Podzim

Právě jsi mi na sebe prozradila kousek svého života, část Tebe je teď částí mě

 a přesto cítím, že něco není v pořádku. Jako-by  se ve mě zastavil čas

a pokoušel se nalézt odpovědi na otázky, které již po pár okamžicích vypluly na povrch. Nezdálo se to jako správné řešení, ale v této situaci bylo to jediné.

Když jsem Tě tenkrát potkal pod rozkvetlou lípou, která díky svým mohutným větvovím vrhala na zem příjemný a zároveň chladivý stín, který nás dokázal pohltit oba dva. Tebe, oblečenou do přiléhavých modrých šatů, které dovolovaly sledovat Tvé křivky těla, s dlouhými hnědými vlasy, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Pamatuješ?

Přistoupil jsem k Tobě a nesměle promluvil. Mé ruce se třásly a hlas se chvěl. Podívala jsi se na mne a krásně se usmála. Když jsem ze sebe dostal první souvislou větu, zjistil jsem, že jsem se do Tebe zamiloval na první pohled. Tobě to trvalo jen o pár vteřin déle. Po několika dokonale prožitých týdnech, snad

i měsíců jsem se až včera rozhodl požádat Tě o ruku.

koupil jsem Ti kytici růží a přišel k Tobě se svojí nabídkou. Měla jsi neskonale velkou radost a řekla jsi ano. Víš, srdce mi tlouklo jako zvon, já myslel, že mi praskne, rozletí se na malé kousky, jako když se na nebi rozzáří ohňostroj.

Tak moc jsem byl šťastný.

A Ty si teď myslíš, že po tom všem, co jsme spolu prožili bych Tě dokázal opustit? snad někdo jiný. Snad ďábel Ti našeptává slova zkázy, aby udělal něco takového. Tebe můj andílku, Tebe neopustím nikdy.

Tvá slova,... já umírám, mi vyrazila dech, srazila mě na kolena, dostal jsem ze sebe jen dvě pouhá slova:“Miluji Tě.“

V té chvíli z naší lípy spadnul poslední suchý list a Ty jsi zavřela oči.