Kletba z dimenze D46R

Jirka běžel uličkou nahoru k náměstí jako vítr. Jeho dlouhé nohy pravidelně dopadaly na dláždění - bum, cák, bum, bum, cák - na zemi bylo plno kaluží, ale Jirkovy temně modré oči, jako by kaluže neviděly. Možná je ani nechtěly vidět. 

  Právě vbíhal na náměstí, když věžní hodiny odbíjely dvanáctou na znamení holubům, kteří se jako jeden zvedli z náměstí a střech a vzlétli k nebesům. Jirka se zastavil. Udýchaně hleděl na holuby. Odlétali pryč společně s posledními údery hodin. Pak bylo ticho. Jirka se rozhlédl kolem, ale náměstí bylo pusté. Nezůstal tu ani jediný holub. Jirka byl sám. Posadil se na zem. Ledově mrazila, ale on to necítil. Začalo pršet, ale on nevnímal studený déšť, vnímal jen podivnou prázdnotu v sobě.

 Obloha pojednou zčernala, déšť zesílil. Velký rudý blesk proťal černé mraky a udeřil přímo do ciferníku věžních hodin, který se rozletěl na tisíc kousků. Jirka vyděšeně vyskočil ze země a zakryl si dlaněmi uši, ohlušující hrom proletěl náměstím a roztříštil všechna okna přilehlých domů. Ukryl se za blízký sloup před ostrými střepy, které se rozlétly povětřím.

  Nad náměstím se objevily dvě koule. Vznášely se Jirkovi nad hlavou a vypadaly jako dvě Slunce. Zářily rudě a místy měly odlesk do fialova. Pomalu se přibližovaly, až se skoro dotýkaly jeho těla. Nepálily však, šel z nich podivný chlad, až se Jirka otřásl. Jakmile bouřka ustala, koule se smrskly do velikosti fotbalového míče a spadly mu k nohám.

"Co to má znamenat?" ulevil si. !Tohle snad není cílová dimenze D46R! Hlavně, že se Rosenbaum pěkně baví. Mohl jsem se na ten pokus pěkně zvysoka vys..."

"Ovládej se," přerušil ho hlas ze sluchátka, co měl v uchu. "Nezapomínej, že to Rosenbaum všechno uvidí a tohle se mu určitě líbit nebude.. Podělals to, hochu, a teď na to dojedeš."

"No jistě, ale teď mi řekni, co mám, sakra, dělat. Málem mi ty pitomý střepy poškrábaly objektiv. Mám pocit, že vůbec nejsem v jiný dimenzi, ale že se to děje tady, teda vlastně tam. Chápeš, co chci říct, Davide?"

"Jasně, ale dost keců. Kamera ti funguje, takže se snaž natáčet," řekl David a pak tiše dodal: !Víš, nechci tě nijak plašit, ale mám takový tušení, že tě tam Rosenbaum nechá. Přemejšlel jsem o tom a připadá mi to docela logický. Proč by ti měl sponzorovat cestu zpátky, když jsi mu nechal celý město vymlátit a všichni potencionální návštěvníci jeho budoucího multifunkčního centra uletěli. Bejt tebou, snažim se to nějak urovnat."

Jirka si připadal jako ve zlém snu. "Co to kecáš, člověče? Jak to, že by mě tady nechal. To přece nemůže. Co by na to řekla televize, noviny a lidi? Tolik zatracenejch prachů do toho vrazil."

"No právě, kolik zatracenejch prachů vrazil do našeho pokusu, tolikrát větší bude mít zlost. Celej náš pokus s transdimenzátorem sponzorovala jeho firma s podmínkou, že mu tam vyhlídneš - jestli se to povede -dobrej flek pro to jeho podělaný multifunkční centrum  a ty...Hele, konec debat. Melem furt o tom samým. Prostě si nějak poraď." Po těchto slovech sluchátko ohluchlo. Jirka se podíval na koule, co mu ležely u nohou a všiml si, že se za tu chvíli velmi zmenšily. Vzal je do dlaně. Teplem jeho těla začaly měnit barvu, jejich povrch získal kovový odlesk a odrážel zamyšlenou Jirkovu tvář. Ten se snažil myslet na to, jak se dostane ze zničeného města v cizí dimenzi zpět domů bez spuštění transdimenzátoru, ale hlavou mu stále poletovali šediví holubi v rytmu veršované kletby, kterou pronesl ten podivný okřídlený tvor. Jirka se při té vzpomínce otřásl. "Překročíš-li bránu, zničíš město!" zaskřehotalo stvoření, které se mu zjevilo, když přecházel skrz dimenze, a pak začalo odříkávat jednotlivé verše své kletby. Nepamatoval si přesně, jak zněla, ale věděl, že jakmile se objeví ve městě, bude muset rychle najít náměstí a zabránit naplnění kletby, jenže nevěděl jak. A teď tu stojí uprostřed sutin, v rukách drží koule, co spadly z nebe a je bezmocný. Dolehla na něj podivná tíseň. Pak ale dostal nápad, otřel slzy do rukávu, vzal svou kameru, která, jak si právě uvědomil, až doposud nahrávala vše a spustil zpáteční převíjení. Někde tam musí být řešení! Viděl Davida, jak spouští transdimenzátor, pak chvíli tma a teď...Je to tam! Okřídlená postava a její kletba: "...Ty svoji píseň lidem musíš hrát, ať přehluší tu hudbu. Neslyšenou hudbu, jíž zvony budou zvát všechen lid v zemi zaslíbenou." Jirka se podivil, protože téhle části si předtím nevšiml. Co znamená hrát lidem svou píseň? A jakým lidem, když tu nikdo krom jeho nezbyl? Nedává to smysl, pomyslel si a koule, co držel v dlani, mu vypadly na zem. Na chvilku ztratil vědomí, a když se probudil, ležel na chodníku nějakého náměstí. Podle věže poznal, že je na tom samém místě jako předtím,jenže všechny domy stály a hýřily veselými barvami rozkvetlých muškátů v oknech, lidé se procházeli kolem a usmívali se, vlahý větřík si pohrával s kadeří jeho vlasů a slunce příjemně hřálo. "D46R! Nádherné místo," vzdychl.

"Cože?" ozvalo se ze sluchátka. "Seš tam, Jiří? Konečně se mi podařilo s tebou spojit. Jak to tam vypadá? Rosenbaum už má plány toho multicentra  a chce informace, abych je za tebou mohl poslat i s pár chlapíkama, který jsou celý žhavý začít to stavět. Řeknu ti, že to bude pěkný monstrum, to multicentrum. Pět pater podzemních garáží a dvanáct pater na povrchu, když nepočítám tu příšernou věžičku, která je podle mýho názoru dost nevkusná. Budou tam kasina, supermarket, kino, lázně, restaurace, sex shopy... No, podle Rosenbauma to bude oproti interdimenzní konkurenci úplná bomba..." Jirka si představil monstrózní stavbu multicentra v tomto poklidném městečku a přeběhl mu mráz po zádech. Viděl ty tisíce lidí, kteří budou platit jemu i Davidovi za použití jejich transdimenzátoru šeky s mnohamístnými čísly, aby mohli navštívit Rosenbaumovo fantastické multicentrum ve druhé dimenzi. Země zaslíbená, napadlo ho. Ano, to je ono! Musí hrát svou píseň.

"Davide," odpověděl hlasu ve sluchátku, ?je to špatný. Nic tu není, jen pustina. Žádný lidi, nic, z čeho by Rosenbaumovi mohlo sypat. Zapni transdimenzátor, vracím se zpátky."