My jsme vychcaní

V mém pokoji ďábel zívá,
noc temně přežvykuje svět
a já, ožralý jako slíva,
vymelu o překot jen pár vět:
„Co mi lezeš do pokoje? Zač?
Copak nejsem mrtev už?
Seber si pryč ten jarní pcháč,
rozlitou černou tuž.“
„Nebylo toho dost, nebylo, hochu!
My jsme vychcaní a pravda jest,
že každý člověk vydrží deště trochu,
na mou duši a na mou čest!“
V temném pokoji ďábel zívá,
špinavou prackou drží v ruce květ
a já, ožralý jako slíva,
přidám jen pár vět:
„Vím, příteli, že bláto dělá
skvělé duše a skvělá těla,
ale přehnat se to nesmí,
a tak pověz mi:
Kdy budu mít klid?“
„Až budu mít klid já, budeš i ty!“
Ach tak, ďábel, ten je  movitý,
ó díky za radu, teď už vím,
že projde ještě hodně zim,
Život dlouho se ztrácí,
než se ďábel utrmácí.