Nikdy nezapomenu!

       Po tvářích mi stékají kapky deště. Jsem mokrá do morku kostí. Stmívá se a já se toulám ulicemi. Ve světlech pouliční lampy vidím bandičku kluků, kteří o něčem hovoří. Kluk s tmavými delšími vlasy se na mě zadíval a snad věčnost mě propaloval svýma očima. Sklonila jsem hlavu, ale za okamžik jsem se dívala směrem k němu. Stále se na mě díval, a kdyby do něj kluci nedrcli ať jde, byl by tu asi až do rána. Začínalo čím dál více pršet, já však domů nešla, nechtěla jsem. Musím si uspořádat myšlenky. Stalo se toho tolik, že nejsem schopna rozumně uvažovat, na tož jednat.

       Tehdy byl krásný teplý slunečný den. Seděla jsem ve škole, ale učitele moc nevnímala. Z myšlenek mě vytrhlo zvonění. Končili jsme. Šla jsem na autobus, kde čekal i Tomáš. V ruce držel dva karafiáty a mluvil o pohřbu. Nevěděla jsem koho, a tak jsem se zeptala. ,, Ty to nevíš, Patrik Ježek, umřel,´´ řekl skleslým hlasem. Stála jsem tam a nebyla schopna slova. Jak se to jen mohlo stát? Proč on? Hlavou se mi honilo tisíce otázek, ale žádná odpověď. Doma jsem se dala do breku. Asi až za týden jsem se dozvěděla co se stalo, avšak pravou příčinnu nikdo neznal. Já zaslechla toto tvrzení:

        Ráno, když už nebyl nikdo doma, vylezl Paťa na okenní římsu v šestém patře jejich bytu a skočil dolů. Venku na ulici ho našla nějaká žena. Jako příčinny jeho rozhodnutí se uváděli problémy v rodině a ve škole, rozchod s jeho přítelkyní. Nevím proč, ani mě to moc nezajímá, já bych si jen přála, aby zase žil.

        Byl to skvělý kluk. Jeho obličej už si moc nevybavuji, ale za to vím, že měl dobré srdce. Vždy by se pro každého rozdal, udělal pro něj vše jen, aby byl ten druhý šťastný. Holkám se líbil. Vzpomínám si jak stával na autobusové zastávce obklopen hloučkem dívek. Zbožňovali ho. Byl i velmi společenský. Chodil se mnou do tanečních, tam jsme se teprve vyblbli. Byla s ním legrace, strašně ráda jsem měla jeho přítomnost. Naposledy jsem ho živého a šťastného viděla na discotéce, kde jsme byli také spolu. Tenkrát se mi zdál v pohodě, nečekala bych, že si udělá to, co si udělal. Myslím, že jsem to nečekala jedinná. Nejhezčí vzpomínka byla, když jsem ho poznala. Seděl na lavičce u hřiště a četl si knížku. Já si ho prohlížela už z dálky, poté jsem přišla až k němu. Řeč jsme navázali hned a já záhy poznala, že je to kluk do nepohody. Byl to kluk, na kterého budu vždy vzpomínat.

         Dočista se setmělo. Vytáhnu si z kapsy uvnitř bundy cigaretu,zapálím si a šouravým krokem se blížím k domovu. Tak ráda bych šla k hrobu, kde teď leží Pat. Nemůžu. Nevím ani, kde ho má a jestli ho má. Je mi z toho úzko. Moc bych si přála mu tam položit květiny, zapálit svíčku a pomodlit se za něj. Najednou mě někdo chytne za rameno, otočím se a vidím toho kluka s delšími tmavými vlasy. Ptá se mě, co mi je. Přistižena sleduji, jak vše vyprávím. Chápe mě, jemu se stalo něco podobného před pěti lety. Povídáme si ještě hodně dlouho.

          Teď už na své problémy nejsem sama, mám kamaráda Martina. Tím bych Ti Patriku chtěla moc poděkovat, protože vím, že mi pomáháš, i když tady nejsi. Už jsou to skoro čtyři roky, co jsi po smrti, ale já na Tebe nikdy nezapomenu. Děkuji Ti.