Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNEVĚDA
Autor
ondrech
NEVĚDA
„Měl bych už jít spát,“ psal Kamil.
„Tak běž, já asi půjdu za chvilku taky!“ odepsala mu Lenka.
„Jenže mně se nechce,“ na to Kamil.
„To je blbé!“
Kamil uviděl kousek od klávesnice na stole hrnek s nedopitým čajem, který tu stál už 4 dny. Na dně se nacházely nabobtnalé lístky čaje , které se od své původní podoby na plantážích v Cejlonu moc nelišily. Tato tmavá kapalina byla tak přesycená taninem a dalšími látkami, že byla prakticky nepoživatelna.
„Mám tady čaj!“ hlásil Kamil.
„Noo...“
„Jako že kdybych se ho napil, tak bych se možná probudil.“
„Tak to zkus.“
„Jenže on je takovej hnusnej.“
„Tak ho teda nepij.“
“Ach jo.“
„Co je?“
„Ale nic“
„Aha.“
„Kdy Tě zase uvidím?“
„Tak kdy máš čas?“
„Já mám čas v úterý.“
„Hmmm…“
„A ty?“
„No, já sice něco mám, ale jinak bych ráda šla!“
„Takže domluveno?“
“No tak dobře.“
„OK, já asi pudu. Ani se toho čaje nedotknu. Kdybys viděla jak vypadá!“
„Tak pa. V úterý.“
„OK!Ahoj...“
Tomu člověku, který vymyslel ICQ bych měl koupit kytku.
Bylo mu na nic. Úterý je až za dlouho, dneska je pátek. Cítil se trapně. Třeba s Lenkou nic nebude. Líbí se mu, to jo, ale je strašně stydlivá. Kdoví, možná je ještě panna. Se svým chováním by se tomu ani nedivil. Asi fakt pujde spat.
Ne, nejde. Dopije ten čaj i za cenu spolknutí několika lístků. A něco podnikne. Na jednu stranu to vypadá jakoby se chtěl vymluvit na spánek, aby už nemusel s Lenkou mluvit. Na druhou se prostě rozhodl jinak. Taková rozhodnutí měl rád.
Mohl bych trochu potrénovat Kántra, pomyslel si. Zapnul zase Internet a naběhlo mu ICQ, Lenka tam pořád byla.
„Si tu?“ napsal jí. Žádná odpověď. Snad by si to měl s těma kytkama přece jenom rozmyslet. Lenka (OFFLINE). Tak dobrý. Teď vás rozdrtím! Tanin mu lezl na mozek. Bylo sice pozdě, ale Kamil si nedal říct. Dnešní dávku této hry si nedovedl odpustit. Projíždl seznamem již založených her.
Á! W@t|-|(3|2 a |-|@|2tu|_ (Watcher a Hartul), tihle tu dlouho nebyli. Hru měli rozehrátou v několika okamžicích. Hartul byl lehký soupeř, ale Watchera nějak nevychytával. Když se Kamil jednou za Hartulem virtuálně hnal, Watcher se před ním nečekaně objevil. Kamil se strašně lekl, cítil něco divného. Jakoby uvnitř jeho těla se skrývalo všechno zlo na světě a mělo se najednou vychrlit ven. Podivný tlak nabýval. Trvalo to snad jen pár vteřin a skácel se ze židle na zem a v křečích se svíjel na zemi. Už doma všichni spali, takže mu nikdo nepřišel na pomoc.
Heeeej! Woe, thag proc kua nehrajes? psal Hartul.
Odraz bílých písmenek na monitoru se leskl na nerezovém náramku s nápisem EPILEPTIK na jeho ruce.
Kaslem na tebe, woe. Si me ani nefragnul a jen kempujes! psal Watcher.
Kamil nebyl schopen udržet jedinou myšlenku v mozku. Viděl, jak se všechno kymácí a třepe, ale nedokázal to řešit.
To nejde, já to nevydržím! I tato myšlenka byla okamžitě ztracena ve změti černofialova.
V pokoji se objevila obrovská doga, chodila kolem Kamila a pozorovala ho. Pak se přibližovala a přibližovala a skočila. Zakousla se mu do jazyku.
Do mezery mezi jeho zuby se propracovala špička jazyku,a síla vůle byla menší, než síla čelisti a stalo se to, čeho se obávají epileptici nejvíc – překousl si jazyk. Neskutečně to bolelo, Kamil omdléval bolestí. Pravděpodobně by křičel, kdyby ovšem mohl otevřít ústa. Po chvíli šílená bolest z jazyku přeměnila na velký tlak a tupý bol na spáních.
Uviděl rozmazaně jakousi osobu, jak se k němu přibližovala. Políbila ho na čelo.
Múza. To je múza. Nepochybně. Chtěl se jí zeptat, jestli je to doopravdy ona, ale jeho čelisti byly přitisknuté k sobě tak silně, že veškeré úsilí je oddělit vyšlo vniveč. Snažila se ho uklidňovat. Kamil múzu pozoroval, celkem se mu líbila. Bolest ustupovala. Múza se vyjasňovala. Byla to jeho sestra. Rozhlédl se kolem. Všude samá krev, v ústech měl jak v polepšovně.
„Vzbudím mamku. Musíš jet do nemocnice.“
Petra nechtěla, aby na ní Kamil poznal, že je vyplašená, a tak se tvářila velice klidně.
„Hele, Petro, nemohla bys mě tam odvést ty?“
Kamilovi nebylo pořádně rozumět. Každý náraz jazyka na patro v něm vydoloval další a další krev, kterou vzápětí vyplivoval.
„Nemluv! Dobře, odvezu tě tam já, ale rychle, krvácíš jak mimozemšťan.“
I v těch nejhorších situacích neztrácí smysl pro humor.
Petra skočila do koupelny pro ručník a se slovy:“Nech si to u huby“ ho hodila Kamilovi. Petra neměla řidičák. To ničemu v danou chvíli nevadilo. Nastartovala matčinu modrou Fabii a hnala si to do akutního oddělení nemocnice u sv. Anny.
„ó, pán je epileptik. Tak se na to podíváme… ale… to je strašné. Budeme si ho tu muset nechat…“ hlásal doktor.
Petra přijela domů, kde na ni čekala mamka.
„Kde seš tak dlouho? Co je s Kamilem? A co ta skvrna tam u něho na zemi?“
„Víš, mami, Kamil měl záchvat,“hlesla Lenka.
„Cože? Já se snad zblázním, to určitě ty jeho hry! Určitě kvuli tomu! Já mu to zakážu a prodám počítač!“ řvala matka.
„No a, víš, Kamil si překousl jazyk…
„Panebože…A proč… proč jste mě vůbec nevzbudili?“ řinčela mamka.
„Nechtěli jsme tě budit a zbytečně stresovat, víš?“
„Jakže? A kams ho vezla? Vždyť ani nemáš řidičák! Co kdyby se vám něco stalo?“
„Nic se nám nestalo.“
„Ale co kdyby, co kdybys třeba někde vybourala!“
“Mami, nic se nám nestalo. Dojeli jsme do nemocnice a tam si ho nechali!“
„Ale co kdybys to někde napálila třeba do stromu? Něco by se vám stalo, do nemocnice byste nedojeli a Kamil by vykrvácel!“
„Mamko! Vždyť už je tam, a je v pořádku, tak se uklidni!“
„Jak se to se mnou bavíš? Ježiš, za ním musím jet musím za ním jet!“ řvala matka.
„Uklidni se mami, posaď se,“ mluvila potichu Petra, jak to dovedla jen ona.
„On bude v pořádku. Oni se o Kamila v nemocnici dobře postaraj. Počkej tady, dáš si panáka, uvařím ti kafe, bude ti dobře, uvidíš.“
Mamka se posadila ke stolu, vhodila do sebe ruma.
„Já to věděla. Za to můžou ty hry. Neměl by to hrát, když je v takovým stavu. Ne, já mu to všechno zruším a počítač prodám“ říkala.
„No, víš, ono to možná není nejlepší řešení,“ řekla Petra.
„A co bych s tím měla jako dělat?“ ptala se mamka.
„To nevím.“
„Tak vidíš.“
Trapné ticho. Petra si zapálila cigaretu.
„Ty kouříš?“ zeptala se jí s velikým údivem mamka.
„Ty ne?“ opáčila Petra.
„Co já, ale co ty?“
“To stejný co ty.“
„Vždyť ti ani není osmnáct!“
„Ale je mi osmnáct, ale ty jsi to úplně propásla. Byla jsi zalezlá „někde“ a já mezitím přežila osmnáct let.“
„Hlavně mi to nevyčítej.“
„Nic ti nevyčítám. A pak se teda nediv, že má Kamil ty záchvaty.“
“Cos tím chtěla a říct?“
“Když ani nevíš, kdy tvá vlastní dcera má narozeniny, tak jak můžeš zabraňovat Kamilovým záchvatům?!Měla by ses o něj trochu starat“
Trapně ticho. Petra hodila cigaretu matce do kafe a odešla spát.
Kamil je panic. Na své okolí působí přesně opačným dojmem, někdy tomu věří i on sám, takže mu to předstírání ani nepřipadá divné a čím více své okolí přesvědčí, tím častěji je přesvědčen on sám, že je mistr světa mezi plejboji. Samozřejmě, že se snažil o změnu, ale jednodušší bylo předstírání. Příval myšlenek byl tak velký, že jeho zpytovací orgán(mozek) to nedokázal vstřebat a všude kolem se rozlilo světlo.Probudil se. Viděl však opravdu málo, do strany vůbec. Vzpomněl si na pár posledních chvil a došlo mu, že má asi ovázanou hlavu.
„Á, pán se probudil. To je milé. Tak co, jak se vám daři? No jo, radši nemluvte, koukám, že s ovázaným jazykem se špatně konverzuje!“
Kamil se ho potřeboval zeptat na jednu důležitou věc – jak dlouho bude v nemocnici. Měl přece domluvené rande s Lenkou.