Artuš - Výlet na Šumavu aneb Konec jedné pohádky

Jak já jsem se těšila na Šumavu! Opustit šedivost a nevlídnost města a jet za babičkou na venkov, kde sněhu bejvá po kolena a hvězdy jsou tam tak jasně vidět. Už rok jsme tam nebyli a babička ještě neviděla Artuše.

Po čtyřhodinové cestě, kdy skoro všichni přišli o nervy, když Artuš každou minutu hlasitě nadával na jízdu autem, jsme dorazili na místo. Nadechla jsem se mrazivě čerstvého vzduchu. Popadla jsem Artuše a běželi se schovat do tepla bytu.

Byteček to byl malý.  Spala jsem v jedný místnosti s mamkou a taťkou, v druhý spal brácha s babičkou a bratrancem. Se soumrakem mi docházela nemilá skutečnost. Nebyl tam ani centimetr volného místa.

„Půjdu se projít.“ Oznámila jsem doma, když se na obloze blýskla první hvězda. Zachumlaná do šály a kabátu, došla jsem ke kamenné zídce kousek od baráku. Ze všech tří stran byla krytá vysokým hustým keřem. Jako malý dítko jsme tu měly se sousedovic Ivankou bunkr. Tajnou skrýš, kde jsme schovávaly poklady a řešily ty veledůležité věci. Nostalgicky jsem zavzpomínala na toto dávné přátelství. Iva stále bydlí vedle, ale už jenom když se máme pozdravit nám zkazí celý den

„Hezká skrýš.“ Poznamenal Artuš. Vkradl se tak tiše, že jsem nadskočila.

„Ideální na vylévání srdce a sdělování tajemství.“ Nadhodila jsem.

„Tak začni“ přikývl.

„Já myslela spíš tebe.“ Podívala jsem na něj, rysy mu ztvrdly a zadíval se zamyšleně do dáli.

Dlouze mlčel.

„Chtěla bych slyšet pohádku o nešťastné lásce, zakletém princi a zázraku, který ho vrátí zpátky do říše lidí“ vysoukala jsem přes stažené hrdlo a v očích mě podivně pálilo.

„Je to příběh o lásce…“ přiznal. „Ale on pak udělal něco, čím jí ublížil. Tak strašně jí ublížil, že ho zaklela a proklela. A tím jediným zázrakem je odpuštění.“

Promítala jsem si jeho slova stále dokola a snažila se je pochopit.

„Odpuštění,“ podíval se mi do očí. „Já už na něj čekám padesát let.“

Poklesla mi brada. „Ale ty.. tobě… je…“

„Dvacet jedna. Stejně jako před padesáti lety. A za tu dobu jsem se většinou skrýval. Až ty si byla schopna uvěřit na pohádky a já můžu být aspoň v noci sám sebou“ usmál se a něžně mě pohladil po zmrzlé tváři.

Mlčeli jsme. Myslela jsem na to, jestli ona jeho láska vůbec ještě žije a kolik bolesti musela prožít, když mu ani po takové době neodpustila. Dala se do mě zima a já šla radši domů. Dlouho do noci jsem koukala do zdi a slzy tiše kapaly na polštář.

I další dny jsme se scházeli na zdíce schované v křoví. Seděli jsme a jen tak si užívali přítomnosti toho druhého a vychutnávali, jak je nám spolu dobře.

„Půjdeme se projít?“ navrhl Artuš další noci, sotva slunce nadobro zmizelo za lesem. Zavěsila jsem se do něj a vydali se na procházku. Procházeli jsme mezi chalupami a já mu vyprávěla, co všechno jsme tady vymejšleli za hry a úkryty, když jsem byla malá. A on se smál a poslouchal.

Až jsme došli k chalupě, před níž jsem zahlídla nějaký stín. Přišli jsme blíž. V křesle s dekou přes nohy seděla před barákem stará paní. Ustrnule na nás zírala. Vrásčitá tvář se jí bolestně stáhla. Natáhla slabou roztřesenou ruku. Jasně jsem slyšela její šepot.

„Artuši..?“

Překvapeně jsem otočila. Artuš byl pryč. Jen v křoví u silnice se ozval šramot a pak už jen kočičí silueta zmizela ve tmě příkopu. Žena dál koukala do míst, kde před tím stál, myšlenka se zdála být desítky let zpátky. Zmateně jsem běžela domů.

Z nebe se tiše a pomalu spouštěly vločky. Nechala jsem je dopadat na nataženou dlaň a zamyšleně zkoumala jejich tvar, dokud se mi nerozplynuly v kapce vody.

„Běž za ní…“ zaprosila jsem.

„Nemá to cenu!“ vyjel vztekle. „Je ta stará, nemocná… nepozná mě…“

„Poznala tě, pamatuje si tě… tak za ní běž… prosím…“

Chvíli vztekle přecházel po místě. S rozhodným výrazem pak rychle vykročil do tmy směrem naší včerejší procházky.

Seděla jsem na zídce. Srdce mi stále vzrušeně bušilo. Marně jsem ve tmě vyhlížela Artušův návrat. Z čekání mě vyrušil rozespalý hlas.

„Oli? Si tady?“ Mamka v župamu mě zahlídla a přišla až těsně ke mně.

„Vzbudila jsem se a ty nikde, už jsem bála, že si třeba utekla z domova.“ Smutně se usmála.

„Ne, nemám proč utíkat.“ Láskyplně mě pohladila po vlasech. „Jen pozoruju hvězdy, ve městě jich tolik nikdy neuvidím.“

„Přijď ale brzo, ať nenastydneš!“ A s úsměvem zmizela v útrobách domu.

Teprve když se tma pozvolna změnila v šero a hvězdy pozbyly svou jasnost, jsem ho zahlídla. Šel pomalu a hluboce zamyšlen. Zastavil se těsně přede mnou.

Vzdychl. Očividně nevěděl jak začít. „Dlouho jsme si povídali,“ řekl potom. „Vyprávěla mi, jak na mě nikdy nemohla zapomenout a nikdy mi to nepřestala vyčítat. Ale ani vlastně nevěděla, co způsobila. Pak jsme se rozloučili a ona mi… odpustila.“

„Co teď budeš dělat?“

„Vrátím se domů a začnu tam kde jsem přestal.“ Usmál se.

Nedokázala jsem se zeptat, kde je to doma. Nedokázala jsem se zeptat, jestli nechce zůstat se mnou…

„Tak to bude asi konec pohádky o zakletém princi, viď?“ nedokázala jsem potlačit slzy.

„Pojď jsem…“ Pevně mě objal, až jsem se skoro nemohla nadechnout. Pak mě jenom políbil na čelo a odešel.

Se skloněnou hlavou jsem došla domů. Skoro jsem zakopla o Artuše. Teď už jenom kocoura Artuše. Tak mi ho aspoň bude připomínat.