Zmatený úšklebek...

Zmatený úšklebek v ponurou tvář
Z nemravných myšlenek má svatozář
Nejasným způsobem vkrádá se do snů
Zajíždí pařáty do lebky...

Poslyš ty ničemo, čemu dnes věříš?

Do hloubky propadá se skrz membrány
Jež v dávných dobách byly utkány
Nejasným způsobem z horečných snů
A natřeny perletí lastur...

Čemu dnes vlastně přisluhuješ, ničemo?

Nebojím se jich a oni stále doufají
Sledují vše pozorně, však hezky z povzdálí, potají
A na místo díků hází kameny a žáby
A v bahně se mísí s krví...

V co zas doufáš, ty ničemo?

V bezedné kroky? V rozpité stoky?
V krůpěje rosy na tělech lyšajů?
Nebo snad v nanebevzetí všech zloduchů
Jako jsi ty sám a ta zrůda v sobě?

Tomu snad nevěříš, ničemo?

Ale ano.
Věřím. A zmiz mi z očí, rozumíš?
Nic z toho co stane se, nikdy se nedozvíš!
(To by ses nikdy nenadál, co?
Atd. atd.)