Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe to ona
Autor
ondrech
Je to ona
„Ondrechu! Počkej, stůj!“
Otočil jsem se a za mnou „běžela“ stopadesáticentimetrová profesorka Nováková, která na našem útavu učí češtinu.
„Jé, dobrý den.“
„No, víš jaks‘ dával ty povídky do literární soutěže,“ řekla a upřela na mě pevný pohled svýma čtyřma očima.
„Nooo, to vím.“
„Máš se stavit za paní profesorkou Svobodovou. Ony se jí ty povídky celkem líbily, že byste měli nějakou vybrat a poslat to dál. Stav se teď, nebo zítra za ní a nějak se dohodněte.“
„Jo jasně.“
Štěstí mi přeje. Že by někdo doopravdy ocenil moji práci?
„Ahoj!“
„Čau!“
Polibek. Dlouhý a ještě delší.
„Tak co, jak se máš?“ ptám se jí.
„Jo, celkem dobře, a ty?“
„Já se mám samozřejmě dobře.“
Držíme se za ruce a jdeme po škole.
„Kde ste?“ ptá se mě.
„V ávéčku. A vy?“
„My jsme u nás.“
Další dlouhý polibek. Zajdeme za roh. Dlouze se líbáme, do konce přestávky zbývá dlouhých pět minut. V tom nejlepším se za našimi zády ozve:
„Běžte pryč!“
Profesorka Svobodová.
„Běžte jinam!“
Z jejího pohledu by zamrazilo v zádech i mrtvého.
„Jo, jasný, my už jdem,“ snažím se zachránit situaci.
„V kolik dneska končíte?“ ptá se mě milá.
„Čtrnáct dvacet pět,“ odpověděla a zašklebila se, čímž chtěla naznačit, že by to zabalila už teď. „Vy končíte o hodinu dřív, co?“
„No jo. Je to blbý.“
Ozve se zvonek.
„Tak pa…“
Dobíhám do třídy. Z ní vyjde náš třídní profesor Dvořák.
„Tak kde ste? To už je snad podruhé tento týden! To jako nejde, abyste chodil pozdě do hodiny.“
„Jo já vím.“
“Tak s tím něco dělejte!“
„Ale jo…“
„Vy jste byl určitě s tou slečnou, co? Budete se muset dolíbat dřív, abyste došel přesně do hodiny,“ řekne, udělá dva kroky(čímž přejde celou chodbu), „nebo to doopravdy budu muset nějak řešit.“
Hmm. Právě jsi vyhrál hlavní cenu za trapnost, říkám mu v duchu, musíš jich mít určitě plnou skříň.
„Dobrý den paní profesorko, mně říkala paní profesorka Nováková, že se za váma mám stavit, co se týče těch povídek.“
„No jo. Ale já vůbec nevím, kdo seš. Já tě neznám!“
Panebože, ona má tak dětskej hlas!
„No já jsem ondrech,“ řekl jsem jí a sklopil oči.
„To jsi ty? To jsem ráda, že tě poznávám. Mně se ty tvoje povídky strašně líbily. Ostatní tam dávali tak třiceti stránkové věci a to číst, to je zbytečně dlouhé. Ty to máš krátké a je to chytré. Jen paní profesorka Nováková říkala, že by sis tam měl opravit gramatické chyby. A trochu ráznější ty rozhovory, ale jinak že je to celkem dobré!“
„Jo, tak já se na to podívám. Já vám to taky líp vytisknu.“
„To je super! No, stihl bys to do pátku?“
„Bez problému!“
„Tak dobře. Tak se na to podívej, oprav si ty gramatický chyby a dones mi to!“
Mně to stačí říct třikrát.
„Ve čtvrtek jsem tě viděla, jaks‘ šel po Úvoze,“ říká mi při zkoušení Nováková.
„No, to je možný, ale aboslutně netuším, kde je Úvoz.“
„Šels‘ tam tak kolem třetí, měls‘ v podpaží nějakou složku.“
„No jo, vlastně, to jsem šel do čajovny.“
„Hmmm. Ani jsi mě nepozdravil, šla jsem kolem tebe.“
„No asi jsem si vás nevšim‘“
„No, šel jsi tam se slečnou. A to je pochopitelné, že se budeš radši věnovat jí, a ne mě, že?“
Nesnáším, když se snaží být profesoři sarkastičtí. Myslí si, jak jim to jde a přitom sami netuší co to slovo znamená, dokud se takhle vůči nim někdo nechová. Chtěl jsem dát této „takzvané češtinářce“ lekci, ale řekl jsem si, že nebudu Don Kychot (kdyby mi četla myšlenky, tak by určitě řekla, že to mám blbě napsané) a nebudu bojovat s větrnými mlýny. Vznikly by z toho jen zbytečné nepříjemnosti. A proč to podstupovat, že? Radši se podvolím a uznám fakt, že vyhrála(ostatně jako vždycky).
Doprčic. Když mluvila o čtvrtku, došlo mi, že další den jsem měl odevzdat ty přepracované povídky. A já na to samozřejmě zapomněl.
Dnes je pondělí. O velké přestávce jsem potkal profesorku Svobodovou. A ona hned na mě:
„Ondro, už ses trochu zpozdil s těma povídkama. Říkals‘, že to v p-o-h-o-d-ě zvládneš do pátku a já ty povídky na stole pořád nemám“
Napadla mě ironická poznámka, že asi v kabinetě nemá žádnej stůl, ale nechal jsem si ji pro sebe.
„No já na to trochu zapomněl. Ale určitě vám to donesu už zítra!“
„Paní profesorka Nováková říkala, že jsi ve čtvrtek byl se slečnou, se kterou tady pořád děláš ehm různé neslušné věci.“
A jaké? To by mě celkem zajímalo.
„Hmmm.“ Chytřejší odpověď mě nenapadla.
„Myslím, že by ses na ni neměl tolik vázat. Ty máš talent a přijde mi, že ta holka tě omezuje v tvém psaní.“
„Tak to si teda nemyslím!“ důrazně ji upozorňuju.
„Ta dívka je pro tebe něco jako brzda. Ty bys mohl psát světové povídky. Dokonalé, vyhrával bys ty největší a nejprestižnější literární soutěže! A co pro to musíš udělat? Téměř nic! Stačí jen poslouchat múzu, nechat se od ní jednou za čas políbit. To je to, co ty jediný potřebuješ!“
„Ne, tak to není!“ zvyšuji hlas,“Víte, ona je moje múza!“