Kletba - I. - Ztracený domov

Ve městě jsem záhy pochopila, že já ani mí přátelé tu nejsme vítáni. A to žijeme poblíž města již několik let... Teprve nedávno mě napadlo, že by město mohlo být zakleté. A asi to bude pravda, protože odtud nikdo nemůže odejít. Nedávno se však rodina mé nejlepší kamarádky Lucy pokusila odejít a kupodivu se jim nic nestalo... Ale takových vskutku mnoho nebylo.

Abych nezapomněla.. Moje jméno je Ellen. Ellen Alvereth. Lze říci, že jsem sirotek. Na svého otce si už nepamatuji a matka o něm nikdy nemluvila. Maminka byla krásná elfka a zemřela když mi bylo dvanáct let. Zemřela při útoku na tohle město. Jmenovala se Nellas.

Na své nedávné výpravě jsem byla až v dalekém královském městě. Seznámila jsem se tam i s princeznou Lailendwine Irulane, zkráceně Iris. Dostala jsem od ní na dnešní poměry velký dar, protože jsem jí právě tehdy zachránila život. Z vděčnosti mi věnovala svůj náhrdelník moci. Kdysi v něm bývaly přenádherné drahokam, které, kdoví proč, zmizely. A s nimi i moc královské rodiny nad jejich říší. Díky zlé moci se tak obnovily kletby nad mnoha městy.

Dlouho jsem na příkaz princezny pátrala po ostatních šperkách a drahokamech moci, ale dosud se mé hledání setkalo jen s neúspěchem. Nemohu uvěřit, jak dlouho jsem míjela ten magický artefakt ve městě, které jsem považovala za svůj domov. Teprve před dvěmi dny, když jsem se ze své poslední cesty vrátila, jsem se o něm doslechla. Nosí ho elfská čarodějka vládnoucí městu na svém vysokém čele.

Včera jsem se vetřela do jejích služeb. Jmenuje se Istren. Vpadá to, že mi věří, protože ani nezaváhala a vyprávěla mi celý příběh, jak ke Diamantu přišla. “Přinesl mi ho jakýsi starý toulavý mág, který tvrdil, že s jeho pomocí budu své město dokonale ovládat a že mi propůjčí dokonce nesmrtelnost. Uvěřila jsem mu, proč taky ne? Zatím mi nepřibyla jediná vráska a mohu se těšit vskutku výbornému zdraví..,” vyprávěla mi... Ráda by se ho prý zbavila, protože jí působí mnoho starostí, ale nemá nikoho, komu by věřila natolik, aby ho obdarovala tak mocným darem. Stala jsem se za těch pár hodin její blízkou společnicí. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že to půjde takhle snadno a rychle..

Celá zeď pod oknem je porostlá temně zeleným břečťanem, po kterém se opatrně spustím dolů. Když se mi to podaří, snažím se dívku najít. Teď! Zahlédla jsem mizet její zelený plášť za starým domem. Je velmi obezřetná a občas je dost těžké sledovat ji. Tiše jdu za ní až k domu, kde shodou okolností dřív bydlela má dobrá přítelkyně. Zmizela uvnitř. Až tam se sice neodvážím, místo toho dům obejdu k boční, více zarostlé zdi. Tam nahlédnu do domu malým okénkem již téměř zarostlým popínavými rostlinami. Mám odtamtud výhled do bývalé kuchyně a otevřenými dveřmi i do haly. Velice se podivím, když tam zahlédnu několik mužů, kteří mi velmi připomínají hraničáře Gira a mezi nimi tu dívku.

Naplní mě to vzrušením a tak se nedočkavě proplížím do vedlejšího domu, který je můj. Tam si přes tmavě modré šaty obléknu svůj nový plášť a do rukávu zavážu dýku. Do druhého rukávu uložím šperky po mé mamince. Prsty pročísnu vlasy a náhrdelník skryju pod šaty. Do ruky ještě vezmu jablko a s chutí se do něj zakousnu. Sejdu po schodech do sklepa a tiše projdu tajnou chodbou, kterou jsem znala jen já a ... a Lucia.

Chodba končí v tajném pokoji vedle kuchyně. Za závěsem jsou vysoké a úzké dřevěné schody, po kterých jsme s Luciou tak často mizeli pryč. Vedou do horního pokoje. Shrnu koberec a škvírou mezi prkny shlížím dolů do haly. Asi dvacet mužů tam sedí v kruhu a uprostřed mezi nimi klečí ta dívka, která s pláčem zrovna podává Diamant někomu, koho oslovuje Pane. Něco mumlá, ale není jí rozumět narozdíl od jednoho z mužů. “Melyn! Jen mi dej ten kámen! Mí muži Ti neublíží, když jim to nepřikážu. A já jim to nerozkážu, když mi ten kámen dáš!”

Tiše odejdu z pokoje a již po normálních schodech se plížím dolů. Jsem opravdu velmi nenápadná, ale omylem vběhnu do náruče muže, který má nejspíš hlídku. “Špeh!,” vykřikne a násilím mě táhne k ostatním.

“Myslela sis, že se jen tak proplížíš kolem mojí hlídky?” zeptá se mně ostře jejich velitel. “Co tu vlastně čmucháš?!”

Rukou si nervózně prohrábnu vlasy..“Já? Mno..echm...jen sem chtěla...ehm...mno..chtěla sem zistit, kam tahle..” ukážu prstem na Melyn.. “ nesla Diamant...”

“Melyn!!! Ty ses nechala sledovat?!?” vykřikne na ní zle Pán.

“Já..promiňte..moc se omlouvám..já ne..nerada..já nechtěla...omlouvám se..” vzlyká Melyn.

“Za to zaplatíš, holčičko..!” kývne na jednoho ze svých mužů a ten Melyn chytne.

“A s tebou si to ještě vyřídím!” kývne ke mně a přijde blíž. “Tak pojď sem ke mně..pojď blíž..” Pomalu k němu přistoupím.

“Chceš vědět proč jsme ho nechali ukrást?”

“Ale ty to chceš vědět..” řekne a přejíždí mi ostrou hranou kamene po kůži na krku. V tu chvíli si všimne náhrdelníku. “Ale ale..copak to tu máme?” prstem přejíždí po náhrdelníku a po kůži.

“Nech toho!” odstrčím ho od sebe.

Nenechá se odradit a vytáhne náhrdelník zpod šatů. Nevěřícně na něj zírá. “Kdes to ukradla???,” ptá se..

“Jaká princezna? Žádnou princeznu neznám.”

Znejistím.. “ mno....přece Irulane...”

Ušklíbne se. “Teď si mě málem rozesmála. Iris a princezna? Ta? Obyčejná podvodnice!”

“A jak ty to víš?” pohrdavě se zeptám.

“Jednoduše. Protože mě s pravou princeznou zasnoubili ještě než jsem se stal hraničářem”

“Jak se vlastně jmenuješ malá?”

Chci mu něco odseknout, ale nakonec jen hlesnu... “Ellen...”

“Chceš vědět jak se jmenovala moje snoubenka?”

Bezvýrazně pokrčím rameny.

“Tak já ti to řeknu. Úplně stejně jako ty. Ellen. Nikdy jsem jí neviděl, ale když mi bylo 16, otec mi řekl její jméno. Velmi jsem se tehdy rozzlobil, protože o tom rozhodli ještě než jsem se narodil. Odešel jsem z domova a dal se k hraničářům. Časem sem se doslechl o zmizení královny a zároveň také královské chůvy s dcerou.”

“Je to smutný příběh.”

“Ale on ještě neskončil... Tehdy jsem se vrátil, abych zjistil, co se vlastně stalo. Král mě chtěl připravit svatbu s Irulane a snažil se mi namluvit, že je to skutečná princezna. Nevěřil jsem mu. Než jsem opustil hrad, slíbil jsem, že mu přivedu jeho pravou dceru..” vypráví a během jeho vyprávění mi po tváři stékají slzy... Zpod přivřených víček se rozhlédnu a zjistím, že jsme tu sami.

“Ano. Jsme tu sami. Moji druhové šli sehnat koně.” Tiše řekne a obejme mě.

...pokračování příště..pokud o něj teda stojíte:o)) Jestli ne - vaše chyba :D