Jak Hajánek pomohl probudit jaro

   Sluníčko si na nebi mocně zívlo a vyklonilo se z beránčí peřiny, aby dobře vidělo. Zima smutně naposledy zazvonila na rampouchy a pak už se spěchala schovat před sílícím sluncem.

   Sedla si do komína a bylo jí všelijak. Za chvíli přijde jaro a ona bude muset jít na rok do hajan. Neměla tyhle chvíle ráda. Koneckonců, kdo má rád loučení. Letos se jí ale do stěhování obzvlášť nechtělo. Zkoušela přijít na něco, čím by jaro vypudila.

   Pod velikým keřem šeříku bydlel ve své chaloupce roubené z neloupaných větví skřítek Hajánek. Měl rozčepýřené vousy a nosil zelenou kamizolku, hnědé kalhoty, vysoké boty a červenou čepičku. Vyznal se hodně v bylinkách a trochu v čarování a rád pomohl každému, kdo potřeboval.

   To ráno nemohl Hajánek dospat. Těšil se, že půjde se svítáním přivítat sněženky, nejčasnější jarní kvítky. S rozbřeskem vyběhl z chaloupky, rozpřáhl náruč k slavnostnímu uvítání - jenže ať kouká, jak kouká, po sněženkách ani památky.

   "Asi je ještě brzy," povzdechl si zklamaně. A že si tedy zatím uvaří lipový čaj proti jarnímu nastuzení.

   Na okraj komína usedl první letošní skřivánek. Postavil vedle sebe kufřík, aby si vydýchl. Byl na prázdninách až za mořem. Moře, to je velikánská louže. Mockrát větší než třeba takový rybník. Tisíckrát. A nebo ještě víc. Nedá se z něj napít, protože je plné slané vody. Jakou asi musel mít, chudák, žízeň, než konečně přilétl domů! Však už se taky rozhlíží po doušku pramenité vody. Jenže potok i rybníček jsou ještě zamrzlé. Zima zkusila trucovat, a teď se tiše zlomyslně chichotá do dlaní. Když se skřivánek nenapije, nebude moci zazpívat. A když nezazpívá, jaro nepřijde.

   Zima si mne ruce, jak se jí všechno daří. Vyběhla rychle z úkrytu a ledově dýchla na okna hájovny i Hajánkovy chaloupky. Na sklech to vykouzlilo mrazivé obrázky. Potom zase honem utekla do komína. Sedla si tam a těšila se, že letos jaro zůstane za lesem.

   Hajánek dopil horký čaj s lesním medem, slastně se protáhl a už se zase hrne vítat sněženky. Ale on pořád nikde ani lísteček. Skřítek se podíval na nebe. Sluníčko svítí, ale hřát nemá sílu.

   "Ty, poslouchej, pročpak nehřeješ? Tady na zemi už všichni chceme jaro," zavolal nahoru.

   Ale sluníčko smutně povídá: "Já za to nemůžu. Vždycky, když udělám jiskřičku, studeně mě ofoukne a je po hřání. Nejde mi pořádně se rozpálit."

   Chvilku přemýšleli a najednou Hajánkovi něco přistrčilo:

   "Jaro vždycky přivádí skřivánek. A letos se ještě žádný nevrátil. Asi je moc brzy."

   Jenže slunce zavrtělo zlatou hlavou: "I kdepak. První skřivánek přilétl dnes ráno. Tamhle sedí." A ukázalo prstem ke komínu.

   Hajánek došel blíž k hájovně a zavolal nahoru: "Skřivánku, proč nezpíváš? Takhle jaro nepřijde."

   Skřivánek chtěl něco říct, ale místo slov jenom zasípal.

   "Tak to tedy je," zahrály Hajánkovi vousy úsměvem. "První posel jara a hned první nastuzení. Jen pojď hezky dolů, dám ti napít horkého čaje."

Skřivánek vděčně poslech.

   Tohle zimu jaksepatří vyděsilo.

   "A tak to tedy néééé," zafučela pro sebe. Jakmile za oběma zaklaply dveře, vysoukala se ven. Rozhlédla se, jestli ji nikdo nevidí, a hned kolem sebe prská ledové střechýle. Potom se začala ometat kolem Hajánkovy chaloupky.

   "Heleme se, heleme se," spatřil ji skřítek. "Ta to všechno zavinila."

   Chtěl zimě připomenout, že už má dávno spát za horami, a tak otevřel okno. Ta na nic nečekala a vlétla dovnitř. Poseděla tady i tamhle a všude pokládá sněhové kraječky. Nakonec se rozvalila v peřinách. A jen se tiše chichotá.

   Hajánek honem popadl konvici a vylil ji zimě na hlavu. Teplý bylinkový čaj zimu přímo vyhodil z postele. Zahrozila na ty dva a vyletěla oknem ven. Hajánek se skřivánkem za ní vyběhli dveřmi. A už ji vidí, jak leze zpátky do komína.

   Skřítek si udělal z dlaně trubičku a volá nahoru na nebe: "Sluníčko! Sluníčko, pomoz nám! Zima si zalezla do komína."

   Slunce se rozhlédlo, pokývlo hlavou a rozběhlo se po obloze. Nakouklo do skrýše a začalo teple hřát. Rozpálilo se a sáhlo tam teplým sluníčkovským pohlazením.

   Zima se nejdřív všelijak kroutila a vrtěla, ale potom už jí bylo moc horko. Zlostně křikla, že to nemá zapotřebí, a raději utekla před sluníčkem do hajan.

   Skřivánek vylétl vzhůru ke komínu, posadil se na kraj a zazpíval tak krásně, že kolem roztály sněhové závěje a ze země vyklouzla první sněženka. A za ní další a další.

   Skřítek poděkoval sluníčku a vystrčil na okno politou peřinu, aby mu ji vysušilo. Pak už jenom chodil od jednoho kvítku ke druhému a každý na uvítanou pohladil pěkně po zvonečku.

   Skřivánek dál zpíval a v peroutkách držel hrneček s teplým lipovým čajem. To kdyby se snad zima chtěla pokusit o návrat.