SYNEK

   Ještě ráno jsem zaručeně věděl, co chci říct, a co teprv večer, to jsem to snad i říkal, a teď je odpoledne a já nevím dočista nic. Vím, že jsem mluvil o šatech, do kterých mě navlékli, vlastně jsem se do nich navlékl sám, a co byly tak nepohodlné, že se nedaly svléknout. Netuším, co to mělo znamenat a kam to mělo dál vést. Představte si, že jste navlečení v šatech, které vám nedovolý vydechnout, nadechnout ano, ale ne vydechnout, alespoň ne tak, jak bych rád, to znamená tak, až vám břicho zapadne hluboko pod hrudník, který už je tou dobou tak propadlý, že se tam to břicho stejně nevejde, a nemůžete pokrčit nohy, protože nohavice jsou tak naškrobené, že se nedají ohnout, a jak si potom dát kolena do díry, která zbyla po propadlém břiše, jak dostat kolena pod hrudník, a jak to všechno překrýt lopatkami, co jsou velké jako lopaty. O to se vlastně nemusím vůbec starat, protože šaty mi stejně nedovolý vydechnout a navíc je vlastně asi vůbec nemám, protože když se teď dívám kolem, nevidím nic, protože mám hlavu složenou mezi koleny, co jsou zabodlá pod hrudníkem, a překrytá párem lopatek, velkými jak lopaty.

   A tak vám budu vyprávět příběh. To jsem chtěl totiž od samého začátku, vyprávět vám svůj příběh. To máte velké štěstí. Ne proto, že by ten příběh za něco stál, ten příběh za nic nestojí, ale proto máte štěstí, že vám budu konečně vyprávět o něčem, a ne o ničem. To myslím dává smysl.

   Teď už jen zjistit, proč jsem začínal o těch šatech. Určitě to mělo nějaký důvod. Jednou něco vyprávím, tak bych neměl říkat věci jen tak zbůhdarma. Nejdřív jsem je měl a nakonec neměl. Ty šaty musí být začátkem mého příběhu. Uděláme je začátkem mého příběhu. Je to logické. Jsem, jak jen to jde, slušný, nesmělý a stydlivý člověk a jako takový bych jen těžko vyrazil do společnosti neoděn. A společnost, to je určitě to místo, kde se odehrává většina všech příběhů, a ten můj je prostý, takže jsem se podle všeho navlékl do šatů, co byly tak nepohodlné, že se nedaly svléknout, oblékl jsem se do šatů a šel jsem požádat o ruku své manželky.

   A pak že se to nerozhýbe. Tomuhle říkám posun kupředu. Tohle už vypadá docela slibně. Obléknout se a jít požádat o ruku své ženy. Jen se trošku bojím, jestli to ze mě nevypadlo jen tak. Ty šaty, tomu bych ještě uvěřil, nemá cenu se přít, můj příběh začíná tím, že jsem se oblékl, ale to pokračování, žádat o ruku své ženy, jestli to nebylo trochu unáhlené. Mohl jsem klidně říci, oblékl jsem se a šel jsem počkat na vlak, nebo na autobus, ale to bych lhal, to bych neříkal pravdu, odjakživa totiž všude jezdím vlastním vozem, nebo alespoň od té doby, co žiji oblečený, a o ruku své ženy, teď už to vím docela určitě, jsem jel požádat svým vozem. Uznáte, že to vypadá mnohem lépe, přijet vlastním vozem, vystoupit z vlastního vozu, rukávem přeleštit kapotu svého vozu. Proč neukázat co již mám, jako předzvěst toho, co ještě mohu mít. Oblékl jsem se tedy, usedl do svého nového vozu a jel jsem požádat o ruku své ženy.

   Už jsem ji žádal o ruku několikrát, tedy její rodiče, a vždy úspěšně. Jednou jsem si ji dokonce vzal. Byla to zcela všední svatba, má žena plakala, její rodiče také plakali, já tam stál ve svém obleku, rovně jako voják, v těch šatech to ani jinak nešlo, usmíval jsem se a kynul davům. Pak jsem si ji odvedl domů, do svého vozu, a zplodil dítě, nebo počal, nebo povil, nevyznám se v tom názvosloví. A teď jsem jel k rodičům své ženy, požádat je o její ruku.

   Abych to vysvětlil, nejsem tak zmatený, jak se může na první pohled zdát. Bylo samozřejmě zbytečné jet žádat o ruku své ženy, když už dávno byla má, ale bylo to nezbytné. Jen jednou, to bylo hned po svatbě, má návštěva u manželčiných rodičů neproběhla předepsaným způsobem. Byl jsem tenkrát velmi odvážný, přijel jsem k nim, pozdravil je jako jejich nově nabytý syn, myslím že přesně tak, jak se to běžně dělává, konverzoval jsem, alespoň myslím, že jsem konverzoval, docela s chutí a čerstvě jsem se s nimi bavil, ale možná jsem také jen mlčel, to už teď těžko posoudím. Asi jsem nebyl dostatečně připraven na běžnou konverzaci. Sázel jsem na své šaty. Dokáží mě držet v pozoru, dokáží toho mnoho, ale tahle návštěva se jim zle nepovedla. Manželčiny rodiče nutili mou ženu k okamžitému rozvodu, křičeli něco také na mě, nechápal jsem to, křičeli na mě, vyhnali mě ze svého domu, ještě teď tomu nerozumím, je to jako v mlze. Celé se to naštěstí brzy přehnalo. Nemělo to žádné následky. Manželka zůstala mou manželkou a já už věděl, co se ode mne pro příště očekává. V žádání o ruku jsem byl tak říkajíc doma a tak pokaždé, když jsem jel na návštěvu k manželčiným rodičům, žádal jsem o ruku své manželky. Vystoupit ze svého nového vozu, pozdravit rodiče,....Dobrý den....Mohl bych....pak mě zastaví....Ještě prosím ne....Ještě ne....Až po kávě....pak se vypije káva a oni řeknou....Teď....Teď už snad nastala ta správná chvíle....nadechnu se, zhluboka se nadechnu a řeknu....Dobrý den....Mohl bych vás požádat.... v tuhle chvíli už manželčina matka pláče dojetím, otec ji utišuje a dodává mi pohledem odvahu....Dobrý den....Mohl bych vás požádat o ruku vaší dcery?  Vždycky mi ji dají, opijí mě, opijí se a nechají mě tiše konverzovat.

   Takže jsem se oblékl, usedl do svého nového vozu a jel jsem požádat o ruku své manželky. Trošku se obávám, jestli se nemotám v kruhu. Člověk se nahne do strany, hlava mu padne na rameno, pochoduje, pochoduje, pak se podívá pod sebe a vidí, že vyšlapal pěkné souměrné kolečko. Ale nesmím být k sobě tak nespravedlivý. Možná jsem vyšlapal spíše spirálu než kruh. Určitě je to spíše spirála než kruh. A co teprv až se dozvíte, co se tenkrát u manželčiných rodičů přihodilo. To se mé vyprávění, ať už se motalo v kruhu nebo ve spirále, dočista napřímí.

   Zprvu jsem skutečně, jako už tolikrát, jel žádat o ruku, jenže když konečně přišla má chvíle, řekl jsem....Dobrý den....Mohl bych....Mohl bych si odvést svoji ženu?  Tohle jsem řekl, nebylo to nijak připravené, ani jsem nepočkal na odpověď, sebral jsem manželku, naložil ji do svého vozu a odvezl ji kamsi do pohraničí. Kam jsem ji odvezl vlastně není důležité. Už jen to, že jsem ji odvezl, bylo proti všem dosavadním zvyklostem. Nikdy jsem se o to předtím nepokusil, její rodiče by k tomu stejně nebyli svolili, řekli by a měli by úplnou pravdu....Před svatbou....Je to....Drahý synu.... Snad trochu....Nepatřičné!  Ale stalo se. Snad proto, že jsem sám nevěděl, co dělám, se mě nepokusili, možná pokusili, každopádně se jim nepodařilo mě zastavit. Sebral jsem svoji ženu, naložil ji do svého vozu a odvezl ji kamsi do pohraničí.

   Teď už to půjde snadno. Od teď až do konce v poklusu. Říkal jsem si, že vyprávění nemůže být těžké, ale že to bude takhle snadné, v to jsem ani nedoufal.

   Takové pohraničí je plné prázdných domů. Úplně prázdné plných domů. Čekají na kočovníky, jako jsem byl já. Jeden takový mě přijal i s mou ženou. Domek uprostřed lesů nemýlím-li se. Postavil jsem se do rohu místnosti, jediné místnosti toho domu, a stál jsem. Manželka, ještě jsem vám neřekl o své manželce, myslím o tom, jak vypadala, tak tedy manželka byla jedno velké břicho. Jaká byla dříve si nepamatuji, ale teď byla jen to břicho a pár končetin. Dva páry. To břicho byla má zásluha, o tom jsem vám již také vyprávěl. Stál jsem, pozoroval jak se to břicho začíná zabydlovat, jak stojí u plotny, vaří, jak se opírá o hranu dřezu a jak den ode dne kyne. Říkal jsem si, tohle bude zdravé dítě, dítě pohraničí, pohraničních lesů. Tady se musí rodit jen samé zdravé děti, zdravé a silné. Je to kraj lesníků a dřevorubců a horalů a už nevím čeho dalšího. Když se narodí dítě v pohraničí, musí být zdravé, a když ne zdravé, tak alespoň silné.

   Tak jsem tam stál, v obleku, v pozoru, v pozoru jsem pozoroval, jak to břicho pobíhá, polehává a zase pobíhá a pobíhá a pak už jen polehává a skučí a řve a rodí. A pak, konečně, z něj vylezl můj syn. Byla skoro tma, břicho zrovinka přestalo řvát, zrovinka upadlo do bezvědomí, když z něj vylezl můj syn. Vydrápal se ven, překousl pupeční šňůru, hned u pupku, zavázal ji na uzel, zbytek, ale to vám neřeknu, nebo řeknu, zbytek spolykal, pomalu, vlastně ne, rychle, skoro se dávil, celou si ji nasoukal do krku a pak se odplazil někam do rohu, ke mě do rohu, přelezl mi přes špičky bot a skončil někde za skříní. Oddychoval a říhal a pak ztichl.

   Ráno se probrala manželka. Vypadala opile a unaveně. Sedla si, padla jí hlava, pak se rozvzpomněla, sáhla si mezi nohy, rozhlédla se kolem, dlouze, tupě, vstala, nic neviděla. Všimla si, že stojím v rohu, snad poprvé od té doby, co jsem ji sem dovlekl, si mě všimla a poprvé, teď myslím úplně poprvé za celou dobu co ji znám, na mě promluvila. Nejdříve mluvila klidně, pak začala být hysterická, bila mě, tloukla mě, řvala na mě, pobíhala po místnosti, odsouvala nábytek, chtěl jsem ji uklidnit, tak jsem také odsouval nábytek, z místa na místo jsem ho tahal, až už nebylo kam se hnout, manželka se mi v tom zmatku úplně ztratila a už se nenašla. Asi odjela zpátky k rodičům.

   Chvilku jsem tam jen tak postával, asi pár dní jsem tam chvilku postával a pak jsem si řekl....Člověče....Dost už sis užil....Dost jsi toho vykonal....Úkol jsi splnil....Oženil ses....Zplodils syna....Měl by sis konečně....Taky trochu vydechnout.  Rozepl jsem sako, co takovou dobu nešlo rozepnout, povolil opasek, povolil kravatu, rozepl kalhoty a košili, svlékl jsem se a zhluboka, zhluboka vydechnul. Řeknu vám, není to vůbec zlé, takhle si po práci zhluboka vydechnou. A že jsem takovou dobu nejedl, manželka se o mě nedobře starala, břicho mi samo skočilo pod hrudník a hned za ním tam skočily i nohy, tak tak, že jsem stačil složit hlavu mezi kolena, zkroutil jsem se a pohodil se kamsi do kouta.

   Kolem pobíhá můj synek. Krev mé krve. Chvíli mu trvalo, než se odvážil, kdo ví odkud, vylézt. Teď už ho slyším, jak pobíhá po celém domě. I po venku pobíhá. Nevidím ho, mám hlavu složenou mezi koleny, ale dokáži si představit, jak je hbitý a rychlý, pohublý a obratný, jako chrt. Také jsem býval takový. Myslím, že mě má rád. Nosí mi všelijakou havěť, živí mě, nevím přesně čím, vše vždy předem rozžvýká a rozmělní a po kolenou mi to spouští přímo do huby. Onehdá mě kousl do holeně. Má zdravé silné špičaté zuby. V tomhle se nepotatil. Já mám zuby špatné. Myslím, že jsem se narodil docela bez zubů. Dorostly mi až mnohem později. Můj synek má už teď všechny a všechny zdravé a silné. To je tím pohraničím.

   Někde tu pobíhá kolem a já vám vyprávím tenhle příběh. Sám jsem si ho už několikrát převyprávěl, třeba včera večer jsem si ho převyprávěl a ještě mnohokrát si ho převyprávím. Bude to ještě chvíli trvat, než ho řádně očistím a osekám, tak, aby v něm zůstalo jen to podstatné, aby byl jasný a jednoduchý, aby ho můj synek pochopil. Zatím to tak ještě nevypadá, ale nakonec z něj zbyde jen pár vět, možná jen pár slov, mám na to dost času, můžu prosévat a třídit, ještě to chvilku potrvá, než synek doroste, tak aby pochopil. Až přijde správný čas, posadím si ho před sebe a všechno, tak, jak jsem to teď vyložil vám, jen mnohem lépe, všechno to svému synovi převyprávím, mnohokrát mu to převyprávím, dokud nepochopí a to vím, že on pochopí, tak jako já jsem pochopil, a až pochopí, posbírá těch pár svršků, co se tu někde válí kolem, někde tu jistě jsou, přesně tam, kam jsem je pohodil, můj synek to všechno posbírá, oblékne se, dopne přezky a knoflíky, uváže kravatu, stáhne opasek a půjde.