Sorry vole, error

V medicíně není malých omylů. Jsou jen omyly. Těm větším se pak říká průsery. Proto se každý medik děsí chvíle, kdy během studia něco zaspí nebo přeslechne. Při životosprávě většiny adeptů věd lékařských to není takový problém. Spíš je divné, že občas něco ze studijní látky uvízne až v hlavě. I mně se povedlo zaspat. A to jen jednu slabiku. S jistotou jsem pak u zkoušky tvrdil, že se profesor Fingerland narodil v Číně. Kdybych tenkrát nespal, tak bych věděl, že to bylo hned vedle Číny – v Jičíně! Aspoň jsem komisi pobavil.

O něco hůř na tom byl kolega, který dostal při biofyzice otázku, kde se probírala takzvaná aretace vah. Ta se provádí metodou „tří kyvů“. Bohužel náš profesor ráčkoval a kolega slyšel místo tří kyvů – fí kyvů. A fí je shodou okolností řecké písmeno. A tady už jsme od omylu u mystifikace. Dotyčný si vymyslel ke svému omylu celou teorii, kde za fí se dosadí libovolné číslo. Na zkoušce to pak vypadalo takto:

„Jakááá metoda fíííí kyvů?? Kde jste to slyšel!!???“

„Na Vaší přednášce, pane profesore!“

„Ale já jsem nefíkal fí, ale FÍÍÍ!!! Jako že se to fikrtát zakýve!!“

Omyl se mi povedl, když jsem prohlížel ultrazvukem naši tlusťoučkou kuchařku. Zatímco vesele švitořila, tak jsem rejdil sondou mezi špeky na jejím hrudníku. Marně. Pro můj přístroj byla skoro neprůhledná. V okamžiku předání protokolu z vyšetření její sympatie ke mně definitivně pohasly. Dokonale jsem jí urazil už první větou. Chtěl jsem napsat, že vyšetřitelnost nemocné byla horší. Překlepl jsem se a napsal… vyšetřitelnost HROŠÍ. Myslím, že to dál ani nečetla…

Některých omylů se dopouštíme v dobré víře. I ty mohou přejít do mystifikace. Při mých začátcích s Angličtinou se mne ptal jeden americký lektor, co to pořád my Češi říkáme, když se mezi sebou bavíme. V každé větě opakujeme stejné slovo – „vole“. Tenkrát jsem neznal slůvko „ox“ – výraz pro vola. Tak jsem použil opis: kastrovaná kráva mužského pohlaví. Američan se tvářil vyděšeně:

„Jak můžete říct v jedné větě šestkrát „kastrovaná kráva mužského pohlaví“? To si kromě „kastrovaná kráva mužského pohlaví“ nic jiného neřeknete! A proč se urážíte takhle komplikovaně?“

Marně jsem se snažil vysvětlit, že to je i Anglicky kratší a do věty to vtěsnat jde!. Když se mne na totéž ptal za pár týdnů jiný cizí lektor, tak jsem už rezignoval. Vysvětlil jsem mu, že to je takový souhlas. Něco jako „dobře“, „jasně“, „fajn“ a podobně. Aspoň frekvencí výrazů. A takové přitakání se dá použít i několikrát v jedné větě. Zase špatně! Nové zahraniční lektory si pozval náš děkan. Chtěl je slavnostně přivítat na půdě lékařské fakulty. Ani se nedivím, že mě Vincent poté tak dlouho škrtil! Prý to probíhalo asi takto:

„Jsem velmi poctěn, že vás mohu přivítat na půdě starobylé Karlovy University.“

„Vole!“

„Pevně věřím, že se vám bude v našem městě dobře pracovat!“

„Vole!“

„Doufám, že…“

„Vole?“

Dál už se nedostal. Většina hodnostářů brečela smíchy. Přeci jen „kastrovaná kráva mužského pohlaví“ byla bezpečnější vysvětlení.

Nepříjemný omyl se prý stala jedné nové reprezentantce u farmaceutické firmy. Vezla zpátky z nějaké akce tři primáře. Po cestě udělala technologickou přestávku u benzínové pumpy. Protože byla původem Slovenka, měla ještě problémy s přízvukem v Češtině. A tak se stalo, že místo výrazu "čůrací pauza" šokovala primáře pokynem, na který dnes asi moc pyšná není. K velkému zděšení všech tří primářů rázně zavelela: ČURÁCI PAUZA! To se dá asi těžko rozdejchat!

        Top ten omylů vede propouštěcí zpráva, kterou mám dodnes někde schovanou. Po dlouhých tahanicích k nám přeložili ze sousedního města komplikovaného pacienta. Překladová zpráva byla asi na pět stran. Poslední strana byla orazítkována třemi „berany“ a podpisy všech tamních kapacit. Těsně nad nimi se báječně vyjímala závěrečná věta. Takový bonbónek na dortu. Dokonce byla napsána proloženě. Původně měla asi znít: „Děkujeme za převzetí nemocného do vaší laskavé péče!“ V podání odesílajícího lékaře, vypadala zpráva dost konfrontačně. Jakoby si našeho zařízení ani nevážil. Ve slově „péče“ totiž napsal místo „é“, samohlásku „í“. A to je dost podstatný rozdíl! Když jsem mu to pak jednou připomněl, tak se tvářil kysele a odpověděl jen: „Sorry vole, error!“