Smrtihlav

Vzpomínky jen bolí. Přebolet je mohla jenom bolest druhého.

Smrtihlav stál na střeše opuštěného domu a hleděl na zasmušilé město, prázdné a opuštěné, jehož ulicemi vítr hnal suché listí. Šedivé mraky se mačkaly na obloze a dálky se ztrácely v šedivé mlze. Pršelo.

Jeho hlas byl silný, překřičel déšť a odrážel se od oprýskaných zdí města.

Jenže město mlčelo.

Pršelo a město dál zelo prázdnotou. Když se ohlédl, spatřil v dálce za sebou zářivá světla centra. Obrovské bilboardy, které se vznášely oblohou a vyřvávaly nesmyslné reklamy, neonové nápisy, reflektory; tisíce světel, jež měly zahnat tmu.

Smrtihlav se usmál. Záviděl těm, kteří v centru žili, záviděl jim jejich naivitu. Jenže tenhle svět nebyl jednoduchý, aby si mohl naivitu dovolit i on. Tenhle svět nedal nic nikomu zadarmo.

Zlověstný hlas se nesl vzduchem. Šeptal mu do jeho mysli podivná slova. Uviděl ji! Ano, byla to ona. Ale kde? Šeptem pronesená slova mu nedávala smysl. Ale ten obraz... Kde? KDE?!

Město se smálo a Štěstěna se někde v centru protáhla na posteli a odstrčila dnešního milence. Pak poslala Smrtihlavovi jednu malou vzdušnou hubičku. Dnes byla spokojená, tak proč ne...

Smrtihlav jí tiše odpověděl a vyrazil tam, kam mu dívka s krásnýma očima poradila.

Oblohou letěla bílá vrána. Březový les tiše šuměl, voněl něčím zvláštním. Uprostřed mýtiny stála Víla a dívala se na oblohu a na zlé znamení. Když opět sklonila pohled k zemi, před ní ležela malá soška. Byla ze dřeva, pokroucené údy, a ve tváři strašidelný škleb.

V příliš živých očích planuly malé jiskřičky. Kdo jsi, zeptala se Víla sošky. Já jsem tvá zhouba, odpověděl jí skřehotavý hlas Má zhouba? A soška se jen zasmála. Smála se zle a nepříjemně.

Po obloze stále kroužila bílá vrána...

Zaklepání na dveře Vílu probudilo z neklidného spánku. Prohrábla si dlouhé kaštanové vlasy a svázala je do culíku. Ještě cestou ke dveřím se snažila obličej zbavit ospalek, bledá a nevyspalá.

Víla ucítila strach, zaklepání se ozvalo znovu a naléhavěji. Tatínek také vstal, v jeho pokoji se rozsvítila lampička a ozvalo se zakašlání.

Strach jí nahnal husí kůži.

“Musím za Čarodějem, je to důležitý.”

Podle nepříliš příjemně znějícího hlasu poznala Kazatele. Divný člověk, divný a zvláštní; naháněl strach a přitom se staral o jejich bezpečnost. Otevřela mu a pohlédla do jeho nepříjemných očí.

“Co se děje?”

Usmála se, přikývla, ale uvnitř se ozvala ustrašená dušička. Bála se jeho pomoci, bála se jeho blízkosti. Cosi na něm varovalo, cosi jí říkalo, od toho ruce pryč. Podíval se na ní tím pohledem, který si přála, aby neměl, a zamířil do Čarodějova pokoje. Černý dlouhý kabát nechal na zemi v předsíni.

Víla cítila jeho strach a to se často nestávalo. Uvařila čaj a tak si našla výmluvu, proč je vyrušit z hovoru a zůstat u tatínka a zjistit, co se děje.

A tak jenom zlostně přikývla a zavřela se ve svém pokojíčku. Přemýšlela o té divné návštěvě a o strašidelném snu a jestli ty dvě věci spolu souvisí. Sny nepřicházejí jen tak.

“Jsou věci, které nejsou pro tvoje uši.”

“No a? Možná právě proto, že jsi moje dcera, že nejsi Čaroděj. To jsem já. Ne ty.”

“A co bude, až...?” Nedořekla, uvědomila si, že tohle říct nechtěla.

“Až umřu?” Trpce se usmál a v jeho očích se objevila prázdnota. “Nebude už žádný Čaroděj. A nebude už nikdo, komu by to vadilo.”

Dlouho tam byli mlčky a přemýšleli o těch prorockých slovech. Pak se Víla otočila a přestala zarputile sledovat stěnu. Zvědavost zvítězila nad uražeností. “Co se stalo, tatínku?”

“Přijede lovec.”

“Lovec upírů?”

“Ne, mé dítě,” zamumlal Čaroděj zasmušile. “Tenhle lovec hledá něco jiného.”

“Malou dřevěnou sošku se zlým obličejem?” zeptala se tiše a lekla se, když na ní tatínek pohlédl takovým způsobem, že jí nahnal husí kůži.

Pomalu se blížilo ráno. Šíráním prolétla kolem Čarodějova domu bílá vrána a nepříjemně zakrákala.

Čaroděj si jí nevšiml.

Kazatel kráčel prázdnou ulicí a na východě tmu noci zahánělo první světlo nového pošmourného dne. Nepříjemně mrholilo a lezavý vítr se zažíral ledovými prsty pod kabát.

Usadil se v temném průchodu, uvelebil se na kousku suché země, který tam našel a čekal. Stačilo se chvíli soustředit a zima někam zmizela a stejně tak zmizelo všechno, co rozptylovalo jeho myšlenky.

Čekal. Věděl na koho a věděl, co musí udělat. Byl Kazatel. On dělal pro město špinavou práci. Kromě toho, jeho práce pro něj byla koníčkem. Málokdo se mohl pochlubit touhle kombinací.

Kdo ví, proč jim vlastně říkal negři. Kazatel měl spoustu zvláštních zvyků, kterým jen málokdo rozuměl.

“Pozor na bílou vránu.” Tehdy jí Kazatel pohlédl do očí a usmál se. “Takže to je nakonec přeci jenom Smrtihlav.”

Proto Smrtihlav všechny vzpomínky zaplašil. Teď nebyl čas na bolest.

Svalovec s holou lebkou stál u šedé zdi a v ruce žmoulal nedopalek cigarety. Řetěz, který měl pověšený u boku, nebyl jen tak na ozdobu.

Od Centra přicházel Svatý Petr. Smrtihlav se usmál. Ach ano, i na něj si vzpomínal. I tyhle vzpomínky bolely. Kdo jiný než on, překupník, by v tom mohl mít prsty.

Nechápal ty, kteří jako Svatý chtěli žít v Centru, přestože jejich domov byl tady.

Svatý Petr se zastavil u holohlavého, podali si ruce, odměřeně a ostražitě. Smrtihlav slyšel jejich rozhovor ušima svého průvodce.

“Máš?” Svatý Petr si nikdy nepotrpěl na dlouhé řeči.

Holohlavý se usmál a ukázal na převrženou popelnici, která ležela u zdi. “Je to tam schovaný.” Na pobídku holohlavý odkopl víko a Svatý Petr se pousmál.

“Budu za to chtít víc, než minule.”

Jejich pohledy se střetly. Spolu se šelestem křídel slyšel Smrtihlav, jak se dohadují o ceně, jak se hádají, výhružky a zlost. Usmíval se. Litoval holohlavého, že byl tak hloupý. Svatý Petr měl dodavatelů dost.

Svatý Petr v ten okamžik zvedl pohled k obloze, na chvíli se zarazil, a pak se pomalu ohlédl. Napjatě se usmál.

“Bratře,” řekl Smrtihlav a nechal Svatého pocítit prázdnotu svého pohledu.

“Že se vrátím,” dokončil Smrtihlav. “To byla chyba. Velká chyba.”

Vrána slétla k zemi a pustila se do hostiny. Zobákem klovala do chladnoucího těla holohlavého a Smrtihlav se jen usmíval. “Koukni se na ni pořádně,” řekl tiše, jako když šelestí vítr v korunách stromů. “Je stále hladová.”

“Je v Centru,” odpověděl po chvíli váhání Svatý Petr. “Ale kde, to netuším. Bylo to přes prostředníka.” Smrtihlav uslyšel její volání.

Jméno toho, kdo držel v ruce jeho minulost, si dobře zapamatoval, a začal uvažovat nad tím, jak co nejbezpečněji překročit Hranici.

Někde v dálce za nimi zaduněl vlak, který na betonovém viaduktu projížděl nad střechami domů staré čtvrti, snad jako připomínka něčeho, na co si stejně nikdo nepamatoval.

Ale ani vševidoucí oči bílé vrány neviděly toho, kdo Smrtihlava celou dobu sledoval.

Čaroděj stál na balkoně svého domu a hleděl na šedivou oblohu. V ruce držel šálek s horkým čajem, jehož vůně a chuť uklidňovala rozbouřenou mysl. Obával, se že přišel další z mnoha smutných okamžiků, kdy bude truchlit pro některé ze svých dětí.

Vždycky to bylo cítit ve vzduchu. Jenže dneska, dneska vítr přinesl i něco, čemu Čaroděj nerozuměl. Jakoby v dálce slyšel pleskání křídel bílého ptáka. Bílá vrána ho děsila ve snech. Bílá vrána, její společník a ta, kterou oba tak urputně hledali v jiných i v tomhle světě.

Co na ní bylo tak zvláštního... Proč mu nedávala pokoje a stále se objevovala v jeho mysli? Hlavou mu prolétla vzpomínka na něco příliš, příliš dávného, než aby tomu mohl uvěřit.

Zapomněl na něco, na co zapomenout nikdy neměl.

Syn, který se mu vrátil, už o jeho otcovství nestál.

Seděla nahá na posteli s červeným saténovým povlečením a pozorně ho sledovala.

“Máš oči své prabáby,” řekl Smrtihlav.

“Nemám moc času. Musím ji najít.”

“Však víš.” Bál se vyslovit její jméno nahlas. Nosilo to smůlu.

Za oknem zakrákala jeho průvodkyně.

“Nevím,” odpověděla vzdorovitě, stejně jako ta, kterou Smrtihlav kdysi tolik miloval.

Vzpomínky jen bolí. Ponořil se do nich, ačkoliv nechtěl. Ale její oči, oči Štěstěny, mu nedovolily jinak. Najednou kolem šuměl les a vzduch voněl deštěm a rozmoklou hlínou a vítr přinášel zpěv ptáků a šelest listí v korunách stromů. Po obloze kroužila bílá vrána a divoce krákala. Kroužila nad nevelkou mýtinou...

“Vrať mi ji!”

Jenže osud si nevybíral. Krev kapala na zem a vyvrhnutý jelen, kterého obětoval, nebyl přijat. Místo, kde stála dřevěná pokroucená soška s tváří zkřivenou hněvem a jiskřičkami nenávisti v příliš živých očích, zelo prázdnotou. Udupaná tráva, staré stopy, ztracená naděje.

Vrána zakrákala a volala ho k sobě. Paní Smrt mu šeptala do ucha a hladila ho ledovými prsty po tvářích. Slíbala jeho slzy a otevřela mu svou náruč.

“Kdo ti ji vlastně vzal?” zeptala se Štěstěna. “Tenkrát...”

“Tvoje prabába,” zašeptal Smrtihlav a trpce se usmál. “Musela mě hodně nenávidět. Ale schovala ji špatně a teď jsem zase tady.”

“Myslela jsem, že to je pohádka. O bílé vráně...”

Potřásla hlavou a prsty zajela do odbarvených dlouhých vlasů. Jsi na stopě, četl z jejího pohledu a z jejího úsměvu. Jsi na stopě, říkaly její pohyby. Měla pravdu. Měla ho přečteného, i když se viděli dnes poprvé.

Prokletí, které ovládlo tenhle svět.

Toho večera přišla paní Smrt za Čarodějem. “Proč jsi ho sem poslala?” zeptal se jí. Morana potřásla hlavou a zašeptala hlasem, z něhož měl strach i on. “Neposlala jsem ho.”

Chvíli mlčeli. “Neboj se,” pokračovala a Čaroděj si přál, aby ten rozhovor skončil co nejdřív. “Neboj se, brzy se ke mně vrátí.”

“Dávej na něj pozor,” řekl jí. “Nechci ho ve svém městě.”

“Neboj se, vrátí se, brzy,” kousla ho paní Smrt laškovně do ucha. Její hlas zněl tak sebejistě. “Podcenila mě. Stejně jako si to kdysi udělal ty...”

Když se Štěstěna ráno probudila, ležela na posteli s červeným saténovým povlečení sama. Bylo to první ráno, kdy zalitovala, že zítra nebude usínat po boku toho samého.

Smrtihlav kráčel starými ulicemi centra a míjel prázdné šedivé tváře obyčejných lidí. Ve vzduchu se tu vznášelo něco podivného. Každou chvíli minul policistu v černé uniformě. Kdyby věděli, co věděl on, neusmívali by se tak sebejistě.

Zastavil se na starém náměstí, kterému vévodila našedlá socha mučedníka. Orloj na věži odbíjel osmou hodinu ranní. Po obloze kroužila bílá vrána.

“Tak tady je to,” zašeptal si sám pro sebe. Někdo nechal dávno srovnat kostel se zemí a místo něj postavil monstrum ze skla a železa. Byl by to krásný dům, opravdu krásný, ale stál na špatném místě.

Zelenočerné vlajky jakési obrovské korporace šelestily ve větru. Vojáci s kuklou na hlavách a skvělým vybavením stáli přede dveřmi a zaschlá krev na schodech měla všechny varovat: “Tady vládneme my!”

Její pohled pronikl do kanceláře pana Jamariho, který stál v čele místní pobočky. Tam, díky své věrné průvodkyni, spatřil Smrtihlav svou paní. Když poznala, že je blízko, v mrtvých očích jí zazářily jiskřičky.

Jamari byl malý, ve tváři měl podivný výraz a v očích něco, co dávalo klid duši a přitom někde vzadu v mysli s sebou zmítá vědomí, že jediný pocit, který by měl dotyčný cítit, je strach.

Hleděl na sošku a přemýšlel, kde se v ní vzalo tolik života. Hleděl do jejích jiskřících očí a po zádech mu běhal mráz. Připomínala mu bůžky z jeho vlastní země, ale to bylo už tak dávno, tak dávno, co je viděl naposledy. Tak dávno, co ještě věřil v jejich sílu a moc.

Nepatřila do tohohle světa. Věděl to. Poznal to v okamžiku, kdy se poprvé setkali. On a ona. Pouto, pouto z krve, ho k ní svazovalo stále těsněji. V hlavě mu zněl její nesrozumitelný šepot.

“Otevře mi bránu,” šeptal si sám pro sebe. “Bránu do jiných světů. Bránu k moci a síle.” Přesně, jak bylo psáno v knize jeho předků. Ve vzduchu se vznášela vůně zeminy a deště a kouře.

Seděl ve své kanceláři a sledoval její oči a netušil, že paní Smrt mu stojí za krkem a čeká na svou příležitost.

V ten okamžik oslepl. Zvedl hlavu, aby zavolal na svou průvodkyni, ale nic se nestalo. Zarazil se, znejistěl. Ale šelest bílých per na obloze se stal minulostí. “Proč...?” zašeptal pro sebe, ale teď už neměl čas přemýšlet. Musel spěchat. Byl blízko.

Vyběhl po schodech, pamatoval si, kde najde onu kancelář. Běžel a nevšiml si černého stínu, který do budovy proklouzl těsně za ním.

Kazatel se té deštivé noci, kdy Smrtihlav vstoupil do města, probudil ze zlého snu. Prudce vstal, hluboce oddechoval, na čele se mu perlily kapky ledového potu. Třásl se, ale zima mu nebyla.

Oblékl se, když za ním přišla Morana. Objala ho ledovými prsty. Nenáviděl ji.

“Pošli pro něj Vlčici,” řekl. Měl nepříjemný hlas.

Běhal mu mráz po zádech, když si znovu představil její oči, které tak podivně jiskří. Její mrtvou tvář vyřezanou do dřeva.

“Znám tu pověst. Nosí neštěstí.”

“Myslel jsem, že je mrtvý,” došlo mu, proč za ním paní Smrt přišla. Pochopil, proč slyšel ve snu zoufalé volání, zoufalé a děsivé. Její jméno, které přinášelo zkázu... Tak blízko, tak blízko všeho, tak blízko zkáze. “Viděl jsem, jak umírá.”

Srdce Prahy, které chránil mocný Čaroděj. Čaroděj, kterého chránil Kazatel. Každý měl nějaký osud.

Kazatel věděl, co musí udělat. Nevěřil, že se vrátil Smrtihlav, ten, kterého vybrala za svého milence, aby jí pomohl otevřít brány světů a získat moc, kterou měla Morana.

“Kdo?” ozvala se za dveřmi Víla.

Z okny vládla noc. Temná a děsivá, mraky se tiskly k zemi a vítr skučel v opuštěných ulicích a rval ze stromů suché listí. Z oblohy se snášely drobné sněhové vločky...

Sledoval Smrtihlava celý den. Byl svědkem rozhovoru se Svatým Petrem, cítil i z té dálky strach překupníka. I on viděl, jak nevítaného cizince tehdy před lety přijala Morana do své říše. Tehdy ještě nevěděli, co hledal.

“Jak jsem mohl vědět, že...”

“Přinesl jsi do Prahy zkázu. Copak nevíš, jakou moc v sobě skrývá?”

“Hlupáku!” zasyčel Kazatel a plivl mu do tváře. Ale minulost to už změnit stejně nemohlo. Kazatel pokračoval ve své cestě. Šel za šelestem bílých křídel na obloze.

Blížil se večer. “Zasraný negři,” nadával tiše na adresu všech, kteří měli to štěstí, že na tom byli lépe než on. Šelest bílých křídel na obloze. Blížil se nepozorovaně; a poprvé v životě se obával, že jeho síly na to stačit nebudou.

Nikdy těžší úkol neměl. A to střežil své město už pár let.

Vrána seděla na tovární zdi, kousek od starého náměstí, kousek od místa, kde odpočíval Smrtihlav, nikým nepozorován a přesto tak blízko, jak mohl být blízko u své paní.

Tiché zakrákání. Kazatel se zarazil, nedýchal. Ale byl to jen zlý sen. I bílá průvodkyně měla svou minulost. Bílá vrána se zrodí jen z černé duše. Cítil její utrpení.

Potom se ozvalo další zakrákání a bílá vrána se probudila ze svých nočních můr. Potřásla hlavou a vjela si zobákem do peří. Přešlápla z nohy na nohu. Potom se začala pomalu otáčet směrem ke Kazatelovi, jakoby o něm věděla... ona o něm věděla!

Jeho soustředění narušilo zavolání. Poznal Smrtihlavův hlas. Blížil se počátek konce. Volal svou průvodkyni, volal ji na pomoc, volal ji na cestu.

Vrána se zarazila, roztáhla křídla, připravena vzlétnout.

V ten okamžik padla k zemi mrtvá. Kazatel se vyčerpáním sesunul k zemi a několik minut jen přerývaně oddechoval. Na víc neměl sílu. Když jeho a její mysl splynuly, ucítil veškerou bolest a utrpení bílé průvodkyně. Přestože vystavěl hradby, nedokázal to zadržet.

Zaplatil velkou cenu za své vítězství. Tehdy si toho ještě nevšiml, ale několik bílých vlasů zředilo jeho tmavohnědé kučery.

Běžel a byl skoro slepý bez své průvodkyně. Pochopil, kdo jde v jeho stopách a pochopil, že má mnohem méně času než doufal. Myslel, že ho bílá křídla na temné obloze varují, ale tenhle svět nehrál podle pravidel.

Rozrazil dveře do kanceláře pana Jamariho. V koutě, schovanou ve tmě, spatřil Moranu. Na okamžik pohlédl do jejích očích, do krásných očí, které ho tolik učarovaly. Tvář se mu zkřivila vztekem.

“Kdo jste...?” zeptal se malý Japonec. Smrtihlav v jeho pohledu spatřil moc a sílu své paní. Jeho srdce zachvátila žárlivost.

Na schodech slyšel běžet Kazatele. Mnohem méně času, než doufal.

Pan Jamari zkameněl, hrůza mu ovládla tvář. Tohle v knihách jeho předků nepsali. Tohle tam nebylo. Prohlédl, v koutě své kanceláře spatřil paní Smrt, spatřil svou zkázu a svůj konec. Rozevřela svou náruč a nabídla mu svůj klín, jako už tolika mužům i ženám před ním.

Smrtihlav vytáhl zbraň a vystřelil. Krev, která byla s Bezejmennou svázána, potřísnila zeď. Rudé kapky stékaly po vyleštěném skle velkého okna. Rudé kapky daly život té, která přicházela z jiných světů.

Vůni březového háje a rozsáhlých mokřin, nahořklou vůni kouře... Ale nic nemělo být takové, jak si přál.

Kazatel se zastavil ve dveřích. V očích se mu objevil strach. Ale jen na kratičký okamžik. Duše bez citů, duše obehnaná hradbami.

Kolem děsivé sošky náhle vzplál oheň. Teď už mnohem větší, živá, a o to víc děsivá, ucítila bolest žhavých jazyků. Vykřikla. Její výkřik byl plný bolesti.

Kazatel se sněhově bílými vlasy se ze spánku usmíval. Morana mu darovala sen, po kterém tolik toužil. Sen, o jeho Zkáze, kterou poslal do světa Bezejmenné.