Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDva světy
Autor
čaro
DVA SVĚTY
Gabriela je hodné a mírné děvče. Trochu se otřepala a pokračovala v cestě. „Tak ty to cígo nemáš, jo? Nekecej, něco přece kouřit musíš!“ Ozývalo se za ní ještě dlouho. Tohle úplně nesnášela. Samí kecálkové, kteří se potřebují do někoho strefovat. Zrovna minulý týden jí někdo otevřeně a nezištně sděloval, že … bylo to vulgární, nechtěla na to myslet. Čím více se blížila do areálu léčebny, tím více se bála. Bylo to jako na hlavním nádraží – kdekdo si myslí, že zrovna ona může postrádat dvacet, třicet, padesát kaček „na polívku“. To určitě!
Prošla sídlištěm a ocitla se před bránou. Všechny vchody znala dobře. A ještě raději je míjela jako východy. Dnes měla absolvovat hodinu esoterické hudby. Před pavilonem čtyři už se všichni srotili do kulatého útvaru. Vidí tu pár nových tváří. Zbytek už zná. Mirek naštěstí chybí. Trochu ji obtěžoval. Na minulém sezení dostal dokonce záchvat. Teď se klidně položila na pohovku, přikryla se dekou a zaposlouchala do zvuků lesa. Byla myšlenkami úplně mimo, byla lehká jako pírko, vznášela se v oblacích a necítila tíhu svého těla.
Vyšla jako ze skleníku. Venku chladno. „Takže zítra vám pustím savanu,“ odvětila na rozloučenou jakási pracovnice v teplákové soupravě a bílém plášti. Je to velmi absurdní, pomyslí si Gabriela. Zažila tady v Bohnicích hodně zlého, ale i cosi lidského. Většinou to tak bývá, že se na každém oddělení semknou pacienti dohromady a drží spolu. Vždycky se najde jeden, který má krizi, ale zbytek ho podrží. Prakticky tak nikdy není klid.
Když odsud Gabrielu propustili, byla štěstím bez sebe. To, do čeho se vrátila, jí nepřidalo. Byla však volná… První cesta tramvají jí připadala tak nevšední, jako kdyby se po letech z kriminálu dostala na vycházku. Všechno pulsovalo, bylo živé a hodně rušné. A pořád se otáčela, jestli to na ní někdo nepoznává, že byla v blázinci, jak se říká.
Dnes už Gabriela jen občas dochází na některé vysněné terapie. Je jako návštěva, ba něco více. Ví, co se skrývá za dveřmi pavilonů. Idylkou ráje, který obklopuje budovy, se nedá oklamat. Tím rájem je nádherný park a malá farma. Jednou tady jezdila na koni, bylo to poprvé v životě. Naivně si myslela, že vyskočí na koně jen tak, jak to vídávala v televizi a zavelí: „Za mnóóóu.“ Nakonec byla ráda, když jí Birmu přivedli k malé rampě a z ní rovnou přesedla. Jen co se uvelebila, začala se ksychtit vážně. Až jí všichni ve skupině řekli, že vypadá důležitě, že se nese jako pan prezident Masaryk. To ji potěšilo. Činy se přece musí dělat s náležitým gestem, potvrdila si v duchu Gabriela.
Mnoho smíchu tady nezažila. Vzpomíná nejčastěji na svou první odpolední propustku. Sedla si v čajovně a tvářila se civilně. Osádku zde tvoří jak pacienti, tak jejich příbuzní či přespolní z nedalekého sídliště. Svým klidným a jasným pohledem dávala Gabriela na vědomí, že je zde jako někdo, kdo s blázincem nemá pranic společného. Otevřela knížku, popíjela kávu a nenápadně pozorovala okolí. Seděli tu i postarší zanedbaní pánové v teplákovkách, s čepicemi podivně naraženými na hlavách. Vypadali komicky a nezapřeli na první pohled, že jsou „zdejší“. Dvě hodinky uběhly jako pár minut. Gabriela se zvedá od stolu. Obléká kabát, vkusně si nasadí čepici, omotá kolem sebe nedbale šálu a míří k pultu. Vypadám jako umělec, jako básník, přemýšlí v duchu. Jeden pán v čepici se zvedá a významně upírá zrak na Gabrielu. To je konec, lapá po dechu Gabriela. Ten dědek je přece od nás z jedničky, vybavila si. Děda stále hledí. Jde k ní. Plácne ji po rameni a pak spiklenecky z plných plic prohlásí do placu: „Už deš zpátky na oddělení, výď?“ Ticho. Prozradil ji. Platí a nenápadně mizí. (A ještě dnes se k této příhodě ráda vrací. Když se jí někdo zeptá, co ji v blázinci upřímně pobavilo.)