Snad jednou

SNAD JEDNOU

Sníh jsem měl až nad kolena. Bylo neuvěřitelně těžké jít dál a přesto jsem šel. Šel jsem dál a vysílením pomalu neviděl. Neviděl jsem ani tak, protože sníh, který mi prudký vítr hnal do očí, mi bránil jakémukoli rozhledu. Věděl jsem, jen, že musím jít dál. Nesmím polevit. Snad jednou tam přijdu.Černá otázka se ukázala okamžitě. „A přídeš tam opravdu?“ Bylo nesnadné na tuto otázku odpovědět. Musel jsem jen věřit. Snad ano. Šel jsem dál a najednou jsem sníh cítil i v krku, žaludku, nohách. Prostupoval celým mým tělem. Pomyslel jsem na ni.

Její obličej se mi ukázal před očima. Byla to nejnádhernější, co svět stvořil. Její blond vlasy pod ramena byly okouzlující. Její oči, které když se na mě podívaly, dokázaly být tak spalující, tak prosebné, tak… Její úsměv mě doháněl k šílenství. Když se zasmála, zatočil se celý svět a i ta nejhorší myšlenka se zdála být nicotnou. Její nádherně tvarovaný krk vybízel k vášnivým polibkům. Neuvěřitelné na ní bylo břicho. Dokázalo mě vždy dostat k nepříčetnosti. Její krásné nohy … Ach. Nemělo cenu nad tím dumat věky. Byla to ona, která mě ze všeho dostala. Když šel jsem tak pouští a neviděl jediný pevný bod než nekonečný písek, postavila mi tam studnu. Když jsem se napil, vysadila mi oázu. Když oáza byla osidlována, vzala mě k sobě. Snažil jsem se jí to vynahrazovat, jak jen jsem dokázal, ale pořád to bylo málo. Na její velkorysost jsem neměl. Na její upřímnost a důvěru mi chyběly míle. Chtěl jsem s ní být. Toužil jsem po ní psychicky i fyzicky. Miloval jsem ji z celého srdce a věděl to. Měla mě ráda a to já věděl taky. Byli jsme si blíž než ti nejbližší. O tom druhém jsme věděli vše na co jsme pomysleli a co jsme nevěděli, bylo způsobeno jen tím, že jsme na to nepomysleli. Byli jsme dokonalí přátelé. Oba jsme prožívaly radosti a lásky toho druhého. Radili jsme si v čem to jen šlo. Nic nám nebylo cizí. Toužil jsem po ní a nemohl ji dostat. Byli jsme to nejdokonalejší co jsem mohl najít a ona mě nechtěla. Měla mě ráda, ale nechtěla mne. Já ji také ne. Prozatím ne. Kdyby se cokoli stalo teď, již předem by to bylo předurčeno k záhubě. Musel jsem čekat. Musel jsem čekat až vyjde školu. Musel jsem počkat až se jí přestane utvářet osobnost. Čekal jsem na to samé i u sebe. Toto mohl být vztah, který by opravdu za něco stál. Ale…

Proč všude v životě u všeho krásného je „ALE“? Snad jednou. Snad jednou se změní. Snad jednou já dospěju. Snad jednou...

Zavřely se mi oči únavou a já to věděl. Nedokázal jsem to. Nedošel jsem tam. A v mysli mi komíhala poslední myšlenka: „SNAD JEDNOU…“