:-) Něco vážnějšího s dobrým koncem :-)

Na rohu ulice chlapeček stál,

Byla tma, nesvítily lampy – zřejmě se bál.

Stál tam, jen stál, a o kousek dál byl jeho dům.

A před ním nikdo – ticho – žádný šum.

 

Proč nešel domů? Proč tam jen stál?

A také proč se jen neusmál?

Ani se nepohnul, pořád jen stál.

Dívala jsem se na něj a čekala, co bude dál.

 

Přišla jsem blíž – nehnutě stál.

Všimnu si, že za ním v domě se koná bál

- maškarní. Proč jsi nešel dál? Já se ho ptám.

Ale on se místo odpovědi rozplakal.

 

Potom se utiší… Rád bych šel dál,

Ale mé rodiče mi dnes osud vzal.

Nemůžu domů – byl bych tam sám,

Nemůžu dovnitř – nepatřím tam.

 

Dívám se na něj, je mi ho líto,

Nemůžu ho tady takhle nechat

- neodpustila bych si to.

 

Vezmu ho za ruku… Půjdeme spolu!

Vejdeme dovnitř, sedneme ke stolu.

Naproti sedí jedna žena,

Celá v černé je oblečena.

A vedle ní muž – trochu přiopilý už.

 

,,Můj“ chlapec se rozzáří úsměvem,

Mami, tati, zvolá a běží k těm lidem.

Ta zlá zpráva byla omyl!

Našel je – mám radost.

Asi každý by pro rodiče truchlil.

---