Začátek

Když otevřela oči spatřila naprostou, dokonalou, nepopsatelnou krásu. Ohromilo ji to, chtěla se jí dotknout. Natáhla svou teknou kostnatou ruku, ale najednou ji něco prudce ztrhlo zpátky. Znovu se pokusila natáhnout ruce a vstát..: pomalu, nejsistě. Už, už stála, ale nohy se ji podlomily v kolenou jako zlámané sirky. Z očí ji vytryskly slzy a ona bolestí vykřikla.
 Strašný strach ji začal zžírat ještě víc. Prohrábla si vlasy a začala si je rvát z hlavy. Chtěla se pohnout a utéct, ale nešlo to. Rukama kolem sebe a neohrabaně mlátila do všeho do čeho to šlo. Po chvíli si ale uvědomila, že už jen bezvládně leží, že nemá uz sebemenší sílu, jen cítí, jak ji všechno nesnesitelně bolí. Cítí jak tenké pramínky rudé krve stékají po jejím bělostném spánku a ona nemůže nic udělat. Cítí, že umírá a nedokáže se už smrti jakkoli vzepřít.
 Vždycky myslela, že se jí nic takového nestane. Ostatním možná, ale jí určitě ne. Myslela, doufala, že nikdy nezažije pocit bezmoci a prázdnoty. Byla presvědčená o tom, že ona je tak silná, vždycky byla a vždycky takovou zůstane. Jenže teď, teď už nemohla ani v nejmenším pochybovat o tom, že to byl omyl. Ať byla krutá a lhostejná jak nejvíc mohla, teď je sama ve spárech zmatku, bolesti a smrti.
 Nesměla být sama. Potřebovala něco, někoho koho by milovala. jenže ona měla moc velký strach. Strach z toho, že by mohla umřít kdyby jedinkrát poznala pocit sklamaní. Vystupovala jako silná osoba, sebevědomá ale pravda byla, že byla nejistým beránkem ovládaným strachem.

Sevřená v nekonečných výčitkách si teď přiznává, že milovala. Že by milovat chtěla ještě alespoň jednou a stejně moc jak kdysi. Snaží se zapoemnout na to, že už nemá šanci, že už umírá.
 Jenže není nikdo, kdo by jí to řekl a ona si to sama npřizná. A ona, ona teď bude už navždycky sama, protože nevyužila té jedinečné příležitosti, kterou jí nabídlo bytí. Teď bude bolestivě umírat a pak, pak se rozplyne, bude plakat.. bude anděl. Teď už bude navždy milovat a přitom plakat. Navždycky