Á la Pepin

Tak to by snad ani nešlo. Copak je tohle za pořádek? Jen si tak nasednete do tramvaje a trasa jedničky je nějak zašmodrchaně porouchaná! Vždyť co je to za pořádek, když jedete z Petřin a nejdřím je Kamenická a až pak Letenské náměstí a potom teprvá Batérie? Kam se poděl řád? Jen se setmí a stanice si tancují, jak se jim to prostě hodí! Tohle je přeci možný jen v Čechách! A vsadím se, že na druhým břehu Vltavy by k něčemu takovýmu taky nemohlo dojít! No jen řekněte, slečno! Jak to vidíte vy? Já jsem vám takhle jednou jel z Ústí nad Labem, to bylo v létě, když byly povodně, v devadesátým sedmým, jestli se nepletu. Vlak byl uplně narvanej, ale ne že by jel přímo! Vona jim ta voda potrhala tratě, takže nás hnali od čerta k ďáblu a horem i dolem, najezdili jsme ten den strašnějch kilometrů, vedro bylo k neudejchání a ty dva, co se tam na tý chodbičce potili se mnou, teda vono nás tam jakože bylo víc, ale to je v podstatě jedno, že jo, tak ti dvá se na sebe koukali, že bylo vedro ještě větší. Kolem nich padalo na hubu z vedra dejme tomu tři sta lidí, ale voni si ani nevšimli, že už jedeme čtyři hodiny. To bych vám taky takhle chtěl mít, abych nemusel celou tu dobu přetrpět, ale zkrátka a dobře ten vlak jel pořád popořádku přesně podle mapy! A to já musim vědět, pak jsem se doma koukal do atlasu, těsně předtím, než jsem dostal na talíř ty úžasný jahodový knedlíky, jak je dělá moje máma. Já teda sladký v podstatě nejím, víte, pane? Ale jednou dvakrát za rok se jakože vodvážu a naperu se jich, až mi boule za ušima skoro praskaj. A pak na trávení ten její višňovej šňaps, to byste se utlouk pane! Jednou jsem tam na ně vzal jednu slečnu, hubená byla jak lunt, ale snědla jich pět! A když řeknu pět, není to pět jako znáte vy! To je úplně jiná pětka! Tohle je dalo by se říct prapůvodní pětice! Bejt dva navíc, byly by to všechny hříchy, ale to by ta slečna praskla a večer by potom nic nebylo. Ono jí to pěkně slehlo, vzal jsem ji na procházku, tam kolem Jihlavky, až na Špici a zase zpátky ke Kumánu a celou dobu jsem tahal tu deku, naštěstí nekousali komáři. To mě jednou jeden štípl tak, že jsem čtyři dny neviděl na voko! Ale to je ještě dobrý, v Africe vás jednou štípne a hned máte tu malárii, nebo pořád spíte, to je to tady ještě zlatý. Na Petřinách nejsou vůbec komáři. Jsem tam už šest let a za tu dobu jsem připlácl na zdi jednoho. No uznejte, to není moc. Bude to tím, že tam široko daleko není žádná voda. Holt je to na kopci. Je tam jen ten hřbitov, kde leží Karel Kryl. To byl štramák, pane. Tedy paní. Ten pán říkal, že musí k rodině. Vypadal nějak unaveně, asi má doma problémy, chudák, ale kdo to má dneska lehký v životě, že jo? Já Karla Kryla doopravdy obdivuju, jak to těm bolšanům uměl říct. Já bych na to neměl žaludek. Teda jako na to cestování. Ale asi ani na to říkání. Vždyť to bylo o strach! Jeho máma sice poslouchla jako na truc Svobodnou Evropu, ale měla to chuděra nahnutý. U nich. Když se pak vrátil, až to bouchlo, tak mi ho bylo úplně líto. Vašek na Hrad a Karel na pódium. A takový to byli kamarádi. A ta slečna tenkrát měla po těch knedlíkách úplně jahodový rty, kterejma mě líbala, jako by to mělo bejt naposled v životě. Deku jsme položili na starou střelnici na asfaltový holuby, tu tam postavili v šedesátejch letech, pár panelů to bylo, ale já už pamatuju jen když to bylo takhle spustlý. To můj otec, ten tam chodíval prý střílet. Dobře střílím po něm, ale on měl i nějaké ceny a tak. Ale na pouti nikdy střílet nechodil, komedianti maj vošmirglovaný mušky a puberťáci, jako jsem tenkrát bejval já, tam dupou po těch podlážkách, takže stejně nezamíříte a ta růže se maximálně naštípne. Takže na tý starý střelnici, na tom betonovým panelu, jsem roztáhl tu deku. Nemyslete si, že to bylo tvrdý! Deku jsem měl pořádně tlustou, ale stejně přes ni sálalo teplo, jak na ten beton celej den pálilo slunko. Za náma tekla řeka, cvrčci cvrkali, řekla byste kýč, slečno, ale jaképak je to kýč, když tady byste to nenašla? To leda na Petříně. Tam jsou pro změnu světlušky, když víte, kam jít. A klid je tam relativně taky, a když si dáte pozor, tak vás nikdo nenačapá. Hned kousek u Strahovského kláštera znám krásný místo, ale teď v zimě, kdo by tam chodil? Moc jsme si to užili a to všechno jen díky těm jahodovejm knedlíkům. Byla jako z tý písničky vod Mládka, já ji ani nenechal umejt, chudinku, ale jak byla upatlaná, tak byla sladká, a možná si to jen namlouvám, ale po těch jahodách chutnala i tam dole, na to do smrti nezapomenu, tak to bylo krásný, jak nad náma padaly ty meteority, protože byl zrovna přelom července a srpna, kdy jich lítá nejvíc, to mám moc rád, vydržím ležet na trávníku klidně a zírat nad sebe a teď jsem voněl po ní a ona voněla po těch jahodách, bylo to krásný léto tenkrát. Pak jsme jen tak křičeli do tmy. Jen tak halekali, nikde nikdo. No vidíte to, tak teď je teprve Sparta, a to už jsme byli u Holešovský tržnice. Nevíte, jestli se kyvadlo zrovna kejvá? Mně se pak pod ním vybaví kde co. Na co já si pak na všechno nevzpomenu! Takovejch vzpomínek! A hezkejch. A kdybyste chtěla jít se mnou, budu vám o tom všem povídat.