Zas a znova

Ne, já to nevzdám

Zas a znova
…..viděla jsem se jako ve snu, seděla jsem před počítačem a ta správná slova padala na mou hlavu odkudsi z nebe a kabelem mozkových závitů se lehce přenášela na monitor. Byl to krásný sen, jeden z mých nejoblíbenějších. Když jsem za nějaký čas sama sebe přesvědčila a snažila se o napsání povídky, byl rozdíl mezi snem a skutečností tak propastný, že jsem zůstala u snění a psaní přenechala hlavám povolanějším. Dosáhla jsem zralého věku a počet mých neúspěšných zaměstnání přesáhl jednomístnou cifru. Poté, co mne kamarádka pasovala na královnu fluktuantů, mi došla trpělivost. Přečetla jsem asi deset motivačních brožur o tom, že na zásadní změnu života není nikdy pozdě a jak na to. Abych sama na sebe upletla bič, rozhlásila jsem po svých známých, že se chystám psát. Pak jsem si představovala tu ostudu, když budou vyzvídat, jak jsem na tom a já říkám, že jsem ani nezačala.
Docela to zafungovalo, jak psali v těch chytrých knihách, a já začala tvořit. Když se mne přátelé ptali, o čem se chystám napsat, tak jsem bezstarostně mávla rukou a řekla, že psát se dá úplně o všem, že to není žádný problém. Začala jsem kompromitovat svou rodinu a domácí zvířectvo v dobré víře, že jsem se skamarádila se stylem psaní pana spisovatele Viewegha a co byste řekli? Zasekla jsem se asi na desátém řádku toho rádobyvtipného pojednání. Pak jsem usoudila, že chyba není ve mně, ale v tématu a načala jiný soudek. Popisovala jsem martyrium úřednice všeobecné účtárny, která se po pětadvaceti letech poctivé práce ocitla na dlažbě při redukci počtu zaměstnanců a šla od jednoho hrozného zaměstnání k ještě horšímu. Posléze, bystrý čtenář jistě pochopí, že jsem se snažila popisovat své vlastní útrapy, jsem skončila s nalomeným sebevědomím a částečně i zdravím jako paní uklízečka na základní škole. Tam jsem mimo jiné čistila ucpané klozetové mísy od nabobtnalých kuliček hroznového vína a přála těm malým hajzlíkům hladomor. Zvláštním kovovým nástrojem jsem odstraňovala v jídelně zašlapané žvýkací gumy a milá dítka začala postupně nenávidět. Takhle to dál nejde, říkala jsem si den po dni, musím jít o dům dál a doslova jsem o měsíc později jako dělnice v knihárně u nejmenované soukromé tiskárny přestěhovala své působení o tři domy dál směrem ke svému bydlišti.
Nelituji však ničeho. Ta poslední štace měla své výhody,dvě veliké výhody. Ráno jsem čile vstala, opatřila rodinu i sebe a přešla přes ulici. Otevřela jsem dřevěná vrata a přivítala mne tabule se spoustou kontrolních lístků, za komunistů jsme jim říkali píchačky.Vůně tiskařské černi mne přitiskla k pětici schodů a já vešla do převlékárny s nápisem Ženy. Spolupracovnice si mne dobrotivě dobíraly, že prý být ony na mém místě, chodily by do práce v pyžamu a jen by se převlékly do dederonových pláštíků. Krátce a prostě, byla jsem každý den v práci během dvou minut. No, něco úžasného! Čas od času knihařské stroje zastávkovaly a já jsem četla a četla. Můj život se chystaly změnit knihy o zdravém a smysluplném způsobu života, vecpaly se do mého soukromí a hodlaly tam zůstat.
Brožury tenké i tlustší prošly mýma rukama a jejich obsahy v noci, kdy slušní lidé načerpávají spánkem nové síly do dalšího dne, defilovaly před mým vnitřním zrakem až do úmoru. Ráno jsem byla o deset let starší na těle i na duši a doufala jsem, že nejméně o dvacet let zkušenější a světa znalejší. I toto zaměstnání jsem po půlroce opustila, neboť ostrý papírový prach, který se všudypřítomně vznášel nad našimi hlavami, mi způsoboval zvláštní druh chřipkového onemocnění. Se slzou v oku jsem se rozloučila se spolupracovnicemi a desítkami milých spisovatelů a stala se opět, už asi po jedenácté, přítěží státnímu rozpočtu. Zatímco lidé ráno spěchali svou prací naplnit státní pokladnu, já usedala k počítači a pokoušela se o napsání literárního skvostu. Útržky mého snažení se krčí v šuplíku a já si čas od času představuji, že to téma uchopím konečně za správný konec, opráším jej,znovuoživím ty barvy, přidám deset deka nových zkušeností... a snad,jednou....

---