Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKterak přežít
21. 01. 2005
14
3
11027
Autor
Markel
Každé ráno,když se zoufale plížím do zaměstnání,tak si musím představovat, jak vybírám měsíční výplatu z bankomatu, jinak bych se zhroutila a nedošla do místa určení.Představuji si, co pěkného si koupím, kolik kilo čokolády bych za ten obnos dostala v supermarketu, kdybych chtěla. Večer,nejlépe těsně před spaním, opakuji si několik bodů, abych bez újmy přežila další den na Úřadě, v útrobách molocha s neměnnými a krutými pravidly. Vlastně si ty body nahlas předčítám, mám je zapsané v obstarožním zápisníku s koženkovým hnědým obalem. Vycházejí z praktického života a ráda je poskytnu každému, kdo by o to stál.
Zde je tedy několik málo rad k nezaplacení.Přistupme k bodu číslo jedna a ten zní: hlídej si svoje myšlenky, neboť se Ti zračejí ve tváři. Bod dvě: přikyvuj, když se to od tebe očekává. Bod tři: dělej mrtvého brouka, když se to od tebe očekává. Bod čtyři: čas od času pochval účes nebo oblečení nadřízeným. Bod pět: jen když jsou v dobrém rozmaru. Bod šest: tvař se bezpohlavně, když se na tebe usměje kolega, který je tak trochu v osobním vlastnictví nadřízených. Bod sedm: nezúčastňuj se debat o tom, jestli jsou nadřízení fakt tak blbí a nebo se jenom tak tváří, i když nejsou zmiňované osoby v dohledu, neboť i stěny mají uši. Bod osm: choď do práce v nenápadném, mírně ošuntělém oblečení, abys nebudil závist a nesnižoval si tak naděje na vyšší platové zařazení. Na bodu devět a dalších v pořadí pilně pracuji a postupně budu dle potřeby doplňovat.
Co mi ale dělá vrásky, to je moje neschopnost tvářit se přísně úřednicky. Lidi, co s nimi mám v rámci své pracovní náplně co do činění, si myslí, že se mnou mohou vyběhnout a notabene mne i ošidit, když se zatvářím trochu lidsky. Takže nasadím podmračenou masku,pak další masku zvanou "na mne si nepřijdeš",ale...každý, trochu psychologicky zdatný protějšek musí vidět, že jsem duše prostá až důvěřivá a tudíž se stává velice často, že jednání se ubírá nežádoucím směrem. Copak mohu po muži, který se na mne usměje bezbranně až chlapecky, chtít nějaké hloupé doklady, které on, nešťastník, někam nedopatřením založil? Nebo třeba od mladé matky s plačícím dítětem na kolenou požadovat karty obchodního majetku, které se někde ztratily při stěhování?
Potlačuji své mateřské i jiné instinkty a nahazuji upjatý výraz. Nechci věřit svým kolegům, že to chce jen praxi a něco času. Prý tak za rok za dva moje tvář dozná kýžených změn, úřednicky zešediví a svaly v obličeji potřebně zkamení. Nepsané zákony chlebodárce prý je potřebné dostat pod kůži i do krve a musím pro to udělat maximum.Vidina toho, jak stojím na pracáku před vývěskou se zaměstnáními typu "hledáme pracovníka s dobrou znalostí dvou světových jazyků slovem i písmem, desetiletou praxí v oboru podvojného účetnictví a veškeré mzdové agendy a platem úžasných sedm tisíc korun českých hrubého", mne popohání k sebezdokonalování. Před zrcadlem v koupelně každé ráno nacvičuji nekompromisní výraz zvaný úřední a jde mi to už vcelku dobře. Dobře je ale jen za tři, to ví každý školák, mám tedy ještě rezervy a do příštího roku jsem si vytkla cíl a vidím to na chvalitebnou.V koutku své okorávající duše však hýčkám myšlenku na zradu svého stavu šedomyšího. Vidím se v malém krámku coby květinářka či prodavačka knih, stojím uvolněně, usmívám se, promlouvám se zákazníky o životě, o tom, jak ten čas běží, o tom, že život sice není peříčko, ale když si uděláme pěknou chvíli s knihou či voňavou květinou a budeme se mít rádi, hnedle bude na světě krásněji a veseleji.Jak to teď vidím tak vábně napsané černé na bílém, ta touha po změně se ve mně rozrůstá a roztahuje,a já, obživlá mrtvola, sbírám odvahu a skromné střípky svých povědomostí o tom, kterak se píše žádost o ukončení pracovní poměru.
Zde je tedy několik málo rad k nezaplacení.Přistupme k bodu číslo jedna a ten zní: hlídej si svoje myšlenky, neboť se Ti zračejí ve tváři. Bod dvě: přikyvuj, když se to od tebe očekává. Bod tři: dělej mrtvého brouka, když se to od tebe očekává. Bod čtyři: čas od času pochval účes nebo oblečení nadřízeným. Bod pět: jen když jsou v dobrém rozmaru. Bod šest: tvař se bezpohlavně, když se na tebe usměje kolega, který je tak trochu v osobním vlastnictví nadřízených. Bod sedm: nezúčastňuj se debat o tom, jestli jsou nadřízení fakt tak blbí a nebo se jenom tak tváří, i když nejsou zmiňované osoby v dohledu, neboť i stěny mají uši. Bod osm: choď do práce v nenápadném, mírně ošuntělém oblečení, abys nebudil závist a nesnižoval si tak naděje na vyšší platové zařazení. Na bodu devět a dalších v pořadí pilně pracuji a postupně budu dle potřeby doplňovat.
Co mi ale dělá vrásky, to je moje neschopnost tvářit se přísně úřednicky. Lidi, co s nimi mám v rámci své pracovní náplně co do činění, si myslí, že se mnou mohou vyběhnout a notabene mne i ošidit, když se zatvářím trochu lidsky. Takže nasadím podmračenou masku,pak další masku zvanou "na mne si nepřijdeš",ale...každý, trochu psychologicky zdatný protějšek musí vidět, že jsem duše prostá až důvěřivá a tudíž se stává velice často, že jednání se ubírá nežádoucím směrem. Copak mohu po muži, který se na mne usměje bezbranně až chlapecky, chtít nějaké hloupé doklady, které on, nešťastník, někam nedopatřením založil? Nebo třeba od mladé matky s plačícím dítětem na kolenou požadovat karty obchodního majetku, které se někde ztratily při stěhování?
Potlačuji své mateřské i jiné instinkty a nahazuji upjatý výraz. Nechci věřit svým kolegům, že to chce jen praxi a něco času. Prý tak za rok za dva moje tvář dozná kýžených změn, úřednicky zešediví a svaly v obličeji potřebně zkamení. Nepsané zákony chlebodárce prý je potřebné dostat pod kůži i do krve a musím pro to udělat maximum.Vidina toho, jak stojím na pracáku před vývěskou se zaměstnáními typu "hledáme pracovníka s dobrou znalostí dvou světových jazyků slovem i písmem, desetiletou praxí v oboru podvojného účetnictví a veškeré mzdové agendy a platem úžasných sedm tisíc korun českých hrubého", mne popohání k sebezdokonalování. Před zrcadlem v koupelně každé ráno nacvičuji nekompromisní výraz zvaný úřední a jde mi to už vcelku dobře. Dobře je ale jen za tři, to ví každý školák, mám tedy ještě rezervy a do příštího roku jsem si vytkla cíl a vidím to na chvalitebnou.V koutku své okorávající duše však hýčkám myšlenku na zradu svého stavu šedomyšího. Vidím se v malém krámku coby květinářka či prodavačka knih, stojím uvolněně, usmívám se, promlouvám se zákazníky o životě, o tom, jak ten čas běží, o tom, že život sice není peříčko, ale když si uděláme pěknou chvíli s knihou či voňavou květinou a budeme se mít rádi, hnedle bude na světě krásněji a veseleji.Jak to teď vidím tak vábně napsané černé na bílém, ta touha po změně se ve mně rozrůstá a roztahuje,a já, obživlá mrtvola, sbírám odvahu a skromné střípky svých povědomostí o tom, kterak se píše žádost o ukončení pracovní poměru.
3 názory
Usmáty_autor
23. 02. 2007
Usmáty_autor: já bych stále chtěla dělat v nějakém malém knihkupectví, četla bych všechny :-)) knihy a nabízela bych jako o život, říkala bych v kostce zákaznikům, o čem to je, že je to super a pokud si to nekoupí, že budou ochuzeni o podstatný aspekt ve svém životě :-))
Usmáty_autor
21. 02. 2007
Oldjerry: Díky, že jsi se zastavil u mého dílka. Vím, kam patří ty mezery a tečky, jen jsem to nějak odbyla. A co se týče toho akcentu, tak u tohohle je tragickohumorný, alespoň s tím cílem to bylo napsané, :-))), měj se krásně
Totéž jako u Zdravého žití - čte se to velmi dobře, Ve mně se sice bouří češtinář pro malé blbinky - mezery za tečkou za větou, mezery za čárkou a takovéhle voloviny, ale máš nesporný vypravěčský talent, jen by chtělo to ještě trošičku zvýraznit aby to mělo akcent - buď tragický, nebo humorný, nebo jiný ... ale to je jen můj názor, nebetr ho nikterak vážně.
Já mám z úřadů a úředníků hrůzu. Již ve dveřích jde na mne třas a ochrnutí mozku i končetin. Mám problém se podepsat a všechno mi padá z rukou. Tvá povídka mi ÚŘAD poněkud zlidštila - vždyť se tam možná najde hned několik osob, bez úřednického vyznání, jako jsi ty nebo Vesuvanka. T**
Diana: Díky za milá slova, a abys byla v obraze tak: Já když spatřím již ve dveřích kanceláře osobu, se kterou musím cosi v rámci své pracovní náplně projednat a většinou jde o nepříjemnosti, které stojí tu osobu peníze, jde na mne třes a ochrnutí mozku a končetin, mám problém říct, posaďte se...., musím se tvářit přiměřeně situaci...., je to někdy pro mne dost psychicky náročné. A myslím, že nejsem sama, je nás povícero, jen na někom je to víc znát. Měj se krásně a neboj se nás!! :-)))
Děkuji za obsáhlou kritiku, moc mne potěšil ten zájem a čas, který jsi mému dílku věnoval, za tipík také, co půjde, opravím, psala jsem to horkou jehlou a za ty čárky atd. se stydím, neboť vím dobře, že je to chyba. A kolega může být v osobním vlastnictví nadřízených, je to sice trochu nadsázka, ale to by ses divil, jak je to v globále pravdivé, musel aby si dělat na velkém úřadě, kde je 90% ženské osazenstvo.
musíš se na to podívat taky z druhý strany ... třinácté, čtrnácté a já nevím kolikáté platy vám vybojuje paní Vondrová, sem tam si vyhlásíte stávku, čeká vás definitíva, neplatíte si topení, elektriku - víš, kolik kytek bys musela prodat nebo dokonce vypěstovat, aby ti to hodilo průměrný úřednický plat? :-)*
guy: Máš i nemáš pravdu, jsou dny, kdy bych pěstovala a prodávala jako o život. Já jsem prošla mnoha zaměstnáními, i dělnické profese mi nejsou cizí, jak jsem psala, mohu srovnávat, penízky nejsou všechno. a navíc, jsou legendy až báje o našich astronomických platech, nevěř všemu. Paní Vondrovou neznám, měla bych?
vesuvanka: Moc děkuji za instruktáž, jsi moc hodná, tohle avi ale budu používat velice málo, ještě jednou díky!
Cannisha: Děkuji moc , jsem ráda, že se líbila, mne moje práce také víceméně baví, ale to dusné okolí na Úřadě mi bere dnes a denně dech a já zvažuji, zda mi ten nepříliš velký plat stojí za ty nervy s nedobrými kolegy.
Craerassy: já vím, tak si dovedeš představit, jak se svým náhledem na život v práci těžce přežívám, s mým způsobem humoru si myslí moji kolegové, že jsem za míň a já se tedy přestala projevovat a smát se, v práci fakt nežiju, pouze přežívám, půl každého dne pouze přežívat začíná být pro mne neúnosné.
Markel, nikdy nebudeš míň svým úsměvem...jsi daleko víc a mnohem krásnější tím, co před nimi tajíš...buď stále sebou, to oni se mají změnit, ne ty...
Craerassy: Moc krásně jsi mi pofoukala bebínko, a víš, že to mne nikdy nenapadlo, že by se měli změnit oni? Hluboce se zamýšlím.... Bude to asi tím, že jsem už odedávna měla pocit, že všichni ostatní na téhle planetě mají větší právo na cokoliv, než-li já. Vůbec nevím, kde se ten pocit vzal, ale je tady a víceméně mi kommplikoval a dosud komplikuje život. Díky!!!
Markel, málokdo umí dávat úsměv jako ty...dokážeš to i takhle, přes písmenka a to každý neumí...nenechávej tu usměvavou Markel schovanou, ona má právo být venku mnohem víc než maska, kterou si lidé navlékají, aby ostatní nepoznali tvář...jsi krásná tím, že jsi taková, jaká jsi, proto si sem běhám pro úsměvy, když mi není dvakrát nej...:-)
Spise uvaha, mozna fejeton (i kdyz tim si taky jisty nejsem), ale povidka moc ne... Avsak... je to napsane velmi pekne, usmevne, ctenar si hnedle dokaze predstavit to, o cem se tady zminujes.
Tip
Alojs: Jsem ráda, že se ten fejetonúvahapovídka líbila, taky si nevím rady, jak co zařadit. Díky za T! :-))
vesuvanka: Děkuji Ti, ale musím něco podotknout, avi jsem neposlala. V poslední době se stává, že dostáváme avi a jakoby posíláme avi, aniž by to tak skutečně bylo. Už jsem o tom mluvila s více písmákama a taky v těch kritikách jsou věty, proč avi a zase avi. Ten fenomén avi se nám všem vymknul z kontroly, já si myslím a nejsem sama, že je nějaká chyba v systému či co. Měj se krásně, a pokud o tom přeavivování něco víš, dej mi prosím vědět, díky.
Markel - díky za odpověď, mě vždy potěší odpověď na kritiku - tentokrát jsem Tvé avi měla. Před tím už nevím - přečetla jsem si všechny a smazala je. Možná jsem měla napsat, že děkuji za odpověď Já sama, když reaguji na kritiky, posílám každému avi. Ze začátku jsem to také nedělala až po upozornění, že moje reakce na kritiku byla objevena zcela náhodně, jsem avi začala posílat. Mně se ten systém líbí , že mám přehledný přehled, kdo reagoval na mé kritiky, mám zde avíza na díla oblíbených autorů - nemusím nikde hledat. Myslím, že systém avi je pro vzájemnou komunikaci na Písmáku výborný.
Pokud jde o ta avi "proč" je někdo někomu posílá... mám pocit, že jsou to případy - a mně se to také už hodně často stalo, že někdo napíše k dílu kritiku a zřejmě chce, aby si jeho názor přečetli i předchozí kritikové, tak jim pošle avi - a to je zřejmě příčinou dotazů "proč avi". Někdy se to může stát nechtětě, že ve sloupčku vlevo, chci poslat avi jenom někomu a ono mi to doslova ujede a sloupeček se "zamodří" celý. Někdy posílám avi na dílko, o kterém se domnívám, že by se mohlo dotyčnému líbit, ale to dělám moc málokdy.
vesuvanka : Děkuji za Tvé vysvětlení, asi to tak nějak bude, jen nevím , jakým způsobem se posílá avi někomu, kdo se pod dílkem ještě nevyjadřoval a já bych chtěla někoho na to dílko upozornit, vím jen, že bych poslala zprávu, jestli jde ještě jiný způsob, asi ano, já ho neznám. Snad na to přijdu a nebo mi dej prosím vědět, jak na to. Díky předem.
Markel, když chceš někoho na dílko upozornit avízem, tak napíšeš ke své kritice jeho nick vlevo do obdélníčku vlevo dole (pod avízy) a odklikneš odeslat. Pokud chceš avi poslat dodatečně po odeslání kritiky, napiš opět nick vlevo dole a do kritiky "avi" anebo stačí udělat jen tečku a odeslat - jinak by avi neodešlo a po odkliknutí se Ti objevilo, že chybí text...
Nicollette
21. 01. 2005
Nicollette: děkuji, ty moje dušinko spřízněná. Chtěla bych fakt takovou práci, která by dělala lidem dobře a ne to, co dělám, ale u nás je tak málo prac.příležitostí, ani ta květinová paní není k mání :-((
Nicollette
21. 01. 2005
Nicollette: Už se vidím, jak trhám jenom tak kytky na záhonech před naší policajtárnou, za každou z těch utrženejch kytek vyfasuju flastr tak 100 korun českých a jednotlivě takovou kytičku ozdobím malou, pěkným písmem malovanou ceduličkou s pokutou a podám s úsměvem svým bližním. Budu čekat, kolik a kdo mi na tenhle špás přispěje a tak navíc poznám, jak mne má kdo rád. Dvě mouchy jednou ranou .:-)))
S velikým zájmem jsem si přečetla.... a opět je to téma mně velmi blízké.... také jsem pracovala na úřadě a posledních 12 let jsem tam byla doslova nešťastná.... já jsem totiž úplně jiná nátura než úřednická. také ke mně chodili žadatelé a já neuměla nasazovat úřední tón a to se často ze strany žadatelů obrátilo proti mě, že si na mě troufli - chtěla jsem změnit místo, ale po padesátce ani náhodou... A pak jsem dostala nápad uskutečnit svůj sen alespoň částečně na svém pracovišti. Inventární obrazy v kanceláři jsem vyměnila za svoje ze Středohoří a Itálie a ještě jsem kancelář vyzdobila ukázkami vulkanických hornin takže žadatelé měli spíše pocit, že vstupují do podatelny geologického ústavu... Hned jsem se tam cítila lépe nejen já, ale čas od času i někteří příchozí.... Naštěstí jsem našla pochopení u vedoucí i svých kolegyň.
Moc Ti přeji, aby se Ti uskutečnil sen květinářky....
Moc hezky napsané, zaujaly mě rady, jak přežít den v útrobách molocha s neměnnými a krutými pravidly... TIP
Nicollette
21. 01. 2005
vesuvanka: Jsem ráda, že Tě má povídečka zaujala a také, že víš.... z vlastní zkušenosti. Snažím se prožívat neradostné chvíle v zaměstnání vnitřně radostně, občas se i podaří,. Nemám ale štěstí na dobré kolegy a nadřízené, v pochopení čehokoliv lidského jsem doufala a doufat přestala, dostala jsem po čumáčku. Děkuji za přání, aby se uskutečnil můj sen, T potěšilo.
Moc se mi to líbilo a posílám velký TIP. Taky jsem pracoval pro "molocha" (ikdyž trochu jiného), kde zaměstnanci trpí a bojí se svých tyranských nadřízených. Už je mi o dost líp, že jsem se dostal pryč. Svoboda nade vše! Držím palce!
S mimikrama si vzpomínám - vždycky jsem měl radost, když jsem jako svobodný mládenec přišel na návštěvu a sesypaly se na mě děti, že si budou hrát se strejdou. Mám zřejmě charisma, říkal jsem si. Jednou jsem se svěřil kamarádovi-ženáčovi, který mi řekl, že jsem vůl. Prý každý tatínek natrénuje po čase výraz "jedeš pryč, hajzlíku!", díky kterému má doma klid. Vždycky si na to vzpomenu, když jsem na úřadě. Většina jich má tenhle výraz. Přeji všem více takových úřednic jako ty a vesuvanka!!
Vaud: Další duše má, spřízněná, díky za velký TIP, potěšení rozzářilo mou nehybnou tvář, v očích mám zář, blbnu zas :-)))))
Markel...dělám práci, kterou miluju, patří k ní úsměv a když přijdu (naštěstí moc často nemusím) na úřad, kde sedí paní, která má tebou popisovaný výraz (myslím ten za tři), zkusím tu osvědčenou úsměvnou metodu...dovedu si tě živě představit....zacukají ti koutky a to je ten okamžik,kterej vždycky stojí za úsměv...jsi prima holka a moc ráda tě čtu...:-)
tip
Craerassy: Tak ráda bych dělala radostnou práci, závidím Ti, ale ne nijak zle a destruktivně, tak pěkně dožalostna,
ale usmívám se zrovínka,
představuji si hovínka a nechám si o nich zdát, prý zdáti si nechat o výkalech, toť veliké štěstí v zaměstnání, tak se nechám překvapit, díky za típek! :-)))