V koutku duše

V koutku duše

     Přišla za mnou opojena alkoholem. Tak jak byla, v červených společenských šatech, se i s vínem v ruce svalila na postel. Víno se samozřejmě vylilo na mé krásné bílé prostěradlo a zanechalo na něm červenou louži. Nemělo cenu se jí ptát kde byla, věděl jsem to.

     Vzal jsem jí do náručí a donesl jí do koupelny. Jemně jí svlékl a postavil do sprchového koutu. Celou dobu jsem ji musel podpírat. Otočil jsem kohoutkem označeným červeným proužkem a k tomu i trochu pootevřel kohoutek s proužkem modrým. Z ústí hadice začala tryskat studená voda, až přešla do příjemné teploty. Teprve potom jsem dovolil vodě dotknout se její zpocené pokožky. Voda jí trochu pročistila mysl, možná i na chvíli pootevřela slepené oči. Dokonce jsem ji už nemusel podpírat - opřela se o kachličkovou zeď a zase upadla snů.

     Pohled na ni v tomto stavu byl pro mě, jako by se mi do srdce pomalu propalovala rozžhavená jehla. Moc mě to bolelo. Na chvíli jsem zavřel víčka a zavzpomínal na dobu zhruba před rokem. Seděla vedle mě, smála se na celé kolo, jak jsem na sebe v restauraci vyklopil celou porci smažených lanýžů. Jen co jsem se opět vrátil do reality, vrátila se i ta rozžhavená jehla. Mezitím co jsem měl zavřené oči, sesula se na podlahu s nohama skříženýma do písmene x. S těžkým srdcem jsem ji zvedl ze země a dokončil její hygienu, osušil jí ručníkem a navlékl ji do čistého županu. Stále spala. Opatrně jsem ji zády opřel o zeď a mezitím, co jsem převlékal ušpiněné prostěradlo, přemýšlel jsem nad tím, co bude dál-věděl jsem, že tento každodenní kolotoč už moc dlouho nevydržím. Když jsem se za ní vrátil do koupelny, seděla stále na stejném místě. Vzal jsem jí do náruče a odnesl do připravené postele. Bez dalších okolků jsem se svalil vedle ní. Byl jsem jak psychicky, tak fyzicky na dně. Z posledních sil jsem se nasoukal do nočního mundúru a ulehl do postele. Ona už spala. Oddychovala klidně a bezstarostně. Zavřel jsem víčka a  na nic už nemyslel. Bylo krásné uklidňující ticho. Pak jsem se propadl do míst o nichž se pouze sní a nikomu neříká.

     Probudil jsem se o jedné hodině ranní. Pomalu jsem otevřel víčka, aby si oči lépe zvykly na šero panující všude okolo a otočil hlavou směrem k ní.

Byla tak sladká a nevinná. Nebylo možno se na ni hněvat. Působila mi peklo, ale ne takové, jako kdybych o ni přišel. To by teprve bylo pravé nefalšované peklo.

     Zadržel jsem dech a v naprostém tichu, rušeném pouze klapáním vteřinové ručičky na kyvadlových hodinách po babičce, poslouchal jsem její krátké tiché  oddechování. Vždy když vydechla, se prostěradlo na polštáři u jejích úst trochu zahýbalo. Její krásné voňavé vlasy jí splývaly do obličeje a zdálo se, že jí obličej půlí. Její krásné dlouhé řasy chvilkami mžikaly. To se jí asi něco zdálo. Její nádherný úzký nos působil na jejím obličeji majestátně. Z obou stran ho obtékaly pramínky hnědých vlasů. Pak, jak jsem se tak na ni díval, pootevřela oči. Hleděla na mě svýma krásnýma hnědýma očima, hlubokýma jako studny, jako kdyby mě viděla poprvé. V jejích očích jsem zahlédl lítost. Lítost nade mnou. Takto jsme na sebe hleděli ještě dlouhé minuty než znovu usnula. Při pohledu na její perleťovou pleť jsem usnul také.

     Když jsem se ráno probral, už tam neležela. Věděl jsem, že už je zase pryč. Bylo to součástí každodenního kolotoče. Vše se stále dokola opakuje.

     Oblékl jsem se do saka a kalhot, na nohy nasadil černé kožené boty a vyrazil do práce.

     Po práci vždy zajdeme s Arnoštem na sklenku. Vždy nás přivítá po vanilce  vonící jemný kouř, příjemná obsluha i známé osazenstvo. Vždy si pověsím sako na věšák a vždy usednu na stejnou barovou stoličku. Vždy mi Anička přinese stejně dobrou skotskou a vždy jí do sebe nikoli pravou, ale levou rukou otočím - to pro štěstí. Dalo by se říci, že už je to tradice. Chodíme sem s Arnoštem už přes šest let.

     Toho dne nějak padla řeč i na ni. Přestože se Arnošt, můj nejlepší přítel, pouze zeptal jak se má, vybuchl jsem vzteky. Nedalo se tomu zabránit. Po tak dlouhou dobu nashromážděná vlna vzteku pramenící z bezmoci se přese mě najednou převalila jako tsunami. Odvalila stranou veškeré sebeovládání a morální zábrany, jaké jsem v sobě měl a udeřila plnou silou.

     Mávnutím ruky jsem sklenku skotské shodil na zem. Ta se s křapnutím rozlétla na tisíc kousků. Odmrštil jsem se od baru a dopadl přikrčen na nohy v útočném postoji bokem k Arnoštovi. Než stihl zareagovat, začaly se moje ruce obtáčet okolo jeho krku. Celý můj svět byl nyní Arnoštův krk. Nic víc, nic míň. Hleděl jsem jen na něj. Ve chvíli, kdy  ochabovala Arnoštova snaha vymanit se z mého smrtícího sevření, pocítil jsem blažený pocit sebeuspokojení, či snad zadostiučinění a pevný stisk okolo Arnoštova hrdla se povolil. Chrčící Arnošt se s ohlušujícím žuchnutím svalil ze židle a můj pohled na svět se opět rozšířil. Okolo mě stál hlouček lidí a zaraženě pozoroval dech beroucí představení, které jsme s Arnoštem sehráli. Sehnul jsem se k Arnoštovi. Cítil jsem se provinile - měl jsem proč. Zároveň jsem se ale cítil nějak jinak. Tak nějak uvolněně. Všechen stres a pocit bezmoci byl ta tam, zkrátka byl pryč.

     Doprovodil jsem zmateného Arnošta domů a celou cestu se mu omlouval. Opustil jsem ho u dveří, kde jsem se ještě jednou omluvil. Věděl jsem, že mě Arnošt chápe a nehněvá se na mě. Věděl v jaké situaci jsem. Byl jsem mu vděčný, že to dále nerozebírá.

     Na zpáteční cestě jsem si pískal do kroku a cítil se opravdu dobře. Tak jako v této chvíli jsem se už dlouho necítil, blesklo mi hlavou. A možná bychom s Arnoštem měli změnit lokál, blesklo mi vzápětí.

     Na schodišti vedoucím do mého bytu jsem se cítil nádherně. Všechna nádhera ale pominula, když jsem otevřel dveře od bytu. To co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Před očima mi najednou tančily mžitky, pak se mi obraz trochu rozostřil a pak úplně potemněl. Zatočila se mi hlava a pak podklesla kolena.

Ležela přede mnou na podlaze a vůbec se nehýbala. Nechápal jsem to. Nikde se neválela láhev nebo cokoliv jiného. Pak jsem si ale všiml škrtidla na její levé paži. Sklonil jsem se k ní a byh si paži prohlédl. Asi čtyři centimetry pod škrtidlem byla jasně svítící červená tečka. Ztuhl jsem. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Horečně jsem začal hledat důkaz. A brzy ho našel. Injekční stříkačka se válela pod botníkem.

     Zmohl jsem se pouze na to, abych stříkačku vyhodil do koše. Nic víc. Převlékl jsem se do nočního úboru, lehl si do postele a zavřel oči. Jí nechal tam kde ležela. Nic nezáleželo na tom, že je teprve okolo sedmnácté hodiny. Já chtěl prostě spát. Spát a už se neprobudit. Neprobudit...

     Vzbudil mě až její lehký krok. Otevřel jsem sice oči, ale nepohnul se. Chvíli jsem ležel na zádech a zíral do zdi. Nechtělo se mi zjišťovat co se sebou zase provedla. Nakonec jsem se ale do místa, odkud jsem kroky zaslechl, přeci jen přinutil podívat.

     Vydechl jsem úžasem. Stála přede mnou. Krásnější než jsem ji kdy viděl. Stála tam naprosto bez hnutí. Halenka, kterou měla na sobě, se vlnila pod diktaturou vánku, vanoucího ze zpola otevřeného okna. Byl to nádherný pohled. Úplně mě zbavila slov.

     "Sbohem," promluvila.

     "Co se děje?" Tázal jsem se.

     "Můj konec nadešel, ten tvůj jde s mým ruku v ruce." Nejasně odpověděla.

     "Mě už je to jedno," mávl jsem rukou a zatvářil se nezúčastněně. Dala mi chvíli na přemýšlení o tom, co právě řekla. Nějak jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem ji prvně potkal, ani nic jiného. Jen to, že je mou součástí. Mou součástí...

     "Sbohem," pravila.

Je zfetovaná, říkal jsem si. Pak ale, jak se čím dál tím víc blížila k oknu, mi vše začalo docházet. Když přelézala přes okenní rám, bylo vše víc a víc jasnější.

     Nikdo o ní nikdy neslyšel. Nikdo jí neznal jinak, než z mého vypravování. Nikdo jí nikdy nikde neviděl. Jako by neexistovala.

     "Kdo jsi?" zašeptal jsem.

     "Jak už si několikrát řekl, tvá smrt. Má smrt a tvá je jedna a tatáž. Jdou ruku v ruce," šeptala.

     Rozuměl jsem jí, přesto, že se to zdálo být nemožné, věřil jsem jí. Bylo mi jedno jestli skočí, už dlouho jsem si přál to, co by s tím přišlo. Chvíli v mém nitru bojovala touha po smrti s pudem sebezáchovy. Touha po smrti byla silnější. Jen jsem lhostejně pozoroval její sebevražedné počínání.

     "Sbohem," pravila a seskočila z okna.

Po dobu jejího tichého letu jsem položil hlavu na polštář, přikryl se peřinou a zavřel oči. V koutku duše však kdosi křičel o pomoc, ale už bylo příliš pozdě.

Pak mě konečně objal vytoužený těžký spánek.