Faustovské variace

nesrmtelný námět od nesmrtelného Goethea, jenž navždy v duši mé bude žít, však v mém (ne zcela tak dokonalém) podání

Čím ses narodil?
Poutníkem na poušti,
narcisem povadlým,
jehož vláha opouští?

Odpusť,
já dlouho marodil
krásou svou, jež neopouští.
Co lící propadlých
já uhranul a jako kus zmačkaného papíru
odhodil do houští!

Čím ses živil?
Červe v zrcadle se vzhlížející?
Z kalichu štěstí,
v nešťastném rozmaru jenž do světa jsem vylil,
střepe tisící?!

Odpusť,
však ty sám cesty mé jsi zkřivil
a přede mne postavil trýzeň tvář mou zrcadlící.
Já k zázraku tomu duši svou přivil
a živ byl z obdivu tváří ostatních
spokojeností se růžolících.

Co ode mne čekáš dál,
hlasateli věčného mládí?
Zrcadlový chrám abych Tobě vyčaroval
či abych sám se obdivoval
skvostu, jenž pohledem jediným masy svádí?!

Odpusť,
já v životě častokrát chyboval.
Však přes svůj panický vzhled
jsem starý prošedivělý kmet,
jenž v obdivu ostatních
příliš dlouho si liboval.

Má duše krutě zasažena
svědectvím bolavých očí,
v nichž zrcadlí se dosud
obětí hříchů mých nešťastný osud.
Proto ať raději všechno skončí!!

Zbav mě mé proklaté krásy,
té kurtizány, jež hraničí se záhubou.
Z duše na tvář ať přejdou vrásky,
příběhy psané černou tuhou.

Žádný příběh nevyjímaje
i s knihou ulož na temné místo,
nejlépe pod zem,
tam od hříchů je jistě čisto!

---