlouhé černé pláště – neptejte se mě proč, ale mohli by se po nich utlouct. Tak to jsou oni. A… a samozřejmě mají křídla.

Ten můj byl magor. Solidární, to ano. Vybral si mládence, pro něž je naděje cizí slovo. Asi tak jako úspěch, intelekt nebo střízlivost.

“Nesu vám Naději!” Efektní! Člověka až zamrazilo. Lámaly se stromy. Ptáci zapomínali mávat křídly. A přitom - ale ano, jen si to uvědomte! – vždyť jen šeptal.

I oni bylo vysocí. Z očí jim čišela tupost, zato obvod každého jednoho bicepsu trumfoval obvod mého stehna odhadem deset na patnáctou krát. Na hlavách ni vlas. A bylo jich pět.

Elegantním obloukem rozrazila olověná trubka andělův uvědomělý úsměv. Koncert následných fyzických ataků podbarvený těmi verbálními bral jednomu dech. Představení netrvalo dlouho. Je nudné mrzačit někoho bez náznaku obrany. Jen si to vyzkoušejte: je-li pro vás problém najít slabší oběť, zkuste svázat pudla do kozelce a dubovým klackem mu zmalovat jeho němou tvář. Věřte - dlouho vás to bavit nebude.

Snad vyčerpán, snad zklamán svou misí, přijal mé – smrtelníkovo – pozvání. Oba máme rádi plzeň.

A tak jsem poznal anděla.

“Politika mě nebaví.”

Seděl a civěl mi do očí, mezi námi stůl. Popelníky. Bar. Jukebox. Pivní tácky deklarující “božskou chuť” – anděl zvrátil oči vsloup. Vytáhl elemky a já mu připálil. Stoupající kouřový závoj nepatrně odhaloval jeho blikající svatozář. Natržené obočí; levé křídlo mu nepravidelně škubalo. Do stolu – generace rozlitých piv vytvořila podivný povrch – byla vyryta jména štamgastů, studentů, zhrzenců, zoufalců. Existencí. I můj dnešní partner se rozhodl nechat zde své iniciále. “Anděl”.

“Já řeším lidské tragédie. Rozumíš, krize jednotlivců – nešťastné lásky, vyhazovy, zpackané sebevraždy.”

Potáhl si.

“Politika!” ulevil si. “Je snad můj problém rozdělování mandátů? To jste si vymysleli vy. Tak se starejte.”

“Hajzli.”

Típl.

Koktal. Pletl se mu jazyk.

Přijela tramvaj. Podepřel jsem ho a dostrkal na dvojsedačku. Koukal jsem z okna a pozoroval ubíhající budovy. Obchodní domy, paneláky.

“A kam až sahá ten tvůj rajón?” zeptal jsem se anděla.

“Můj rajón? No to je tady tohle,” rozmáchl rukou kolem sebe. “Východní polokoule.”

Usnul.