Vychovaní andělé smrti

 Andělé smrti. Tak nám říkali. Nikdy jsme nepochybovali o tom, že sloužíme dobru. Ale Andělé smrti měli volný překlad: nájemní vrazi. Když mi bylo pět a půl, dostala jsem se na tu školu. OŠ-ka. Odstřelovací Škola. Nepřipadalo mi to děsivé a odpuzující. Naopak. Volalo to po dobrodružství! Potkala jsem na ulici staršího pána, který rozdával letáky. Podíval se na mě a usmál se. "Jaký máš vztah k válce?" zeptal se. "Nijaký. Jenom bych chtěla našim pomoct." pokrčila jsem rameny. Vrazil mi do ruky leták se slovy, abych o tom nikomu neříkala. Jako předškolák jsem uměla trochu číst. Zabralo mi to dvě hodiny, než jsem ho přečetla celý. Jistě víte, co to bylo. Přihláška do OŠ-ky. Ten pán se jmenoval Garvel a přemluvil rodiče abych chodila na speciální školu, tedy do OŠ-ky. Rodiče si mysleli, že to je odborná škola, takže nebyli proti. Speciální ta škola byla. Ještě dnes se mi o ní zdá. Měla jsem ji ráda, ale nikdy bych neuvěřila, že ji začnu nenávidět stejně, jako sebe!

 V září jsem si našla kamaráda. Tom, tak se jmenoval, se sem dostal díky své rodině. Jeho bratr v téhle škole vystudoval a později i učil. Oba jsme byli nerozluční kamarádi. I v pokoji jsme byli spou ještě s jinýma holkama. Vždycky, když bylo krásně, jsme šli s Tomem ven na třešně. "Aniko, co se učíte v minách?" zeptal se mě. Byl nemocný, chudák. Tohle byl jeho první den po nemoci venku. "Ale. Jak ji zneškodnit. Chtělo by je zmi-nia... zmenšit." vyplivla jsem pecku. "Prý bude hon na lišku. Nevíš kdo to bude?" utrhl třešni a poté ji zahodil. Byla červivá. "Nevím. Ale určitě někdo pomalý. Slyšela jsem, že tělocvik pro některé byl obtížný." odpověděla jsem. Dál jsme se nedostali. Uslyšeli jsme sirénu. Někdo se pokoušel utéct ze školy. Oba jsme se rozhlédli. Chlapec běžel směrem do města. Moc daleko se nedostal. Stříleli po něm. Padl do trávy a já jsem si uvědomila, že jsme jako v džungli. Zvítězí jen ti nejsilnější. Za několik dní byl hon na lišku. Nalezli jsme ho u jednoho stromu. Byl propíchnutý sekyrou ke stromu a někdo mu provlíkl kůži drátem. Samozřejmě až po smrti speciálním nástrojem. Oběť nám byla povědomá. Byl to jeden spolužák, který byl oblíbený protože měl bohaté rodiče. Vychovávat děti je jedna věc, ale zabíjet druhá. Být o sedm minut rychlejší, našla bych oběť dřív, než náš učitel.

 Každý týden nás čekaly prohlídky. Naštěstí jsem byla zdravá a nic nebylo špatně. Ale vždycky někdo byl určen za lišku. Já s Tomem jsme se snažili být vpředu. Vzadu zůstávali oběti. Byla jsem neoblíbená. Hlavně u jednoho kluka, který si na mě dělal nárok. Po vyražení zubu po mě přestal pást, ale stále mě hlídal svým vražedným okem.

 VÁNOCE! Nic hezčího jsem neznala. Jenže rodiče jeli na hory a já zůstala ve škole. Bylo mi to jedno, ale přece mě to mrzelo. Trénovala jsem střelbu na terč. Už mě to ani nebavilo, jak jsem se strefovala pořád do černého. Tak jsem si našla novou zábavu. Knihy. Četla jsem je v noci a tím se mi zlepšilo noční vidění. Bohužel na to jsem začala později doplácet. Do dálky jsem viděla malinko hůř, ale to mě neodradilo. Věděl o tom jenom Tom. Na Vánoce jsme zkusili speciální výcvik. Dostali jsme zbraně s uspávacím plynem a snažili jsme se zajmout dva protivníky, kteří měli také tyhle zbraně. Vyhráli jsme, ale byla to jenom hra.

 Vánoce rychle skončily a my, andělé, jsme dostali úkol. Zavezli nás do jedné budovy a každý měl zastřelit jednoho protivníka. To jsme ale nevěděli, že v té budově je bludiště! Nahnali nás do něj a měli jsme se tam procházet. Po několika minutách se ozvala siréna na znamení, že zkouška začíná. Každý měl dvě pistole. Já jsem si sedla na zem, zavřela oči a naslouchala. V každé pistoli jsem měla jeden náboj. Musela jsem to využít. Kdesi jem zaslechla výstřel a pak ještě něco. Kroky. Namířila jsem pistole na oba konce chodby a dívala se střídavě na levou a na pravou stranu. Po chvíli jsem uviděla stín. Soustředila jsem se. Jakmile jsem zahlédla špičku protivníkova nosu, nadechla jsem se a vystřelila. Ta vteřina na nadechnutí stačila na to, aby se protivník objevil celý. Kdybych tak ještě chvíli počkala! Byl to Tom!!! Vrhla jsem se k jeho tělu. Bylo ale pozdě na křísení. Zasáhla jsem ho do hlavy. Byl mrtvý. Začala jsem brečet. Objímala jsem jeho tělo a prosila za odpuštění. Po hodině přišli učitelé. Nechápali mě. Celý týden jsem brečela a odmítala jít ven z pokoje. Když jsem si vzpomněla na to, že budu muset zabíjet lidi na povel, udělalo se mi špatně. Musela jsem pryč!

 Na Velikonoce jsem měla jet k rodičům a potom jsem je chtěla přemluvit, abychom se odstěhovali. Jenže rodiče naměli zájem. Napsali mi, ať se ve škole dobře učím a ať jsem nejlepší. Nejlepší?! Dopis jsem roztrhala. Potom už nevím co se se mnou dělo, ale probrala jsem se až v nemocnici. Měla jsem záchvat. Posadila jsem se. Na židli seděl pan Garvel a pozoroval mě. Dostala jsem strach. "Aniko, i když tě rodiče nechtějí na prázdniny, musí si tě odvézt na velké prázdniny. Hlavně si pamatuj, že nic není takové jak se zdá. Mají tě rádi." řekl. To by rozbrečelo každého, ale on to řekl chladně a s odporem. Za dva týdny jsem byla zase v OŠ-ce. Hned mě čekala prohlídka a tam jsem zažila šok! Můj zrak se zhoršil! Ani jsem si toho nevšimla. "Teď dělají kontaktní čočky nebo ty laserové operace." zkoušela jsem říct lhostejně. Ale bylo vidět, že i tak to budou muset udělat. Měla jsem být liška! V noci jsem se dostala ven. Nevím jak, ale nehodlala jsem tu zůstat. Už dávno jsem chtěla pryč a teď jsem k tomu měla příležitost. Vyhodila jsem pojistky. Přitom jsem si vzpomněla, že jsem je doma taky vyhazovala. Ale omylem. Hlídači zmateně pobíhali sem a tam. Dostala jsem se za plot a utíkala po poli. Stříleli na mě! Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Zbytečně bych se zpomalila. Vběhla jsem do lesa a odtamtud hned do města. Byla to velká oklika, ale nemohla jsem nic riskovat.

 "Aniko! Co tu děláš?" zeptala se mě matka, když otevřela dveře. Padla jsem jí do náruče a brečela. Všechno jsem jim řekla. Matka chtěla zavolat na policii, ale já jsem ji zastavila. "Nikdy nebudeme v bezpečí. Nikdy!" Po třech dnech jsme se odstěhovali. Nikdo se z OŠ-ky neozval ani neobjevil. Jediného, koho jsem viděla v novém městě, byl Tomův bratr. Ten ale mlčel. Strach ale nepolevil. Na táboře nás chtěli naučit střílet ze vzduchovek. Utekla jsem od tamtud. Nevím jak to rodiče vysvětili ředitelce tábora, ale to bylo jedno. Teď, když mám děti, se o ně bojím. Jakmile se jedno zpozdí jdu prohledat celé město. Nemůžou pochopit můj strach, ale jedno vím jistě. OŠ-ka své krvavé hnáty strčí kamkoliv...