Jenom jeden den

"Jseš blbec!" křičela babička a vrásky na tváři ji tančili hněvem. "Několikrát jsem ti říkala, že když venku zapojíš víc jak jednu věc, vyhodí to pojistky a ty to zase uděláš! Blbec! Blbec!" Křičela na mě dál svým od kouření chraplavým hlasem a hrozila mi přitom svým kostnatým ukazovákem. Nenáviděl jsem ji.
"Nejsem žádnej blbec a to co říkáš je nesmysl," snažil jsem se odpovědět klidným hlasem, ale vztek ve mně vřel. Neudržel jsem to: "Já nemám zapotřebí poslouchat takovýhle kecy! Já se sem jezdím rekreovat!!! Nestojím o tvoje názory a jestli nejsi schopna se ke mně chovat nějak normálně, tak si sem jezdi sama!"
"A ty si snad myslíš, že já stojím o to, aby jsi sem se mnou jezdil?" kontrovala babička a slova z úst přímo plivala. "Hrozím se jaké mam vnouče, kéž by se nám místo tebe narodil někdo jinej."
Tahle slova mě dost vzala. V návalu smutku z toho, co mi řekla jsem sklopil hlavu a snažil se potlačit slzy, které se mi neudržitelně valily do očí. Radši jsem už nic neříkal, nejspíš bych nebyl schopen promluvit normálním hlasem. Vzal jsem si mikinu, která byla pohozená na studni a podíval se na babičku - vypadala teď taky smutně, jenže vzít zpět to nešlo. Chvíli jsem na ni koukal a pak jsem se vydal na cestu domů.
+++
Bylo říjnové odpoledne a cestující v tramvaji mohli mít radost ze slunečného počasí co panovalo za okny. Bylo pěkně, což byla příjemná změna po několika dnech plných zimy a sychravého podzimního počasí. Možná právě tohle přesvědčilo Lukáše, aby se jel usmířit se svou babičkou. Od jejich ošklivé hádky uběhl bezmála měsíc Bylo mu líto, co se mezi nimi stalo a dnes se rozhodl, že se pokusí o usmíření. Byla to přece jenom jeho jediná babička, a měl by se snažit, aby s ní neměl rozpory, už jen proto, aby se netrápila v těch pár letech co jí ještě zbývají. Spíše však proto, že ji měl opravdu rád, i když ho občas dokázala pořádně naštvat.
Vystoupil na Václavském náměstí a vydal se do ulice 'Ve smečkách', kde jeho babička měla byt. Vyndal si klíče, které mu už dávno babička svěřila a odemkl si mohutné,dřevěné vchodové dveře a vydal se po schodech do čtvrtého patra. Cestou nahoru přemýšlel o svém živote. Poslední dobou často přemítal o tom, proč žít život jaký má. Musel se v duchu hořce usmát nad tím, jak daleko se vzdálil svým romantickým idejím z dětství Jako kluk nikdy nepochyboval o tom, ze najde svoji životní lásku, s kterou bude až nadosmrti. Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že se to splní. A tak jak dospíval, vlivem okolí a doby ve které žil, začal nabývat přesvědčení, že jeho sny jsou jen výkřikem dětské touhy a fantazie. Žít pro iluzi mu pak přišlo, jako nežít vůbec.Tak se hnal za vzděláním a penězi, jako by právě tohle mohlo jeho život naplnit. Nestalo se tak a on se smířil s tím, že dokonalé štěstí je jenom něco, na co se celý život čeká. Tak se podle toho zařídil.
Konečně uviděl štítek s červenou čtyřkou. Dal se doleva nedlouhou chodbou a po pár krocích stál naproti babiččiným dveřím. Připravil si znovu klíče a teď už spíše přemýšlel, jakým způsobem se spolu usmíří. Jeho úvahy se zastavili, když zjistil, že nemůže odemknout. Klíčem se sice do zámku dostal, otočit jím však nemohl. Několik dlouhých vteřin Lukáš zkoušel klíč silou přesvědčit. Když bylo jasné, že jsou jeho snahy zbytečné, s hlubokým povzdechnutím si sednul na schody a začal přemýšlet, jak nastalou situaci bude řešit. Bylo zřejmé, že klíčem v zámku nepohne, takže nabyl přesvědčení, že babička se zamkla vevnitř a nechala klíče v zámku, aby se do bytu nikdo nedostal. Poslední půlrok si občas odpoledne zdřímla. Nejspíš teda spí, napadlo Lukáše, proč si ale nechá klíče v zámku, to teda nechápu. Co kdyby se jí něco stalo? Ta ženská snad vůbec nepřemýšlí. Okamžitě měl po náladě - to se sem trmácel zbytečně? Naštěstí měl u sebe trochu peněz.
Rozhodl se, že se dojde najíst, dobré jídlo mu většinou dokázalo vrátit náladu. Vrátí se za chvíli, snad už bude vzhůru. Vyšel ven na ulici.
Před domem si uvědomil, ze nemá náladu na žádné experimentování při výběru jídla. Vyloučil všechny exoticky vyhlížející podniky, na jejichž návštěvu neměl dost peněz a odvahy a zjistil, že Václavské náměstí mu pak nabízí už jen americké fast foody. Rozhodl se pro Mc´Donalds.
Dal si svoje oblíbené Big Mac menu a odnesl si tác s jídlem ke stolu pro dva, který byl u okna s výhledem na náměstí. Začal jíst a otevřel si k tomu knížku, co právě četl. Jedl pomalu a žil příběh chlapce hledajícího svůj poklad, o kterém kniha vyprávěla, když ho náhle vyrušil dívčí hlas.
"Ahoj, nemáš tady volný místo?" Vzhlédl od své knihy. První co spatřil, byly krásné, velké, modré oči. Modré jako nebe v létě, nebo oceán na obrázcích. Ihned se v nich začal topit. Pak uviděl, ze patří půvabné dívce s taškou, z níž vykukovala nějaká vysokoškolská skripta.
"No jasně," snažil se odpovědět nenuceně. Nemohl odtrhnout svůj pohled od těch kouzelných očí. Jeho hlas byl bezvýrazný, a v krku měl najednou hrozně vyschlo. Začal si připadat hloupě, ale pořád musel sledovat její oči. Cítil, jak mu hoří tváře. Sedla si a usmála se na něj. Pak hned začala studovat ty skripta. Zkoušel se vrátit ke čtení, ale nebylo to už ono. Každou chvíli na ni zabloudil očima. Užasl nad její krásou, měla dlouhé, černé vlasy a obličej z kterého vyzařovalo neodolatelné fluidum. Třikrát sklopil knihu, odhodlaný, že jí něco řekne, ale pokaždé si to rozmyslel. Najednou si připadal směšný a nejraději by byl někde venku. Ale zdálo se mu nemožné, že by vstal a odešel. Rozhlédl se kolem sebe. Ke svému překvapení zjistil, že většina stolů kolem něj je prázdná.
"Můžu se tě zeptat," řekl a chvíli počkal, než vzhlédne od svých skript. "Nějak jsem si teď všiml, že je většina stolů kolem prázdná...Já, napadlo mě, že bys mi mohla říct, proč jsi si sedla ke mně?"
"Tobě to vadí?" zeptala se. "Jestli ano, já si klidně sednu někam jinam."
"Ne, to ne," odpověděl rychle. "Jen mě zajímalo, čemu za to vděčím?" Čemu za to vděčím? Hned jak to řekl, cítil se jako dokonalý trouba.
"Jestli to potřebuješ vědět. Je to asi proto, že nerada sedím sama."
"Opravdu? Tak to mě nenapadlo, myslel jsem, že jsem tak neodolatelnej." Pokusil se o sebevědomý úsměv a znovu se rozhlédl kolem. Teď už seděl jen jeden člověk v rohu, od pohledu nějaký bezdomovec. Jen se na Lukáše tázavě podívala a trochu ironicky se usmála. Ještě, že se takhle nechovám pořád, napadlo ho, vždyť by se se mnou nikdo nebavil.
"Chovám se hloupě, promiň," zkusil to upřímně s tím, co cítí. "To jen, že se mi vážně moc líbíš, asi bych ti to neměl takhle říkat, ale snažím se tím vysvětlit, že se takhle nechovám pořád." Dívka se mu zamyšleně podívala do očí. Její pohled Lukáš dlouho nevydržel a koukl ven z okna. Tam se holub pokoušel znásilnit holubí samičku. Ta byla tak unuděná, že ho ani nesetřásla. Jednoduše zobala dál a ignorovala ho. Obrátil svůj pohled zpátky k dívce, stále ho pozorovala.
"To znělo docela upřímně," řekla a pohrávala si s brčkem od pití v ústech. Tahle činnost vyváděla Lukáše z rovnováhy snad ještě víc než pohled do jejích očí. "Je tu trochu horko, viď?" pokračovala dál a pomalu si rozepnula mikinu. Neuvěřitelně elegantním pohybem si upravila pramének neposlušných vlasů a zase se vrátila ke čtení.
Podíval se ven. Holub to vzdal. Seskočil ze širokých zad samičky a začal si čistit pírka. Samička lhostejně zvedla ocásek a vykadila se. Jde nám to asi tak stejně, napadlo Lukáše při pohledu na holuba. Pak se podíval na dívčin dekolt, jež tak okázale zpřístupnila jeho zraku, a rozhodl se, že i když to nevypadá vůbec nadějně, zeptá se jí, jestli by nechtěla večer někam jít.
"Není tu na čtení příliš tma?" začal zeširoka, aby své úmysly nemusel předestírat již v první větě.
Dívka sebou trhla, jako by myšlenkami byla zcela nepřítomna. Pak zaklapla skripta, co měla před sebou. "Ne. Nebudu už ani číst. Nemá to žádný smysl."
"Člověka to přivádí na jiné myšlenky," řekl Lukáš. "Já když někde objevím dobrý román, přečtu ho na jeden zátah."
Dívka se unaveně usmála. "Tohle není žádný román, to jsou skripta anorganické chemie. Sice člověka také přivedou na jiné myšlenky - nevím jak by jsi to bral ty - ale já z tohohle čtení zrovna radost nemám."
"A co si takhle trochu spravit náladu," odpověděl na to Lukáš. "Jestli by jsi proti tomu nic nenamítala, znám kousek odsud jednu dobrou kavárnu. Není nijak přehnaně drahá a je tam velice příjemné posezení. Myslím, že po dlouhém učení nepomůže člověku nic tolik jako jít si někam sednout, odreagovat se."
"Diky za pozvání, ale musím odmítnout. Ne snad, že bych se nepotřebovala odreagovat," odpovídala dívka a rozkošnicky se protáhla. "Ale jsem na dnešek domluvená s jednou kamarádkou. Nezlob se." Věnovala mu ještě jeden svůj úsměv a začala se zvedat od stolu. "Už budu muset jít, mam s ní za chvíli sraz. Ráda jsem si s tebou popovídala." Lukáš se zmohl na to, ze zabrebtal cosi jako nevadí.
Pozoroval ji jak odnáší svůj tác a utěšoval se tím, že zítra už ho to odmítnutí nebude trápit tolik jako v tuto chvíli. Jen se bál toho, že nezapomene pohled jejích očí. Ty oči, jako by se v nich skrývala všechna tajemství světa. Kvůli tem očím by děkoval bohu za každý další den co je na světě. Není tohle snad posláním každého člověka? Najít si věc pro kterou by stálo za to žít, nebo život ztratit... A teď tyhle oči budou rozdávat sílu radosti ze života lidem, které on vůbec nezná. Uvědomil si, že nápad jít se najíst zrovna sem, si teď bude vyčítat tak dlouho, dokud si bude schopen vzpomenout na její tvář. Sledoval ji, jak vychází z restaurace, venku jí začal zvonit telefon. Zvedla ho a telefonovala. Nechtěl se na ni dál koukat, bylo by to jen ještě smutnější. Rychle posbíral své věci a také se zvedl k odchodu. Když odnášel tác, napadlo ho, že dnes vůbec není jeho den. Nejdřív mu nevyšla návštěva babičky, pak přišlo tohle odmítnutí.
Když pak stál venku před Mc'Donalds, překvapilo ho, že ji stále vidí na místě, kde telefonovala. Teď už bez mobilu v ruce, místo něj v ní měla cigaretu. Přehrabovala se ve své tašce a po chvíli rozhodila rukama a bezradně se rozhlížela kolem sebe. Šel za ní.
"Možná bych ti mohl spravit náladu alespoň teď," řekl jí s úsměvem a podával jí svůj zapalovač.
"Jee, to jsi ty. Díky, musela jsem svůj někde ztratit." odpověděla Lukášovi a vděčně si začala zapalovat.
"Nemáš zač, alespoň jsem udělal dobrej skutek, dneska mi chyběl."
"Děláš každej den nějakej dobrej skutek, jo?" zeptala se a potutelně se usmívala.
"Chtěl bych, ale znáš to. Chtít něco je snadný..."
"...těžší je to uskutečnit," dokončila za něj. "To znám."
Chvíli mlčeli. Ona pokuřovala a Lukáš si přál vymyslet něco výjimečného, něco duchaplného, ale nenapadlo ho nic.
"Zeptám se tě," prolomila konečně mlčení. "Platí ještě pořád to pozvání do té kavárny? Kamarádka to zrušila, takže bych nakonec docela ráda šla..."
Lukáš by v tuhle chvíli zlíbal celý svět. "Platí. Samozřejmě platí. Ale má to jeden malý háček. Musím se ještě stavit za svojí babičkou. Víš, udobřit se s ní, asi před měsícem jsme se ošklivě pohádali a já jsem rozhodnutý to dnes napravit."
"Musíš k ní jít teď hned? Mohli bychom se třeba na chvíli projít. Chtěla bych si teď ještě povídat. Pak na tebe třeba někde počkám, jestli mě teda nenecháš čekat moc dlouho."
"To rozhodně ne, viděl bych to tak na dvacet minut, maximálně," řekl Lukáš a byl překvapený, že na něj počká. Když uvážil všechno co se stalo, začínal si v tu chvíli připadat jako v nějakém příjemném snu. Jenže ve snu by řekl, že za babičkou nepůjde. "A hned teď tam jít nemusím," odpovídal dal. "Můžeme třeba zaskočit na chvíli do Příčnýho řezu, je to kousek."
Dívka souhlasila a vyrazili. Po cestě se konečně vzájemně představili, jmenovala se Petra. Povídali si o svých rodinách a něco se tak o sobě dozvěděli. Lukáš ji pak v jednu chvíli řekl, ať vteřinku počká, že si jenom dojde něco koupit. Za chvíli se vracel se třemi květinami.
"Ty jsou pro tebe. Tahle je, aby jsi věděla, že tě jeden kluk má zapsanou ve svém srdci," řekl a podával jí rudou růži."Tuhle ti dávám jako symbol naděje. Naděje, ze tě ještě budu moci vídat," mluvil dál a přidal k růži sasanku."A tuhle poslední ti dávám na znamení tvého vítězství, které přijde u té zkoušky."
Petra vypadala, že ji Lukáš uvedl do rozpaků. Nijak na květiny nereagovala, stála a hleděla na něj. "Je mi s tebou dobře," řekla mu nakonec. Usmívala se na něj a všechno kolem se najednou zastavilo. Lukáš nevnímal lidi, kteří bloudili ve svých životech okolo něho, přestala pro něj existovat rušná vozovka, plná troubících aut a cinkajících tramvají, stejně jako vysoké budovy lemující ulice a osvětlující vše svými zářivými neony. Jediná věc kterou vnímal, byl Petřin obličej. Hleděla na něj svým nebeským pohledem a oči se jí třpytily, uvědomoval si její blížící se pootevřené rty. Ani nevěděl jak, ale najednou ji cítil ve své náruči a vyměňovali si polibky.
Po nějaké době dorazili ke kavárně. Vybrali si zastrčený stolek v rohu a objednali si pití. Lukáš byl rád, když mu Petra řekla, že se jí tam moc líbí.
„Vlastně o tobě nic nevím,“ řekl a nedokázal si představit, že by existovalo něco, co by se mu mohlo nelíbit. „Nevím, jaký jsi měla život, ani jestli máš ráda stejné věci jako já.“
„Není moc o čem mluvit, nedávno jsem se rozešla s klukem. Byla jsem s ním šest let. Dlouhou dobu mi přišel dokonalý, ale nakonec se ukázalo, že takový není. Konec. Zjistila jsem, že mě podváděl a prostě bych s ním nedokázala dál být. Nic veselého,“ odpověděla Petra, po tváři jí přelétl smutný výraz a Lukáš nenáviděl toho neznámého kluka. Kdo jsi, že dokážeš takhle ubližovat? Ptal se ho v duchu a nedokázal pochopit, jak mohl někdo ublížit někomu tak nevinnému jako byla Petra.
„Tohle je problém celé téhle zatracené doby,“ řekl a z hlasu mu čišelo rozhořčení. „Dneska je úplně normální, že už si nikdy dva lidi neřeknou vše. Neumíme se v těch nejdůležitějších chvílích podělit o svoje pocity! Lžeme si i v těch nejintimnějších situacích a všichni tomu přivykli. Mně se líbí představa toho, že když někoho miluji, mohu s ním mluvit o všem a úplně věřit. Jenže současný svět potřebuje nejspíš něco jiného než opravdovou lásku. Nedokážu si jinak vysvětlit, že se lidé natolik vzájemně odcizili. Víš, když jsem byl kluk, věřil jsem, že potkám dívku, s kterou budu moci mluvit o všem, všechny problémy spolu vyřešíme a v každé situaci budeme mít jeden v druhém oporu.“
„Takže už tomu nevěříš?“ zeptala se ho Petra a smutek v její tváři vystřídala zvědavost.
„Jestli tomu nevěřím? Věřím tomu, že každý člověk cítí potřebu sdílet s někým život. Ale v současnosti? Lidi se vzájemně podvádějí a ani nemají odvahu si to říct.“ odpověděl Lukáš. „Vlastně se dá žít dvěma způsoby, buď se trápit s tím jak to je a nemít nic. Nebo se smířit s tím, že to co je vidět kolem nás je vše, co můžeme mít, a získat tak možnost žít šťastně. Ale vlastně taky nemít nic.“
„Vážně to cítíš takhle?“ ptala se ho dál Petra a vypadala sklíčeně z Lukášova názoru. Její oči při té otázce ztrácely svůj jas a vyhýbali se setkání s jeho pohledem.
„Ano,“ řekl Lukáš a prosil její krásné oči, aby to pochopili. „Jsem přesvědčený, že láska na celý život je ten nejrozšířenější sen, ale po dlouhé době si dnes taky myslím, že se ten sen může splnit.“
„Takže jedna cola a jeden rybízový džus,“ přerušil je číšník s pitím. „Dovoluji si vás pozvat ke stolu majitele,“ pokračoval číšník poté co nalil Lukášovi colu a Petře její džus. „Vyslovil přání vypít s vámi láhev vína.“ Ve tvářích obou našich hrdinů se zračilo překvapení. Ani jeden z nich zde nebyl častým hostem a netušili o čem by s nimi majitel mohl chtít mluvit. Vlastně ani nevěděli, jak majitel vypadá.
„Nechci být nezdvořilý,“ pokračoval číšník a jeho bodrý hlas nasvědčoval, že to myslí dobře. „Ale navrhoval bych vám pozvání přijmout. Starý pán rozhodně není nebezpečný. Nestává se nijak často, že by zval lidi ke svému stolu, ale když se tak stane, dopřeje jim možnost ochutnat naše nejvybranější vína. Byla by hloupost takovéhle pozvání odmítat, věřte mi.“ Dal jim čistý popelník, ukázal kde sedí majitel a odešel.
„Tak co, myslíš že máme přijmout jeho pozvání?“ ptal se Lukáš Petry a doufal, že řekne ne. Chtěl být jenom s ní. Vůbec se mu nelíbila představa, že by se o ní měl hned první večer s někým dělit.
„Já nevím,“ řekla Petra, prohlížela si majitele a trochu svraštila čelo, jak přemýšlela. „Chtěla bych být s tebou. Ale vážně by mě zajímalo, co nám může chtít.“
Lukáš z návalu radosti vzal Petřiny dlaně do svých. „Taky chci být s tebou,“ řekl a políbil ji. „Zajímalo by mě co nám chce stejně jako tebe, ale myslím, že to nemůžeme zjistit jinak, než že si k němu přisedneme.“
„Asi máš pravdu,“ usmála se na něj. „Jak to teda vyřešíme?“
„Řekl bych, že nás nezabije, když si tam na chvíli sedneme. Vždy můžeme říct, že už musíme jít. Navíc ten číšník měl pravdu, ten chlap nevypadá nijak nebezpečně,“ glosoval Lukáš a pozoroval majitele. Byl to starší pán, slušně oblečený, šedé vlasy elegantně sčesané dozadu. Seděl v pohodlí nejlepšího stolu a své okolí pozoroval se sklenkou vína v ruce. Petra mu dala za pravdu. Šli si tedy k němu přisednout, jen aby zjistili, proč je zve ke svému stolu.
„Jsem moc rád, že jste přijali mé pozvání,“ přivítal je majitel. „Jmenuji se Karel Polák. Asi bych vám měl vysvětlit, proč jsem vás sem k sobě pozval. Ale nejdříve bych vám rád vyprávěl jeden příběh.“ Luskl prsty a přišel číšník co s nimi prve mluvil. „Přines nám naše nejlepší víno z roku 90,“ stroze objednal a dál se věnoval Lukášovi s Petrou. „Víte v roce 90 jsem je poznal. Tahle kavárna mi patřila teprve krátce, byla to těžká doba. Teprve jsem tento podnik budoval a neměl jsem moc čas na nic jiného. Dalo by se říct, že jsem tady žil. Chodila sem často jedna trojice, manželský pár a jejich kamarád...o nich bych rád mluvil. Víte, život je zvláštní,“ majitel se na chvíli odmlčel. Napil se vína a pokračoval. „Toho po čem nejvíce toužíme, se bojíme dosáhnout a to, co nám život ztrpčuje neumíme opustit. To byl příběh těchto tří. Každému kdo je znal bylo jasné, že manžel měl být kamarád a kamarád manžel. Jenže to tak nebylo. Vždy, když přišla Tereza, tak se ta žena jmenovala, s Pavlem - to byl zase ten kamarád - bylo to něco výjimečného. Celá kavárna jako by ožila, jejich veselí a radost z toho, že jsou spolu, jako by očarovali tohle místo a dali mu smysl. Chodili sem dlouho. Nedokážete si představit, jak mi bylo, když jsem si myslel, že oni si nikdy neřeknou, co k sobě cítí.“
„Jak jste to poznal?“ zajímalo Lukáše. „Proč by si nikdy neřekli, co k sobě cítí?“
„Ze strachu,“ řekl majitel a probodl Lukáše pohledem. „To tě nenapadlo? Člověk se často bojí dát najevo své city, když si myslí, že by tím toho druhého mohl ztratit.“
„Ale oni se přece milovali,“ vpadla mu do řeči tentokráte Petra. Trochu se zarděla, že se nechala tak unést, ale nemohla si pomoct. „Nemuseli se přece bát, že by něco ztratili.“
„Máš naprostou pravdu, dítě,“ reagoval majitel a shovívavě se usmál. „Jenže oni to nevěděli. Oba měli obavu, že by ten druhý nemusel cítit to samé. Co si taky měli jiného myslet, Pavel věděl, že Tereza je vdaná. Tereza si myslela, že ji bere jen jako kamarádku. Nakonec se Pavel přece jen rozhodl, že se Tereze svěří se svými city. Vím to, protože se o tom se mnou bavil. Prostě už to v sobě nedokázal dál skrývat. Jenže se rozhodl pozdě. Jak se později ukázalo Tereza měla ten den se svým manželem autonehodu. Jejich auto srazil kamion, který nedal přednost. Tereza i její manžel byli na místě mrtví. Pavla jsem od té doby už nikdy neviděl. Slyšel jsem, že snad odjel někam do ciziny začít znovu,“ starý muž vypadal, že musí překonávat dojetí, které na něj dolehlo společně se vzpomínkami. „Ale zajímalo vás, proč jsem vás pozval sem ke svému stolu. Víte, když jsem vás viděl přicházet, připomněli jste mi je,“ zdálo se, že majiteli dělá problém najít ta správná slova. „Nevím jak to říct jinak, ale přinesli jste do mé kavárny zpátky to kouzlo, které v sobě měli oni. Neudělejte stejnou chybu.“
Lukáš ucítil Petřinu ruku na své noze. Objal ji a ona mu položila hlavu na rameno. „Víte, byla to moc hezká historka,“ řekl majiteli. „Rozhodně teď máme o čem přemýšlet.“
„Děkuji vám, že jste si ke mně sedli,“ řekl na to majitel.
Ještě nějakou dobu konverzovali a Lukáš s Petrou se pak zvedli k odchodu. Venku před kavárnou si mohli konečně v klidu promluvit.
„Zdá se ti, že to myslel vážně?“ ptal se hned Lukáš. „Vůbec nechápu co nám tím chtěl říct.“
„Já bych řekla, že to vážně myslel,“ odpověděla mu Petra. „Ale proč nám to říkal, tomu taky nerozumím. Co budeme dělat teď?“
Lukáš se podíval na hodinky, bylo devět pryč. „Měl bych asi zajít za tou babičkou...“
„Takže už se rozloučíme?“ ptala se Petra a Lukáš radostně zaznamenal, že jí při otázce hlas posmutněl.
Musel jí dát pusu. „Jestli chceš, můžeme ještě někam zajít. Snad tu návštěvu můžu nechat na jindy,“ řekl pak.
Jen se tak procházeli po našem hlavním městě a bylo jim spolu dobře. Pak se stala druhá zvláštní věc jejich večera. Z jednoho domu, okolo kterého procházeli vyšel mladík. Před domem se rozhlédl a když jeho zrak spatřil jejich postavy, vyrazil směrem k nim.
„Promiňte, nemohli by jste mi půjčit oheň?“ zeptal se jich. Lukáš mu půjčil svůj zapalovač. Mladík si vyndal cigaretu a připálil si. „Díky,“ řekl pak a podával nazpátek Lukášův zapalovač. „Víte, život je zvláštní,“ pokračoval, Lukáš s Petrou si vyměnili pohledy, tohle už dnes někde slyšeli. „Ještě před rokem jsem si prožíval nejhorší období svého života,“ pokračoval dál mladík. „Víte, zemřel mi tehdy otec. Naprosto nečekaně. Utápěl jsem se ve svém smutku a nechápal, jak je možné, že jsem o něj přišel takhle ze dne na den. Dva nekonečné týdny jsem nedělal nic jiného, než že jsem byl pořád smutný. Přemýšlel jsem nad tím, že každý den co jsme na světě může být náš poslední. Začal jsem se bát, že přijde můj poslední den a já nestihnu nic z toho o čem jsem snil. Tak jsem udělal něco, co bych asi jinak nikdy neudělal. Vyznal jsem lásku dívce, kterou jsem miloval od malička. Víte, nikdy by mě nenapadlo, že by ke mně mohla cítit to samé co já k ní. No a teď,“ usmíval se na ně, šťastný jak jen člověk může být. „Teď jedu za ní do porodnice, a asi tak za dvě hodiny budeme mít kluka.“ Lukáš i Petra se shodli, že život je opravdu hodně zvláštní. Šťastlivec je opustil a vyrazil za svou ženou.
„Víš, možná přece jen půjdu za tou babičkou ještě dnes,“ řekl Lukáš Petře, když osaměli. „Myslíš, že bys na mě mohla chvíli počkat? Vrátím se za pár minut.“
Petra mu řekla, že počká v jedné kavárně kousek od babiččina bytu. Lukáš slíbil, že se vrátí do dvaceti minut.
„Četl jsem kdysi jednu myšlenku,“ řekl ještě Petře než vyrazil. „Je to od Platona, on tvrdil, že muž a žena dříve neměli tu samou podobu jako mají dnes, tvořili jednu bytost. Ta bytost měla čtyři ruce, takže mohla pracovat dlouho a neunavila se. Měla taky čtyři nohy, díky nim mohla déle stát a déle chodit. Měla hlavu se dvěma tvářemi, takže se ani nedala překvapit útokem ze zálohy. Bohové začali na tu bytost žárlit. Záviděli lidem jejich sílu. Nakonec Zeus, nejvyšší bůh Olympu rozhodl, že lidé nemohou být takhle silní. Vytvořil obrovský blesk a tímhle bleskem rozdělil tu bytost napůl. Po zásahu tohohle blesku se lidská populace zdvojnásobila. Od té doby je prý svět plný zmatených, bezradných lidí, kteří všichni hledají svou ztracenou polovičku. Já... myslím, že jsem tu svojí našel.“ Odpovědí mu byl nejkrásnější polibek, jaký kdy dostal. Lukáš se vydal na cestu. Když odcházel ještě se otočil a uviděl Petru, jak ho pozoruje. Usmála se na něj a on na ní.
Ocitl se zpátky v ulici, kde babička bydlela. Znovu vyběhl do čtvrtého patra a dal se nedlouhou chodbou doleva. Když teď stál u těch dveří, vzpomněl si, že nešlo předtím otevřít. Dal klíč do zámku a zkusil jím otočit. Šlo to.
„Babi,“ volal do pokoje, ale odpověď nepřicházela. „Babi?“
Viděl jí, jak leží ve své posteli. Přišel k ní blíž. „Babi?“
Ta má ale tvrdé spaní, napadlo ho. Rozhodl se, že jí zkusí probudit.
„Hergot,“ s hrůzou odtáhl ruku, když zjistil, jak je studená. Zachvátila ho panika. Rozsvítil světlo. „Babi!“ zkusil to naposledy. Teď když svítilo světlo mohl si jí pořádně prohlédnout. Fialová pusa, namodralé prsty, pusa nepřirozeně otevřená. Do očí mu vytryskly slzy. „Babičko,“ vzlykal nalomeným hlasem a objímal její neživé ruce. „Babičko moje...“ Záchranka, blesklo mu hlavou. Musím zavolat záchranku, třeba ještě není pozdě. Rychle běžel k telefonu.
„Haló, prosím vás, našel jsem svojí babičku, ona...“ hlas mu na chvíli vypověděl poslušnost. „...ona, vypadá to, že nedýchá...ano...ulice Ve smečkách...ano, počkám dole než přijede váš vůz. Ach ano Dvořák.“ Rychle běžel dolů. Na ulici ho opět přepadl smutek, přes své uslzené oči pořádně neviděl. Snažil se slyšet sirénu záchranné služby, ale marně. Babička moje... vybavovalo se mu všechno hezké, co s ní prožil. Jak společně hráli karty, když byl malý a jak při tom jedli zmrzlinu. Vzpomněl si, jak ho poprvé vedla do školy a jak mu vždy pomohla, když měl nějaký problém. Na nic špatného si nevzpomněl. Ještě nemůže umřít, ještě jí přece musím říct spoustu věcí, udobřit se s ní... Konečně zaslechl sirénu, protřel si oči, aby vůbec něco viděl. Z auta vystoupili dva muži. Jeden nesl oranžovou kabelu, nejspíš s nějakým přenosným resuscitačním přístrojem.
„Dobrý den, já jsem Dvořák, pojďte za mnou,“ rychle je vedl ke vchodu. „Musíme po schodech, výtah nefunguje.“
„Chápu, že je to pro vás těžké, ale potřebovali bychom, aby jste nám zodpověděl pár otázek,“ promluvil k němu záchranář bez kabely. „Brala vaše babička nějaké léky?“
„Myslím, že ne, ale nevím to jistě,“ odpověděl mu Lukáš podle pravdy. „Už dlouho tu nebydlím a ona nerada mluví o svých problémech.“
„Aha,“ reagoval záchranář a snažil se tu odpověď v duchu zpracovat. „Tak v tom případě to asi bude vše.“ Nejspíš musel poznat, že z Lukáše toho moc nedostane.
Vešli do bytu. „Tamhle leží,“ ukázal Lukáš a neodvážil se tam podívat.
„Radši počkejte vedle v pokoji, přijdeme vám říct, jak to s ní vypadá,“ řekl ten záchranář a odešel za svým kolegou do babiččina pokoje. Zavřel za sebou dveře. Tohle čekání bylo mnohem horší než to před domem. Zapálil si cigaretu, aby se trochu uklidnil. Po pár minutách vyšel jeden ze záchranářů. „Můžu to někam vyhodit?“ ptal se ho a ukazoval mu něco, co držel v ruce. Lukáš nejdřív nechápal co to je, pak v tom s hrůzou poznal umělé zuby.
„Koš je tamhle,“ navigoval ho. „Jak to s ní vypadá? Bude žít?“
„Vydržte ještě chvíli, pak vám vše řekneme.“
Lukáš se posadil do křesla a svěsil hlavu do dlaní. Nemůže umřít, opakoval si neustále, jako by jí tím mohl udržet naživu. Nemůže. Nemůže. Nemůže.
„Je nám líto, dělali jsme co jsme mohli.“ Zvedl hlavu, oba záchranáři stáli v předsíni a ve tvářích měli soucitné výrazy.
„To je konec?“ zeptal se Lukáš.
„Bohužel, snad vás utěší, že nejspíš zemřela ve spánku.“
To je teda útěcha, pomyslel si Lukáš. „Co bude s tělem?“ ptal se dál.
„Budete muset zavolat pohřební službu, ta tělo odveze,“ dostalo se mu odpovědi. Záchranář co s ním teď mluvil si ho prohlížel. „Kdyby jste chtěl, mohli bychom tuhle záležitost vyřídit za vás.“
„Ano, prosím, vyřiďte to, myslím, že bych na to už neměl dost síly.“
Trvalo docela dlouho, než pohřební služba dorazila. Měli spoustu nepříjemných otázek a potřebovali vyřešit spoustu formalit, než si její tělo odvezli.
Lukáš osaměl v prázdném bytě. Hned jak za sebou zavřel dveře od bytu klesl na zem. Chvíli takhle seděl a v celém bytě bylo slyšet jen jeho přidušené vzlyky. Pak najednou vstal a zamířil do koupelny, usilovně si myl obličej, ale pořád na něm cítil dotek těch mrtvých rukou. Přítomnost smrti cítil v celém bytě, radši odtamtud rychle odešel. Když scházel ze schodů, napadlo ho, že ještě včera jeho babička po těch schodech šla taky. Jenom jeden den. Jeden den. Najednou si vzpomněl. Rychle vyběhl ven a spěchal jak nejrychleji mohl za Petrou. Když doběhl ke kavárně, kde na něj měla čekat, našel místo ní už jen prázdnou židli. I den, který vypadá jako nejlepší v životě, může nakonec dopadnout jako ten nejhorší, napadlo Lukáše ještě než se jeho oči nadobro utopily v slzách.

---