Utopie

    „Jaká já jsem byl naivka…!

     Měsíce…, měsíce se obviňuji, jaký jsem byl hlupák, že jsem opovrhl její láskou a teď …!“

     Pavel nebyl ani tak naštvaný na ni, Alenku…, ale o to více na sebe.

     Opět otevřel dopis a týral se oněmi osudnými řádky:

     „Víš jak to mezi námi tehdy bylo? Brala jsem tě trochu jako kamaráda a také mi tě přišlo trochu líto…“

     „Ksakru…! Jediná dívka, která mne kdy milovala? Kdepak… Další pokrytec…

     Kéž by ti všichni mluvili pravdu!

     Kéž by…“

 

     Probudily ho zvýšené hlasy.

     „Ty děvko!“

     Pavel se zachumlal do peřiny a přes hlavu si přetáhl polštář, ale křik byl příliš hlasitý.

     „Já že jsem ti byl jen na prachy?!“

     „A cos myslel…?“ ozval se ženský hlas, který přímo čpěl posměchem.

     „To se musí hádat tak brzy ráno?“ promnul si Pavel oči.

     „Já tě… Já… A pak…“ zakoktal se mužský hlas.

     Domem zaduněl úsečný výstřel.

     Pavel vyskočil jako bodnutý sršněm:

     „To se mi musí jen zdát…“

     Odvedle se ozvalo zapištění. A dvě rány.

     Sotva probuzený chlapec vyběhl z bytu, ale další výstřel jeho uším neunikl. Pak nastalo děsivé, lepkavé ticho.

      „Co se to…

      To musí být sen …“ horečnatě přemýšlel.

     „Měl jsem zavolat na policii. Musím…

     Ne… Nemohu se tam vrátit.
     Někdo to slyšel a sám ji zavolá…“

     Na ulici bylo mrtvo, ale vzduch jako by vibroval tím, co mělo přijít.

     „Ale co přijde?“

     Klid před bouří.

     Kouř.

     Zpoza rohu se vynořil dům ozdoben věncem z rudých květů.

     „Skočte!“

     Kroužek hasičů s nataženou plachtou volal na dívku v okně, které již olizovaly plameny.

     „Skočte!“

     Přes okenní římsu se přehoupla drobná silueta, bílý šat zavlál jako křídla holubice.

     Jeden z hasičů pustil plachtu. Pak další. A další.

     Praskavý náraz. Zdušený výkřik. A nic. Jen hukot plamenů.

     Dívčina lebka se roztříštila o beton, šat zbrodila krev.

     Pavel padl na kolena. A zvracel.

     Hasiči k němu přispěchali.

     „Jste v pořádku?“ plácali jej po zádech.

     „Co…?!“ znovu začal dávit. „Jí se … Jí… Jestli je v …“

     „Jen jsme se ptali… Je to naše práce,“ odsekl jeden s uraženým tónem v hlase.

     „A to,“ kývl hlavou směrem k tělu, „to není…?“

     „Bylo to příliš nebezpečné,“ odvětil hasič.

     „Vy… Vy…!“ chlapec se vrhl na něj, ale mohutná paže jej odhodila zpět.

     Pavel se zvedl a utíkal.

     Pryč.

     „Ale kam?“ Lidé se zbláznily. Kam?“

     Doběhl ke kostelu, sám nevěděl, zda sem běžel cílevědomě nebo jej sem zavedl osud.

     „Nebo Bůh?“

     Vkročil dovnitř.

     Ticho. Prázdno.

     Mrtvo.

     Pod Kristem seděl kněz, v poloze v pravdě nekřesťanské, a nehybnýma očima sledoval odraz kříže v kaluži své krve.

     Pavel již neměl sílu zvracet, se slzami v očích zvedl obálku ležící vedle řeholníka.

     „Všichni moc dobře víme,“ četl do ticha a ozvěna to opakovala tajemným hlasem, „že Bůh neexistuje – můj život nemá smysl. Život všech.“

     Jako zežloutlý list se dopis snesl k zemi. A za ním tělo, již ne tak ladným pohybem.

 

     Stěží odlepil víčka od sebe.

     Pomíjivé myšlenky se míhaly mlhou a tepaly ve spáncích.

     Náhle se Pavel prudce zvedl na všechny čtyři. Bez výsledku v návalech dávení týral vnitřnosti svíjející se v křečích.

     Pach krve.

     Strašidelný obraz kněze sedícího v nezměněné poloze – čekajíc na toulavé psy.

     Pavel se postavil. Pomalu. Opatrně.

     Přesto se mu před očima roztančili rudí a černí děsové pramálo se zajímající o svatost kostela.

     Točíc se v krvavém víru stěží nahmatal kříž.

     „Díky,“ vzhlédl ke Kristu.

     „Rádo se stalo,“ usmál se ukřižovaný.

     Pavel vykročil z kostela, opírajíc se o zeď, do přilehlého sadu, dříve vždy tak klidného, ale nyní…

     Nyní…

     Na konci sadu stála nízká kamenná zídka, na níž Pavel jsa mladým chlapcem stával a hledíval dolů, do údolí, v němž se rozkládalo jeho město, ze všech stran – až na úzké průsmyky – obklopeno rameny zelených kopců, na namodralé stříbro tekoucí středem města a na kolony aut, které jako pestrobarevní hádci se vinuly šedou betonovou krajinou dělaje tam dole nepříjemný hluk, ale zde bylo vždy něžné, posvátné ticho. Tenkrát.

     Tentokrát však bylo smrtelně zasaženo ostrými, praskavými zvuky rudého, vášnivého polibku, jímž byl zasažen kopec, na němž stál kostel. A nejen on – i jeho betonové kořeny poskakovaly v tetelivém žhavém tanci, ba celá noční obloha jako by se rděla v něžném studu.

     Nikde neblikala modrá světélka, nekřičela městská siréna, nikde se nerojily postavy. Město jako by bylo opuštěno , jako obyvatelé započali velký exodus.

     Společnost se rozpadala.

     Náhle se nocí ozvalo šramocení štěrku – čís kroky, a Pavlovi se zdálo jako by něco podobného neslyšel celé roky – jako by byl poslední člověk na zemi.

     Zvuk se stále přibližoval, a pak – ve výšce lidské hlavy -, jako by se temnota ověnčila svatozáří, noc zesvětlala leskem jejích vlasů. Jejích.

     Alenka.

     Když se usmála, Pavel roztál: všechen vztek, uraženost, ba téměř nenávist, vše jako by zmizelo v tmách.

     „Ahoj…,“ pronesla se smíchem, „Co tak koukáš? Jako bys v životě neviděl člověka…“

     „V životě jsem neviděl tak krá…“ zadrhl se mu hlas.

     „Ach…“ zamyšleně, s úsměvem pohlédla na nebe.

     „Kam kráčíš v tuto zlou a temnou hodinu?“ překonal ostych a pohlédl na ni.

     „Jdu provést,“ tajemně se usmála, „jak jsi kdysi napsal v dopise, tu nejrozumnější věc v životě…“

     „A to…?“ nedopověděl – mrazivý spár mu sevřel útroby: domyslel se  

     „Nechtěl bys být můj Romeo, vždy jsi jím přece chtěl být, ne? Co? No tak odpověz! Mluv!“

     „Je také blázen? Takto přece ona nemluví…“

     „Chtěl,“ nesměle sklonil hlavu, ale pak ji hned zase hrdě zvedl: „A chci.“

     Pohladila jej po tváři, a pak něžně políbila na rty.

     Usedli pod stromem v sadu a z růžových květů si ustlali lože.

     Alenka se napila z lahvičky z tmavého skla – její oči potemněly – a podala ji Pavlovi.

     „Vypij mě!“ řekla lahvička.

     „Here's to my love!“ pohlédl na dívku s temnými vlasy.

     Ulehli.

     Hleděli na nebe a mlčeli, až pak:

     „Víš,“ ozvala se Alenka, „nechtěla jsem si to přiznat, ale já tě tehdy vážně milovala.“

     Pavel na ni pohlédl, do jejích zelených, zamžených očí slepě hledících na rudou oblohu.

     Vzal její dlaň z nehybné hrudi a smutně se usmál.

     „Já vím.“