Praha 2019

Ostrý blesk protnul zamračenou oblohu a na okamžik osvítil panorama Hradčan. Pomalu vychládající kov syčel pod dopadajícímy kapkami deště a kdesi v dálce zněla ostrá střelba. Vyklonil jsem se opatrně ze svého úkrytu a o klopu kabátu mi okamžitě pleskla kulka vypálená z okna naproti stojícího pobořeného domu.
"Sakra..", procedil jsem mezi zuby a rozběhl se rychle pod okno, kde se skrýval útočník. Krčil jsem se přitisknutý ke zdi a pomalu postupoval blíž. Další blesk na vteřinu osvítil ulici. Vrak mého pásového transportéru tu tvořil dokonalé zátiší spolu s převrácenou houfnicí a několika ohořelými osobáky. Koutkem oka jsem zahlédl něco červeného - byla to cedule se jménem ulice.. "Křížovnická". Ještě před třemi roky to tu bylo samý turista a teď tohle.. Vzdálená střelba pomalu umlkla a jen tu a tam se ozval osamocený výstřel. Opatrně jsem vtoupil rozbitými dveřmi do domu. Zhora se ozvalo několik rychlých kroků. Do utržené kabiny výtahu, která pravděpodobně při dopadu vybourala ocelové pletivo šachty a teď ležela z poloviny na schodech do prvního patra, spadlo pár granátů.
"Dopr..", udělal jsem kotoul a vykopl dveře po mé pravé ruce. Sušárna a kočárkárna. Na napnuté šňůře ještě teď visely docela nové kalhoty. Napadlo mě, že nebýt rozbitého okna, nebylo by ani poznat že se něco stalo. V tom okamžiku granáty explodovaly a celý dům se otřásl. Tlakové topení pod oknem nevydrželo a vzniklou puklinou se z něj začala valit voda. Vyhrabal jsem se z pod suti betonu a omítky a opatrně vykoukl zpět na chodbu. Prach se uzazoval velmi pomalu, ale i odsud bylo vidět že část schodiště vzalo za své. I když zbytek nevypadal moc pevně, vydal jsem se opatrně nahoru. Těsně před tím než jsem došlápl na poslední schod se v bleskovém sledu událo několik věcí. Za rohem na mě čekal můj střelec. Vyklonil se nad schodiště a okamžitě po mě vystřelil raketu z lawky kterou měl zapřenou na rameni. Překvapil mě. O něco víc mě ale překvapilo, když pod mou nohou část poničeného schodiště povolilo a já ztratil rovnováhu. Když jsem padal, všiml jsem si ještě stejně překvapeného výrazu ve tváři toho chapíka který střílel. Ten výraz ale neměl příliš dlouho. Není dobré střílet rakety když stojíte zády ke zdi. Zpětný plamen z něj nadělal několik ošklivých krvavých kousků. Pádem jsem na okamžik ztratil vědomí a když jsem přišel k sobě tak to vypadalo i na několik naštíplých žeber. Musel jsem rychle zmizet, výbuchy určitě přilákají bandity. Vykulhal jsem ven. Raketa naštěstí vyletěla oknem které bylo hned nad schody a explodovala neškodně o zbytky třetího pilíře Karlova mostu. Mostecká věž byla v sutinách už od Velkého výbuchu, sochy rozstřílené bandity a mezi šestým a sedmým pilířem byla díra od protitankové miny.
"Kdyby se tohohle dožili památkáři", ušklíbl jsem se pro sebe a pokračoval ztichlou ulicí směrem ke zbytkům Národního divadla. Opatrně jsem obešel vykolejenou a převrácenou tramvaj číslo 9 která blokovala Smetanovo nábřeží a zastavil jsem ve stínu drolících se zdí kavárny Slávie. Polovina zdi byla vybouraná na ulici a kolem ležely hromady suti, kamení a cihel..
"Další! chlapi, složíme se na další!", při pohledu na divadlo se mi vybavil jakýsi spot který běžel v televizi ještě když jsem chodil do školy. Musel jsem se usmát. Došel jsem na kraj silnice a po odsunutí několika trámů jsem našel težké litinové víko městské kanalizace. Stačilo několik rychlých úkonů a už jsem šplhal dolů po kluzkých železných stupních do relativního bezpečí pražského podzemí..